Ilustrační foto FOTO: Pixabay/fernandozhiminaicela
FOTO: Pixabay/fernandozhiminaicela
Lékaři a zdravotníci byli v uplynulých týdnech denně na očích milionů diváků, média je ukazovala, jak bojují o lidské životy. Teď, když začíná být koronavirus prozatím postupně utlumován, by se ale nemocnice mohly začít strachovat, že přijde další problém. Mnohem lépe identifikovatelný než COVID-19: žaloby od pacientů. Téma pro HlídacíPes.org analyzuje právník René Šifta.
S tím, jak klesají denní počty nakažených, by se mohl přímo úměrně začít zvedat zájem pacientů o odškodnění za nakažení koronavirem. Alespoň u těch, kteří předpokládají, že se nemocí COVID-19 nakazili právě v prostorách konkrétního zdravotnického zařízení.
V právu existuje objektivní a subjektivní odpovědnost. Ta první absolutizuje jakékoli jednání a je mu automaticky přičítána újma. U subjektivní odpovědnosti se musí prokazovat více faktorů, než je možné stanovit, kdo konkrétně nese odpovědnost.
V rámci zdravotnického sektoru jde o odpovědnost subjektivní. Ani nemocnice, ani soukromý lékař nemá tedy dopředu danou povinnost platit pacientovi odškodnění.
K takové povinnosti by byli nuceni, až pokud by se prokázalo, že kupříkladu porušili hygienické předpisy. Současně by pacient musel prokazovat, že byl nakažen skutečně v prostorách poskytovatele zdravotních služeb, a ne třeba již několik dní předem kdekoli jinde.
A co nakažený lékař?
Pokud by pacient skutečně chtěl někoho zažalovat, vždy by mělo jít o žalobu na nemocnici, nikoli na konkrétního lékaře (ať už jde o fakultní nemocnici, kde je zřizovatelem ministerstvo zdravotnictví, nebo krajskou nemocnici, kde je zřizovatelem kraj, či nemocnici soukromou).
Nemocnice by však následně reversem mohla vyžadovat po svém lékaři náhradu škody.
Podobná otázka vyvstává i u přímých aktérů boje proti šíření koronavirové nákazy: u lékařů, zdravotních sester a dalšího zdravotnického personálu, jako jsou například rentgenoví laboranti nebo třeba řidiči sanitních vozů.
Poskytovatel zdravotních služeb má nejen povinnost zabezpečit ochranné zdravotnické pomůcky, ale také dbát na hygienické podmínky při provozu svého zdravotnického zařízení. Pokud by zdravotníci byli nakaženi koronavirem, i oni by museli prokázat, že se tak stalo při výkonu jejich povolání.
Poskytovatel má však ztíženou pozici, protože za nákazu koronavirem u svých zaměstnanců odpovídá v plné výši, a to i když neporušil žádné své zaměstnavatelské povinnosti.
V úvahu by přicházel podle novelizovaného zákoníku práce i nárok na nemajetkovou újmu a náhradu škody, a to jak při újmě na zdraví, tak i v případě úmrtí.
Zaměstnavatel by byl povinen nahradit ztrátu výdělku po dobu pracovní neschopnosti i ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě rozdílu mezi výší platu nebo mzdy před a po vzniku škody.
Další by byly náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění a konečně náhrada za výdaje spojené s léčením a na něj účelně vynaložené náklady.
Platba do věku 65 let
Pro případ úmrtí způsobeného koronavirem by pak přicházela v úvahu náhrada pro pozůstalé. Konkrétně jednorázové odškodnění ve výši 240.000 Kč pro každou osobu, jimiž jsou pozůstalý manžel (partner), dítě a rodiče.
Dále je to náhrada nákladů na výživu pozůstalých, a to z pohledu delší časové účinnosti, kterou je nejdéle věk 65 let zemřelého zaměstnance. Tato náhrada by se poskytovala ve výši 50 procent průměrného výdělku zemřelého zaměstnance.
Samozřejmě nelze opomenout náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem. V obou případech, tedy jak při újmě na zdraví, tak při úmrtí, náleží náhrada věcné škody.
Nic z výše řečeného nemocnicím ani lékařům a zdravotníkům nepřejeme, je však dobré vědět, že taková situace může poměrně reálně nastat.
Autor je právník a rozhodce při Hospodářské komoře ČR a působí v Ústavu práva a právní vědy.
Text zveřejňujeme s laskavým svolením HlídacíPes.org.
