Helena Langšádlová FOTO: Helena Langšádlová / se souhlasem
FOTO: Helena Langšádlová / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Ve čtvrtek 23. dubna rezignovala ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová. Měsíce čelila kritice, že její práce v rezortu údajně „není vidět“. Nicméně odstoupení je snad ve všech myslitelných ohledech špatně. A pokud bylo záměrem personální změny posílit volební preference vládní TOP 09, něco se tu zoufale nepodařilo.
Jak si všiml například komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk, končí ministryně, která podle vyjádření snad všech relevantních partnerů rezortu „nikomu nevadila“ a v zásadě si na její práci nikdo nestěžoval.
Můžete namítnout, že „nevadění“ nepředstavuje dostatečně kvalitní vysvědčení ohledně výkonu vysoké vládní funkce. A na zmíněném postoji by mohlo i něco být, kdyby ovšem nešlo o to, s kým nebo čím Helenu Langšádlovou vlastně srovnáváme.
Stranického kolegu Vlastimila Válka je na ministerstvu zdravotnictví „vidět“ až až. Od roky trvajícího popírání syndromu long covidu, jímž se masivně zabývají západní odborné časopisy, přes zrušení monitoringu covidové infekce prostřednictvím analýzy odpadních vod a laxní reakci na nedostupnost léků až po mnohanásobná selhání v personální politice je Válek doslova k nepřehlédnutí. Odborná komunita ve zdravotnictví jej kritizuje prakticky nepřetržitě, stejně tak zdravotnický personál i pacienti.
Podařilo se mu nemyslitelné: v politicky rozštěpené společnosti, kde se málokdo na něčem shodne s oponentem, je Vlastimil Válek široce neoblíben napříč jednotlivými politickými tábory, od opozice až po příznivce vládních stran.
Přesto to dnes není Válek se svými skandály, kdo opouští ministerské křeslo, ale Langšádlová. Budu tedy explicitní.
Nežli „být vidět“ jako ministr zdravotnictví je opravdu mnohem lepší, jestliže vidět nejste – a přinejmenším si na vás nikdo neustále nestěžuje.
Přesto nakonec musel existovat někdo, komu Langšádlová doopravdy vadila, třebaže ho není slyšet. Kdopak to asi mohl být?
Bílá vrána Langšádlová
Analytička Alexandra Alvarová tvrdí, že Helena Langšádlová byla jediným členem vlády, který chápal koncepci informační bezpečnosti. To znamená, že dokázala porozumět povaze ruské a čínské hrozby vůči ČR nad rámec obvyklých bezpečnostních klišé, která se soustředí výhradně na zbrojení.
Stručně vysvětleno: klíčovým problémem Maďarska a Slovenska, tedy zemí, které dnes hrají roli Putinových trojských koní v EU a NATO, vůbec není fakt, že by jejich vlády málo utrácely za ozbrojené síly. Slovensko, pravda, příliš nezbrojilo, o Maďarsku však po zmíněné stránce v regionálním kontextu sotva můžete říci něco vysloveně špatného. V roce 2020 vynaložilo na obranu zhruba 1,8 % HDP, což je pořád více než 1,4 % u ČR v roce 2021 (dosavadní české maximum od roku 2005).
Problémem Maďarska, kde od roku 2016 probíhá velkorysý vojenský modernizační program Zrínyi 2026 a které nakupuje nové německé tanky, bojová vozidla pěchoty, samohybné houfnice či norsko-americké systémy protivzdušné obrany, rozhodně není nedostatek moderní výzbroje.
Země podlehla ruským vlivovým a dezinformačním operacím, protože se vládní špičky Fideszu v určitém okamžiku rozhodly, že napomáhání Moskvě by pro ně mohlo být politicky výhodné. A proto se ruskému vlivu v Maďarsku nikdo nepostavil na účinný odpor. Zpravodajští důstojníci loajální k Západu nejprve bili na poplach, později rezignovali a odešli. Namísto efektivního odporu se země stala rejdištěm ruských zpravodajských aktivit.
Slovensko s drobnými odlišnostmi prochází tímtéž – ovšem ve zkrácené časové lhůtě. Co Viktoru Orbánovi trvalo deset let, snaží se Robert Fico stihnout za deset měsíců.
Zastaralé a neúplné pojetí národní bezpečnosti, které válku chápe výhradně jako sféru kinetických operací („válka je, když se střílí“), by nedokázalo obstát dokonce ani v 19. století, kdy kancléř Bismarck zvažoval své možnosti v zákulisní politické válce s Rakouskem a začalo se schylovat k podvratným operacím typu sponzoringu Leninovy cesty do Ruska.
V současnosti, kdy politická, zpravodajská a dezinformační válka disponuje mnohem širšími a vlivnějšími možnostmi než kdykoliv dříve, je reduktivní přístup k národní obraně zaručeným receptem na katastrofu.
Jestliže premiérův poradce pro národní bezpečnost nedokáže identifikovat dezinformace a jediný člen vlády, který k problému přistupoval odlišně, musí skončit, rozhodně jde o mimořádně znepokojivý signál pro ty, jimž leží na srdci zajišťování kognitivní bezpečnosti české demokracie.
Nedostatek žen v politice? Nedivme se
Ministerstvo pro vědu je „malým“ rezortem s omezenými možnostmi. Letos schválený rozpočet vlády na vědu činí 39,32 miliardy korun a meziroční nárůst ani nepokryl inflaci. Pro srovnání: ministerstvo školství čelí nespokojenosti, když z jeho mnohem většího krajíce ubylo 29,3 miliardy korun. Pokud by měla Langšádlová na svém ministerstvu ušetřit obdobnou částku, mohla by ho rovnou zavřít.
A můžeme si být vlastně jisti, že přesně tato varianta nenastane? Vždyť tlaky na ministryni „uspěly“ v situaci, kdy TOP 09 ani nemá připravenu náhradu za odstoupivší – a zdá se, že nikoho kvůli tomu hlava nebolí.
Lze jistě namítnout, že opravdu špičkový politik by měl dokázat zajistit „hodně muziky za málo peněz“, tj. i za 134 % letošních škrtů v rozpočtu ministerstva školství. A to navzdory faktu, že se priority zakotvené v programovém prohlášení vlády, věda a vzdělávání, v praxi ukázaly být popelkami.
Přečtěte si teď prosím předchozí odstavec ještě jednou a vezměte na vědomí, že zmíněný postoj zavádí do hodnocení výkonů jednotlivých členů Fialova kabinetu stěží přehlédnutelný dvojí metr. Ministryně chudého rezortu odchází, protože s drobnými nesvedla zázraky do tří dnů. Stranický kolega zůstává, i když s mnohonásobně větším rozpočtem „zpropagoval“ ministerstvo tak, že hlavní spor je nyní veden o to, zda by mohl být ještě horší než Babišovi ministři na stejné pozici.
Dlouholeté nářky, že je v české politice málo žen, potrvají i nadále. Chceme-li po ministryni, aby splňovala výrazně vyšší nároky než mužský kolega, nedivme se, pokud se do takových podmínek žádné zástupy schopných žen nehrnou.
Nejpozději v tuto chvíli si tyto ženy ujasnily, že bojovat o politickou kariéru v podmínkách, jejichž obětí se stala Helena Langšádlová, jim za to nestojí.
