Marcel Děkanovský jako herec ve filmu Jseš mrtvej, tak nebreč FOTO: ČSFD / se souhlasem
FOTO: ČSFD / se souhlasem
Obvodní soud pro Prahu 3 řeší žalobu na ochranu osobnosti, kterou na Ústav pro studium totalitních režimů podal režisér a podnikatel Marcel Děkanovský. Žalobce tvrdí, že je neoprávněně veden jako agent StB, a žalobu podal kvůli textu, v němž je jako agent uváděn. Jako náhradu požaduje celkem třicet milionů korun.
Soud jednání minulý týden přerušil na 22 dní, v nichž se má Marcel Děkanovský rozhodnout, jak bude následně pokračovat. Buď svůj postoj přehodnotí a zcela stáhne žalobu, nebo přeruší soudní řízení a pokusí se o přímou dohodu s Ústavem pro studium totalitních režimů, nebo bude v soudním řízení pokračovat. Pak ovšem musí podle zákona doplatit soudní poplatek ve výši 298 tisíc korun, protože Obvodní soud pro Prahu 3 mu omylem místo jednoho procenta z požadované částky vyměřil jen dva tisíce korun. Marcel Děkanovský by tak měl podle sazebníku soudních poplatků zaplatit celkově 300 tisíc korun. V soudní síni však žalobce poznamenal, že tolik peněz nemá a že se poradí s advokátem, jak bude dál postupovat. Při prvním stání se však soudního řízení účastnil sám bez advokáta.
Jádrem sporu se stal historický článek Marcel Strýko — Příběh radžajógového kněze košické Komuny, který v roce 2015 vyšel ve třetím čísle časopisu Paměť a dějiny, jehož vydavatelem je právě ÚSTR. Děkanovského jméno se v celém textu objevuje pouze jednou, a to ve větě: „Tuto informaci poskytl pracovník televize, agent s krycím jménem „Marcel“ (Marcel Děkanovský).“
Režisér a podnikatel v žalobě tvrdí, že ÚSTR v přístupu k jeho osobě porušil zákony České republiky, Lisabonskou smlouvu a Listinu základních lidských práv a svobod. „Žalovaný způsobil nekonáním a špatnou kontrolní činností rozsáhlou škodu žalobci a jeho rodině,“ tvrdí v žalobě Děkanovský, který se brání, že by byl agentem Státní bezpečnosti. V archivech se však dají dohledat informace, které jej jako agenta uvádějí. Například takzvaná blokační karta, která byla založena v souvislosti se změnou jeho řídícího orgánu 3. června 1988. Novým řídícím orgánem se stal Štefan Fedor, který působil v Košicích na 2. odboru a 1. oddělení StB, tedy v sekci zaměřené proti vnitřnímu nepříteli.
Děkanovský se domnívá, že ona výše uvedená poznámka v závorce stála za jeho následnou údajnou perzekucí a zničením profesní kariéry, neboť „30 let nemohl vykonávat povolání a nemohl se v 90. letech zúčastnit tendru na přidělení licence pro TV NOVA, a tak nemohl získat podíl ve společnosti CET 21 jako Peter Kršák, Peter Hunčík, Fedor Gál, aby pak za svůj podíl získal milióny“. Navíc má údajně v důsledku letitého psychického tlaku a stresu podlomené zdraví, v roce 2015 se s ním rozvedla manželka, protože „neunesla výčitky kolegů, studentů a veřejnosti, že žije s udavačem“, dcera poté, co byla událost medializovaná se odstěhovala do zahraničí. Podle tvrzení žalobce se ÚSTR totiž nezabývá zkoumáním dokumentů StB, ale jen tyto dokumenty přebírá, a tak má jeho činnost „všechny znaky spolupráce se zločinnou organizací StB.“
„Žalobce se dozvěděl, že ve Slovenském deníku Korzár a Košice: Dnes byl dne 16. 10. 2019 uveřejněn článek pod názvem : Výročie Nežnej. Štátné divadlo stoplo kontroverznů premiéru — který na str. 9 hrubě pomlouvá žalobce a uvádí o něm nepravdu, lživé a klamné informace, o tom, že byl spolupracovníkem StB,“ napsal Děkanovský v žalobě.
