Na stránkách Haló novin se Pavla Šlahúnková zamyslela nad údělem dnešní mladé generace. Komunisté a jejich tisk tu straší už sto let, tak o generacích a jejich údělu jistě něco vědí.

Dočetli jsme se 20. března: „Mockrát jsem slyšela: No jo, vy mladí, vy jste ztracená generace! V poslední době bych řekla, že moje generace zase až tak ztracená nebude. Při pohledu na generaci současnou je ta moje generace možná až moc najitá.“

To už stojí za trochu pátrání, jakou generaci má na mysli někdo, kdo píše do Haló novin. Nakonec se to dá najít. Pavla Šlahúnková je ročník 1988, tak to skutečně dopadla ještě docela dobře. Až tak dobře, že z ní brzo byla krajská manažerka komise mládeže ÚV KSČM a za komunisty v roce 2009 kandidovala do Evropského parlamentu. To sice nedopadlo, ale jak komunistů ubývá, třeba se ještě něco najde.

Ale k těm obavám: „Ano, mladý člověk z mojí generace se možná hledá ve smyslu, čím by opravdu chtěl být, do čeho ho vlastně zformovala společnost a co vůbec od života chce. Ale po případných karambolech a držkopádech se najde. Ale k tomu, aby se našel, využije zkušenosti ze školy, z kroužků, ze zájmových aktivit, z rodiny a rodinných setkávání, z potkávání se s kamarády, z brigád a tak podobně.“

Pak přicházejí obavy o ty ještě mladší: „Kde se ale budou hledat děti ze současné generace? Před počítačovou obrazovkou se samy nenajdou, ale budou ještě více ztracené. Kde budou děti sbírat zkušenosti?… Děti poslední rok znají své spolužáky v podstatě jenom z malé obrazovky počítače, a to pouze v tom lepším případě. Některé děti se snaží distanční výuku splňovat na telefonech, některým dětem se připojit nepodařilo doteď.“

Tak s tím by se mělo něco udělat a autorka to ví: „Nechceme mít totálně ztracenou generaci dětí, které budou nucené vyrůstat úplně samy před obrazovkou počítače bez kamarádů, bez možnosti sportovat, bez možnosti kroužků, bez toho, aby se ve škole a společenském životě mohly naučit, jak se chovat, jak žít. Není se co divit, že KSČM stále volá po návratu dětí do škol, samozřejmě za splnění bezpečnostních a hygienických podmínek. Politici, vraťte děti do škol, vraťte jim ŽIVOT!“

To zní hezky. Měli bychom ale dvě připomínky. Ta první je, že na stránkách komunistického tisku by se snad obavy o ztracenou generaci ani neměly objevovat. Komu bylo v roce 1948 dejme tomu dvacet, měl před sebou dlouhých čtyřicet let komunistického panství. Režim zničil mládežnické organizace, vyházel studenty ze škol, další mladé lidi poslal do lágrů. Dětem a mladým lidem zavřel jejich rodiče nebo je vyhodil z práce, ztrpčil a zkrátil jim život. To se pochopitelně netýkalo rodin nomenklaturních komunistů, těm se vedlo. Nesměli se tedy v roce 1968 splést, to pak bylo na dalších dvacet let přitěžující okolností.

Druhá připomínka se týká toho, že současná nezvládnutá situace s pandemií jde na vrub této vládě, kterou komunisté drží u moci a jsou de facto jejím koaličním partnerem. Reklamace je třeba uplatňovat u vlády bývalého soudruha z KSČ Andreje Babiše, nikoli obecně u jakýchsi „politiků“ jako takových.

Copak děti, ty se z toho nějak oklepou. Bývalo tady za posledních 80 let už mnohem hůř. Setřást následky komunistické vlády ale není jednoduché ani 30 let po pádu onoho režimu.