HISTORIE / „Pijte a hodujte, přátelé!“ vyzývá kníže Boleslav III. na masopustní hostině přítomné Vršovce. S úsměvem pozoruje, jak alkohol smývá z hostů i poslední drobky ostražitosti. Vytáhne meč, přiskočí ke svému zeti a mohutnou ranou mu rozetne hlavu. Místo vína začne po stole téct krev.

„Rod nenávistný a pokolení zlé,“ nenechává kronikář Kosmas nit suchou na Vršovcích, jednom z nejmocnějších rodových klanů raně středověkých Čech. Původ rodu i prameny jeho moci sice halí clona dávné historie, avšak jisté je, že vršovští velmoži ovlivňovali domácí politiku už od počátků formování českého státu.

Dále čtěte

Masakr Slavníkovců: Vrazi neušetřili ani nešťastníky schované v kostele

HISTORIE / Zvony v Libici hlasitě vyzvánějí. Připomínají lidem, jaký výjimečný den se slaví. Píše se 28. září 995 a…

Zřejmě právě oni měli prsty ve vyvraždění Slavníkovců, krvavá lázeň mocného rodu roku 995 jim vynesla bohatou kořist a sídlo na slavníkovské Libici. A když o čtyři roky později usedl na knížecí stolec Boleslav III., zvaný Ryšavý, postavili se Vršovci po jeho boku jako věrní spojenci. Alespoň prozatím. 

Ničema na trůně

„K velikému národu českého neštěstí stalo se, že po Boleslavovi Pobožném vstoupil na trůn dědičným právem muž ze všech, kteří kdy na něm seděli, nejnehodnější,“ uvádí historik František Palacký a dodává: „Byl to obecný, pustý ničema.“ Spisovatel Vladislav Vančura zase píše, že to byl „člověk zlý a nelítostný, měl spanilou tvář, krásnou postavu, vlasy nádherné barvy a planoucí zrak, ale jeho duše byla škaredá a bázlivá a slabá…“

Aby dosáhl svého, neštítil se ničeho. Počínal si krutě i na poměry drsné a nelítostné doby, v níž žil. Za svou brutalitu sice nakonec zaplatil, ale bohužel ne jen on sám. Trpěli jeho nejbližší, trpěl celý český stát. Jak poznamenává spisovatel Petr Hořejš: „Mihnul se českými dějinami, aniž vykonal nějaký pozitivní skutek.“

Báli se ho jeho blízcí, báli se ho poddaní a bál se i on sám, že ho někdo připraví o moc, kterou tak křečovitě držel ve svých rukách. Jeho bázlivost i nenávist nejprve pocítili na vlastní kůži jeho bratři – prostředního Jaromíra nechal vykastrovat a nejmladšího Oldřicha chtěl rovnou uškrtit v parní lázni. Neúspěšně. Oba bratři i s knížecí vdovou Emmou nakonec raději uprchli před Boleslavovou záští do Bavor. 

Pohanění Jaromíra

Ještě před tím ale Vršovci stihli dát Boleslavovi jasně najevo, na čí straně stojí, a to „zločinem ohavným a před tím od věků neslýchaným“. Snad někdy mezi léty 999 a 1002 údajně vylákali vykastrovaného Jaromíra na lov nedaleko vrchu Velíz na okraji křivoklátských lesů.

„Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána,“ líčí Kosmas. Ukazovali prý přitom na jeho znetvořené přirození a z plna hrdla se smáli. Polomrtvého a „od much zle poštípaného“ Jaromíra nakonec zachránil jeho věrný lovčí Hovora, když přivolal pomoc. 

Sel vítr, sklidil bouři

Boleslav III. v čele českého státu dlouho nevydržel. S Vršovci se znesvářil a ti proti němu vyprovokovali v zemi povstání. Zbabělost mu nedovolila tvrdě zakročit, s potupou uprchl ze země pryč. Na uvolněný trůn na chvíli usedla loutka polského knížete Boleslava Chrabrého, jistý Vladivoj, než se „vždy žízní trápen byv, ani hodinu bez pití trvati“ upil k smrti, nakrátko na to si ho nárokoval i Jaromír. Jenže pak se za podpory polského knížete vrátil do Čech Boleslav III., aby si vzal, co mu náleží, zaslepený nenávistí ještě více než kdy před tím. 

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

Jakmile Ryšavec v lednu roku 1003 opět pevně sevřel otěže moci, začal spřádat pomstu. Věděl, že má v zemi mnohé nepřátele, kteří mu jeho krutovládu nezapomněli. Nezapomněl ani on sám. Na masopustní úterý 9. února roku 1003 pozval Vršovce na hostinu se slovy, že odpouští všem, kdo ho dříve zradili. Vršovci zřejmě lest neprohlédli, pozvání přijali, dorazili na Vyšehrad a usedli k bohatě prostřeným stolům. 

Masopustní hostina se však záhy proměnila v krvavou řež. Sám Boleslav III. podle kronikáře Dětmara z Merserburku zabil ranou mečem do hlavy svého zetě, Vršovce, údajně manžela jeho jediné dcery. Snad se bál, že když sám neměl syna, mohli by si Vršovci tímto sňatkem časem nárokovat přemyslovský trůn. Rozpoutal se masakr. Knížecí ozbrojenci se na Boleslavův příkaz vrhli na dvořany a předáky, řež nepřežil žádný přítomný Vršovec.

Sladká chuť pomsty však brzy ztrpkla. „Krvavý hodokvas na Vyšehradě“, jak se toto krveprolití zapsalo do historie, rozbouřil celou Prahu, prostý lid i muže práva a výsad. Čeští předáci se s žádostí o pomoc obrátili na Boleslava Chrabrého a tomu s prchlivým českým knížetem došla trpělivost. 

Nic netušícího ryšavého panovníka pozval na svůj hrad. Zajal ho, nechal mu vypíchnout oči a uvrhl do žaláře na neznámém polském hradě. Živý už z něj nevyšel. Po více než třicet let v jeho zdech přežíval o plesnivém chlebu a vodě, než v roce 1037 zemřel, „nikým neželen“.

Třikrát se je pokusili vyvraždit

A Vršovci? Ani ti, kteří se nezúčastnili krvavé masopustní hostiny, neměli vyhráno. Už v roce 1014 vydal Boleslavův bratr Oldřich další příkaz k jejich vraždění, údajně proto, že tou dobou stáli za jeho bratrem Jaromírem v dalším z nekonečných soubojů o moc. I tehdy přežili. Teprve třetí pokus Přemyslovců o jejich likvidaci se stal úspěšným. Mocný rod vyhladil až kníže Svatopluk v roce 1108. Ta pouhá hrstka přeživších Vršovců se už pak nikdy nemohla stát politickou hrozbou, sláva a moc jejich rodu definitivně pohasla.