Dikce podané žaloby totiž napovídá, že ji nepsal právník, ale zřejmě sám Marcel Děkanovský. Žaloba totiž tvrdí, že „již jako malý pociťoval odpor k pokryteckému režimu i když ho k tomu nikdo nevychovával. V roce 1966 začal žalobce zpívat tzv. protestsongy, dokonce dva roky před Karlem Krylem, proti policejnímu státu.“ A objevují se tam i jinak zajímavé pasáže, například „v roce 1968, v době okupace ČSSR, byl na návštěvě v Oxfordu, u známé učitelky. Neuměl se však včas navrátit zpět do republiky, ale ani požádat o azyl či emigrovat. Věděl, že nebude schopen psát v angličtině poezii a živit se slovem. Kamarád René emigroval do Kanady, kde žije dodnes. V ČSSR žalobce odmítl jít na vojnu, uhrál schizofrenika a dostal modrou knížku…“ Později studoval pražskou FAMU, kde „všichni spolužáci žalobce z FAMU – Fero Fenič, Karel Smyczek, Jiří Adamec – a další vstoupili do KSČ“.
Inkriminovaný žalovaný text měl Děkanovskému fatálně zasáhnout do života. Zvláště proto, že Státní divadlo v Košicích při příležitosti 30. výročí listopadových událostí zrušilo v roce 2019 jeho hru Spin, neboť, jak uvedl slovenský regionální deník Korzár v rozhovoru s jedním z pořadatelů, výtvarníkem Peterem Kalmusem, „je absurdné, aby na výročie Novembra uviedli hru agenta ŠtB“. Děkanovský se zároveň odvolává na rozsudek Okresního soudu v Košicích z roku 2012, že je neoprávněně vedený ve svazcích bývalé Státní bezpečnosti jako agent. Soud ke svému rozhodnutí došel především na základě svědeckých výpovědí dvou bývalých příslušníků slovenské Státní bezpečnosti Štefana Fedora a Petera Draveckého, který pracoval na správě kontrarozvědky proti vnitřnímu nepříteli. Ovšem, jak již víme, právě Štefan Fedor byl Děkanovského řídícím orgánem.
Navíc senát Ústavního soudu na Slovensku vydal v roce 2017 v souvislosti s kauzou Andreje Babiše pravomocné rozhodnutí, v kterém konstatoval, že slovenské soudy pochybily, když v minulosti připustily výpovědi bývalých příslušníků StB, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti, a ve svém verdiktu rovněž zpochybnil důvěryhodnost bývalých příslušníků StB jako svědků.
Kromě toho, že v archivech existují dokumenty, které Děkanovského spolupráci s StB dokládají, je přinejmenším podivná i výše částky, kterou po ÚSTR požaduje. Částku totiž vypočítal „z toho, že s ohledem na okolnosti popsané v žalobě, s předpokladem svých honorářů ve výši minimálně 1 milion korun ročně po dobu 30 let diskriminace považuje požadovanou částku 30 milionů Kč za přiměřenou“.
Je však třeba připomenout časovou posloupnost. Článek, kvůli němuž Děkanovský ÚSTR žaluje, vyšel v roce 2015, ale v žalobě i výpočtu „kompenzace“ se objevují tvrzení o diskriminaci v posledních třiceti letech. Navíc se stačí i podívat na seznam jeho práce a ukáže se, že v době, kdy měl být diskriminován a ustrkován působil jako režisér, scénárista i herec. Režíroval například televizní filmy Noční stráž, či Patnácté léto (oba v roce 1994), některé epizody v seriálu Detektiv Martin Tomsa (v letech 1994 a 1998) či dokumentární film Inventura Febia (v roce 2011), kde působil i jako scénárista. V roce 2010 je uveden i jako herec ve filmu Jseš mrtvej, tak nebreč.
V roce 2012 neúspěšně kandidoval na pozici ředitele Rozhlasu a televize Slovenska.
Jako podnikatel stál Děkanovský v roce 2002 za kabelovou televizí Music Box, která hrála videoklipy a kterou v roce 2013 pronajal stanici Šlágr TV. Před ní stál spolu se svou ženou za úspěšnou košickou lokální televizí Naša a v roce 2000 odstartoval multiregionální stanici TV Global, kterou později prodal a ta se změnila v TV JOJ.
