HISTORIE / „Lehni si,“ nařídí don Julius Caesar mladé dívce. V jedné ruce svírá dýku, v druhé kord, oči má zastřené vztekem a nenávistí. Tělo šestnáctileté Markéty přitom ještě nestihlo ani zhojit všechny rány po předchozím útoku jeho bezcitnosti. Dívce ale nezbyde nic jiného než uposlechnout a znovu ochutnat ostří jeho zbraní.

Miloval ženy, přesto se císař Rudolf II. nikdy neoženil. Vystřídal nepočítaně náručí, avšak vždy se nakonec vrátil k té, u níž vždy našel útěchu i pochopení – ke vzdělané a zřejmě i velmi krásné Kateřině Stradové, dceři dvorního antikváře Jakuba Strady. Ne nadarmo si lidé vyprávěli, že tato mimořádná žena okouzlila vladaře natolik, že už se nikdy nedokázal rozhoupat ke stavovsky přiměřenému sňatku.

Vznešené jméno, bídná povaha

Z dětí, které mu Kateřina povila, se jich dospělosti dočkalo šest – tři synové, tři dcery. Největší naděje vkládal Rudolf II. do svého prvního synka. Narodil se asi v roce 1584 nebo 1586 v Praze a nadšený otec se rozhodl mu dát jméno slibující velkou budoucnost, jméno odkazující na samotného zakladatele římského císařství – Julius Caesar d’Austria.

Rudolf II. měl se synem velké plány. Dbal na to, aby získal slušné vzdělání, a počítal s tím, že mu zajistí důstojné postavení. Nejednou si vzpomněl na svého španělského příbuzného Juana d’Austria, který jako levoboček Karla V. vydobyl slávu v celém křesťanském světě, když jeho loďstvo v bitvě u Lepanta roku 1571 porazilo tureckou flotilu. „V relacích cizích vyslanců u pražského císařského dvora se občas objevovaly zprávy, že císař se svým prvorozeným levobočkem počítá pro politickou dráhu, říkalo se, že se Julius má stát sedmihradským knížetem,“ píší tří historikové, Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka a Jiří Mikulec, v knize Děti a levobočci českých králů.

Jak klouček vyrůstal, Rudolf II. si s lítostí stále více všímal jeho zvláštních charakterových rysů. Liboval si v ubližování a týrání, zato soucit, vřelost, laskavost mu byly cizí. Jakmile dorostl v mladého muže, o jeho útočnosti a vzteklosti si šeptala celá Praha. Opíjel se do němoty, toulal se pražskými ulicemi, napadal ženy, ohrožoval kolemjdoucí se zbraní v ruce. Když mu jednou opět záchvat vzteku zcela pohltil mysl, zavraždil dokonce jednoho ze svých služebníků a několik dalších poranil.

Pivo nebo voda se skořicí

Rudolfu II. došla trpělivost a nezvladatelného Julia v létě roku 1606 poslal do kartuziánského kláštera Gaming v Horním Rakousku. Doufal, že tamější střídmý náboženský život podle přísných pravidel přece jen zkrotí jeho divokou zlou duši. „Neměl dostávat žádné víno, neboť opilství bylo považováno za hlavní příčinu jeho násilnických sklonů, takže dostával pouze pivo a vodu se skořicí. Měl také dodržovat střídmost v jídle (měl nárok na pouhých dvanáct chodů za den!). Byly mu odepřeny zbraně, omezeny peněžní příjmy a zakázán styk se světem,“ líčí publicista Petr Hořejš.

Ve zdech kláštera ale Julius dlouho nepobyl, už na podzim toho roku si zařizoval nákladný dvůr v Českém Krumlově, který císař před několika lety zakoupil od Petra Voka z Rožmberka. Pocit znovunabyté svobody z něj jakoby sňal poslední zbytky zábran, pokud kdy jaké měl. A spolu s ním se v doposud poklidném městě zabydlel i strach.

V alkoholu se div netopil, jeho stoly se prohýbaly pod neuvěřitelným množstvím jídla. Vyhlížel si na ulici dívky a na ty, co se mu zalíbily, se vrhal přímo na ulicích či je pronásledoval a dobýval se za nimi do měšťanských domů. Zvěsti o násilnostech a výtržnostech syna samotného císaře se brzy rozšířily po celých Čechách.

