HISTORIE / Zvony v Libici hlasitě vyzvánějí. Připomínají lidem, jaký výjimečný den se slaví. Píše se 28. září 995 a je tomu právě šedesát let, co byl zavražděn svatý Václav. Úctu mu místní tiše vzdávají na slavné mši svaté. Náhle je vyruší řinčení zbraní. Nepřítel totiž nikdy nespí.

Po zuby ozbrojení muži nečekaně oblehli zdi hradiště Libice, hlavního sídla rodu Slavníkovců. Od zlých úmyslů je neodradila ani symbolika svátečního dne – ba naopak, moment překvapení byl součástí jejich lsti. A to se jim povedlo. Nikdo z hradiště útok nečekal.

Váš je Václav!

Marně je místní obyvatelé prosili o příměří, aby mohli dokončit obřady k poctě svatého Václava. Odpovědí jim ale byl posměšný pokřik zpod hradebních zdí: „Váš-li je Václav, náš zase Boleslav!“ Jakmile se podařilo asi dvěma tisícům družiníků valy libického hradiště překonat, se zbraněmi v rukou se vrhali na všechny, kdo jim přišli pod ruku.

Slavníkovce nezachránilo, ani když se ve chvílích největšího zoufalství snažili najít útočiště na svaté půdě a ukryli se u oltáře v tamějším kostele Panny Marie. Vrahům nebylo posvátné vůbec nic. „Vzteklí nepřátelé vyloudivše je z kostela slibnými řečmi, potom povraždili všechny zrádně a ukrutně,“ líčí historik František Palacký. Útočníci hradiště vyplenili a dílo zkázy dokonaly hladové plameny požáru. V krvavé lázni zahynuli kromě obránců ve zbrani i téměř všichni, v jejichž žilách kolovala slavníkovská krev – bratři Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav, jejich ženy, starci i nemluvňata.

Jako draví vlci

Zachránili se jen ti, kteří byli v té chvíli mimo dosah ostří svých nepřátel. Nejstarší syn již zesnulého knížete Slavníka, Soběslav, byl zrovna na tažení mimo Čechy. Nepřítomný byl i pražský biskup Vojtěch a jeho nevlastní bratr Radim.

Dále čtěte

Válka dvou vdov: Vikingové zardousili kněžnu Ludmilu vlastním šálem

HISTORIE / Pod rouškou tmy se plíží dva najatí zabijáci. Vtrhnou do komnaty staré kněžny a strhnou ji na dlažbu.

„Ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek,“ vypráví kronikář Kosmas. „Jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a stavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili dom.“ Kdo ale vlastně za masakrem stál, dodnes není jisté. 

Mocní Slavníkovci totiž jistě byli trnem v oku nejednomu šlechtickému rodu. Ovládali území snad až půlky rozlohy dnešních Čech – severovýchod, východ a částečně i jih země. Zda to však byli potomci starých rodových předáků nebo příbuzní někoho, kdo byl kdysi povýšen mezi vyšší vrstvy společnosti, je zahaleno tmou. Každopádně si razili své vlastní mince, drželi si vojsko, a když v roce 982 Slavníkovec Vojtěch převzal do svých rukou biskupskou berlu, obsadili tím druhou nejdůležitější funkci v zemi.

Nebezpečná konkurence

„Slavníkovci přímou vládu Přemyslovců na svém území neuznávali a na sklonku 10. století mocensky, územně i počtem členů svého rodu rychle posilovali vlastní pozice,“ domníval se spisovatel Petr Hořejš. Přemyslovci to snad pozorovali s rostoucí nevraživostí. Postupem času napětí mezi oběma rody houstlo, až podle výkladu některých historiků přerostlo v nenávist, a to i kvůli vleklým sporům mezi knížetem Boleslavem II. a biskupem Vojtěchem. Motiv se tak zdá být jasný – masovou vraždou se Přemyslovci zbavili konkurentů, upevnili svou moc a sjednotili doposud rozpolcené území Čech. Pro jejich vinu však neexistuje jediný důkaz. 

Mnozí historikové v čele s Dušanem Třeštíkem proto vinu Přemyslovců popírají. Nebylo podle nich možné, aby  Boleslav I. kolem roku 960 získal Slezsko a pak Krakovsko, kdyby mezi nimi a pražským knížectvím leželo nezávislé panství Slavníkovců. Příslušníci východočeského rodu podle nich byli spíše správci dané oblasti nebo příbuzní Přemyslovců, nikoli jejich mocenští či vojenští konkurenti.

Za zády svého otce

Přemyslovský kníže Boleslav II. se navíc v té době potýkal s mrtvicí. Ze svého lůžka nebyl schopen vlády, natož aby kul zákeřné přepadení. Nelze ovšem zcela vyloučit, že pokyn k útoku neučinil někdo jiný za jeho zády. Historik Petr Charvát podezíral syna Oldřicha, který i později proslul svými sklony k drastickým opatřením – bez skrupulí likvidoval opozici a vlastního bratra Jaromíra nechal oslepit. 

Dále čtěte

Utrpení knížete Jaromíra: vykastrovaného slepce probodli na latríně

HISTORIE / „Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství!“ vyzýval prý svého nejstaršího syna umírající kníže Boleslav II. na smrtelném loži.

Stopy ale vedou i k jinému konkurenčnímu šlechtickému rodu – k Vršovcům, kteří měli také důvod Slavníkovce nenávidět. Zejména Vojtěcha.

Za vším hledej ženu?

Na Pražském hradě na jaře roku 995 vypukl skandál. Jeden z jáhnů sloužící u biskupa Vojtěcha se zapletl s urozenou ženou, manželkou jednoho vršovského bojovníka. A vše samozřejmě prasklo.

Když na biskupský dvůr vtrhli ozbrojenci a pátrali po nevěrnici, Vojtěch je přivítal. Svůdníka však prozradit nechtěl, nabídl místo něj sebe a ženu předtím ukryl v kostele. Vršovci se rozzuřili. Sdělili mu, že u nich mučednickou smrt nenajde, zato se však pomstí na jeho rodině. Schovanou ženu nakonec stejně našli, vytáhli ji před kostel a i přes námitky jejího muže jí usekli hlavu. Vojtěch tomu zločinu mohl jen zoufale přihlížet. Nad vršovským rodem pak hlasitě vyřkl klatbu.

Ať už za libickým krveprolitím stál kdokoliv, ze dne na den se z politické mapy Evropy vymazal mocný rod, a jednou provždy tak vypadl ze hry o vládu v české kotlině. Přemyslovci se na více než 300 let stali vládci českého území, jehož obrysy se začaly pomalu a přibližně podobat dnešním hranicím. Vyvraždění Slavníkovců se tak stalo důležitým milníkem ve formování českého státu. Ovšem jak už to tak v těch dobách bývalo, milníkem krvavým a krutým.