Neřesti mladého prostopášníka

Nakonec se krumlovští konšelé rozhodli jednat a na chování Julia, jemuž všichni říkali „mladý prostopášník“, si stěžovali v dopise přímo císaři. Varovali v něm také, že se mladému pánovi jeho násilí jednou může vrátit: „Kdyby se Jeho Milosti od někoho nějaká příhoda mimo naději stala, zvláště poněvadž zde mnoho lidu, jak řemeslníkův, tak horníkův přespolních se zdržuje, že bychom my ani obec tím vinni také býti nemohli.“

Odpovědi se nedočkali. Kdo ví, zda vůbec jejich stížnost k císaři doputovala, zda ji jeho rádci raději nezadrželi. A Rudolf II. měl v té době dost starostí se svými vlastními psychickými problémy. Jeho levoboček si tak mezitím mohl v krumlovských ulicích dál dělat, co se mu zlíbilo. K tragédii už nebylo daleko. 

Dona Julia zaujala v roce 1607 šestnáctiletá Markéta Pichlerová, přezdívaná Mušle, údajně velmi pohledná dcera místního lazebníka. Sama její matka byla ze schůzek s tak vznešeným mladíkem nadšená a doufala, že se dcera vyšvihne na společenském žebříčku vzhůru. Stal se bohužel pravý opak.

Celého oudu na těle nebylo

Aniž by k tomu měl zjevný důvod, jednoho dne se na Markétu don Julius vrhl, zbil ji, pobodal, posekal a následně vyhodil z okna. Zřejmě si myslel, že je mrtvá. „Jsouc všecka zkatována a zpíchána, že celého oudu na těle jejím nebylo,“ popisuje jeho řádění rožmberský kronikář Václav Březan, „tak zrasovanou ji z okna vyhodil jako umrlou na skálu. Nepřišla však hodina její, aby se zabila, neboť upadla na smetí a svezla se po něm dolů.“

Polomrtvou dívku donesli lidé do domu jejího otce, kde se postupně vymotávala z osidel smrti. Jenže zpráva o jejím přežití se donesla i k Juliovým uším. A když jednou zase vyrazil na svůj tradiční tah krumlovskými ulicemi, obtěžoval několik městských dcerek, vpadl do některých domů, avšak žádná žena mu nebyla po vůli, vzpomněl si na Markétu.

Celý rozlícený vtrhl k Pichlerovým domů, avšak ti samozřejmě odmítali tyranovi svou dceru vydat. Don Julius si ale umínil, že dostane, pro co si přišel, třeba i násilím. Lazebníka Šimona Pichlera nechal okamžitě zavřít do vězení a hrozil, že nechá setnout jeho hlavu, pokud mu dívku nedají dobrovolně. Po pár týdnech Markétina matka nakonec svolila a o masopustní neděli roku 1608 přivedla svou dceru na zámek, vstříc její zkáze. A lazebník Pichler po propuštění z vězení musel slíbit, že už svou dceru nikdy skrývat nebude. 

Rána vedle rány

Celé masopustní pondělí 18. února roku 1608 don Julius jedl a pil, co hrdlo ráčelo, spokojený, že si nakonec přece jen ukořistil tu, po níž toužil nejvíce. V noci ho však čímsi rozzuřil sluha či strážný, který mu přinesl světlo. Není jasné proč, ale císařův syn na něj vystartoval s dýkou v ruce a napadený muž si převrácením stolu a rychlým útěkem jen tak tak zachránil život. Vztek a zloba zcela ovládly mladíkův rozum. Pohlédl na Markétu, vrhl se na ni a nebohou dívku neobyčejně brutálním způsobem zavraždil.

Většina jeho ran dýkou i kordem byla smrtelných, mrtvé tělo pak ještě po celé tři hodiny zohavoval. „Don Julius v tom loži hrozně nekřesťansky, mnohými ranami bodnými a sečnými jak na hlavě, tak i po celém životě ji zdělav, ze světa ji zprovodil, uši uřezal, oko jedno vyťal, zuby s dásněmi dolními do úst vrazil, lebku hlavy rozvrátil, až hned mozek z hlavy její s kusem kordu jeho v hlavě její v témž loži zůstal,“ hlásil úředníkům královské komory v Praze krumlovský hejtman Jan Nigrin, který celou tu hroznou záležitost vyšetřoval. „Ruce tak hrozně posekal, že rána vedle rány jakoby naschvál nožem řezána byla, a spatřily se kusy masa jak na těle, tak na loži jeho zůstaly a po smrti její ještě se viděti mohly.“

„Julius, ten ukrutný tyran a černokutílek, pobočný syn císařský, na zámku v Krumlově ďábelský, hrozný, nešlechetný masopust držel se svou souložnicí, dcerou lazebníkovou, rozvrátiv jí hlavu a posekav hanebně, že po kusích do truhly ji klásti museli,“ líčí zase kronikář Václav Březan. A dodává: „Pro to ukrutenství netoliko lidé, ale i psi jeho se štítili a při něm zůstati nechtěli.“ Říkalo se, že ještě po sto letech byly v tom pokoji krumlovského zámku patrné krvavé skvrny na zdech. 

Druhého dne po vraždě se prý Julius mírně uklidnil, nevěřícně strkal prsty do ran na bezduchém těle a nakonec svolil, aby to, co zbylo z jeho milenky, zašili do prostěradel a ve dvou bednách odnesli. Zavražděná Markéta Pichlerová poté byla pohřbena v klášteře krumlovských minoritů.

Vězeň na zámku

Obyvatelé Českého Krumlova byli tak brutální vraždou mladé dívky šokováni. „O takovém skutku mezi lidmi zvláště zde nikdá slejcháno nebylo,“ shodují se kronikáři. A hrůzný čin vyvolal pozdvižení i v aristokratických kruzích. Když se Rudolfovi II. doneslo, co jeho syn spáchal, bez lítosti jej odsoudil k doživotnímu věznění na českokrumlovském zámku. Kdyby Juliovi nekolovala v žilách císařská krev, dopadl by mnohem hůř. 

Ve zdech komnaty, která se pro Julia stala vězením, se naplno rozvinula jeho duševní choroba, podle vědců schizofrenie. Okamžiky klidu v jeho mysli střídaly náhlé záchvaty zuřivosti a vzteku. Šílený vrah se nemyl ani neholil, zdemoloval veškerý nábytek v místnosti, mísy a talíře vyhazoval ze zamřížovaných oken, trhal ručníky, ubrousky i peřinu. Vším tím peřím a nádobím a dalšími věcmi „zcela zacpal prevét, od čehož v pokoji těžký smrad pocházel“.

Mazal na sebe krev i výkaly

Nadával svým strážným, strhal ze sebe oblečení, spal na špinavé a pokálené matraci. Začal si ubližovat – strážní vyprávěli, jak si strkal do nosu prsty a drápal se v něm tak, až tekla krev, kterou se pak pomazával, radostně skákal a zpíval si, jindy se zase potíral vlastní stolicí. Služebnictvo se ho bálo a štítilo a do jeho místnosti se nikdo neodvážil vejít.

Jakékoliv pokusy o jeho léčení, ať už domluvami, bylinnými koupelemi či pouštěním žilou, však vyzněly naprázdno. „Juliovo onemocnění, které dnešní psychiatři klasifikují jako zcela jasnou schizofrenii, přesahovalo možnosti medicíny 17. století,“ shodují se historici Čechura, Hlavačka a Mikulec. 

Rarášek ho udávil

K psychickým potížím se zhruba po roce domácího vězění přidaly i ty fyzické. Rudolfův levoboček se roznemohl a ztěžka dýchal. A pár dní nato, 25. června 1609, zemřel. Václav Břežan píše: „Julius, ten pankart, levobočník a tyran na Krumlově, vězněn jsa na zámku pod Pelikánovými pokoji, byv na záchodě dlouho, padna, duši pustil. Rarášek ho udávil!“ Osudným se mu zřejmě stal prasklý absces v hrdle, tedy dutina vyplněná hnisem, který způsobil sepsi nebo rychlý zápal plic. Sloužící na zámku si konečně mohli oddychnout a s nimi i celý Krumlov.

Vraha s habsburskou krví v žilách nakonec pochovali v minoritském klášteře, kde spočinula i jeho oběť Markéta. Juliův hrob byl jen provizorně přizděn ke zdi, snad se počítalo s tím, že později budou ostatky přeneseny na místo důstojné císařova syna. Ale nikdy se tak nestalo. Otec Rudolf II. za necelé tři roky zemřel a hrob jeho syna postupně pohltil čas, upadl v zapomnění a dodnes nebyl nalezen.