HISTORIE / Snáší se mokrý sníh, je nevlídno, chlad a vlhkost zalézají pod kůži. Ulice českých a moravských měst jsou toho rána přesto plné lidí. Někteří mají slzy v očích, jiní zatínají pěsti, se zoufalstvím a nenávistí pozorují tu nikým nezvanou zelenošedou masu, jež se valí po silnicích. A v mysli mají otázku – co s námi bude?

Ti, kteří ten den zažili, na něj do smrti nezapomněli. Vzpomínají na to nepříjemné počasí, tíseň ve vzduchu, výhružně vypadající německé vojáky v ulicích, pláč i nadávky, jásot nacistických přívrženců, vlastenecké projevy učitelů, strach a pocit, že je vše ztraceno.

Nesmí být kladen odpor

Po páté hodině ranní se začínala republika pomalu probouzet. Lidé ještě netušili, že prezident Emil Hácha a ministr zahraničí František Chvalkovský v nočních hodinách na schůzce s nacistickými špičkami v Berlíně museli pod nátlakem hrozby likvidace státu souhlasit s okupací země. Zlomený Hácha svým podpisem stvrdil dokument, v němž „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce Německé říše“. 

Ještě té noci telefonicky informoval o nové realitě předsedu vlády Rudolfa Berana a ministra národní obrany Jana Syrového. Generál Syrový dálnopisem ihned rozeslal všem československým sborům rozkaz: „Německé vojsko, a to jak pěchota, tak letectvo, zahájí obsazování území republiky dne 15. března 1939 v 6 hodin ráno. Tomuto postupu nesmí být nikde kladen odpor, jelikož nejmenší incident může mít nedozírné následky a bude proti nám zakročeno se vší brutalitou. Všichni velitelé očekávají příchod u svých jednotek a podrobí se pokynům, které jim budou dány. Jednotky budou odzbrojeny. Vojenské a civilní letectvo musí zůstati na svých místech. OPL nebude aktivována. Žádná letadla nesmí být ostřelována…“

Z rozhlasu se toho rána linuly tóny Smetanovy Vltavy a mužský hlas monotónně oznamoval: „Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem…“ Od šesté hodiny ranní onoho 15. března roku 1939, přesně před 85 lety, se navzdory jarním plískanicím začaly do českého vnitrozemí valit proudy německých vojáků, aby pozřely pomnichovskou okleštěnou republiku a začaly tak psát nejtemnější kapitolu českých dějin. 

Německá síla polykala republiku

První německé jednotky překročily hranice ještě ve večerních hodinách předchozího dne na Ostravsku, pro případ, že by se Polsko rozhodlo po vyhlášení slovenské nezávislosti samo obsadit tuto průmyslovou oblast. Po sedmé hodině ranní dalšího dne už nacisté obsadili Mělník, v půl deváté Pardubice, o půl jedenácté Čáslav, v poledne se okupanti objevili v Uherském Hradišti. Okolo desáté hodiny dopolední okupační síly demonstrovaly svou velikost a sílu v pražských ulicích. 

„Na noc ze 14. na 15. března nemůže nikdo z nás zapomenout. Sotva se rozbřesklo ráno, kdy poprašek sněhový ležel na pražských ulicích, vybíhali lidé z domů,“ píše na stránkách Národních listů redaktor Josef Jošt. „A přece i tyto nejhroznější okamžiky, které může prožívat národ, který nikdy nikomu neublížil a který chce žíti ve svém a po svém, který chce zachovat mateřskou řeč generacím budoucím, zachoval se tak, jako se zachovává každý, kdo není si vědom viny. Přijal ránu osudu za viny nespáchané. Věřte, že dnešní ráno vryje se hluboko v paměť každému, kdo je uvědomělým národovcem.“ Sám bude za tři a půl roku za odbojovou činnost popraven.

Snad právě na pražském Václavském náměstí, kudy projížděl konvoj německých vojáků, se zármutek a zloba projevovaly nejsilněji a nejhlasitěji. „Někdo přinesl do třídy zprávu, že příjezd německé armády se očekává kolem desáté. Kam jinam bychom šli než na Václavské náměstí? Přišli jsme včas… Přes rameno policajta se mi naskytl pohled, který nikdy nezapomenu. … Kolona se na chvíli zastavila, těsně před sebou jsem uviděl otevřený vojenský vůz se dvěma zkřehlými vojáky v polní šedi a s přilbami na hlavách,“ vzpomíná na ono smutné ráno Jaroslav Landa, tehdy student státní průmyslové školy v Praze 1.

Vzduchem létal chléb i pomeranče

„Ženy byly celé uplakané, ale hystericky na německé vojáky křičely, házely po nich tím, co měly v ruce, hrozily pěstmi, plivaly po nich. Některé se i pokusily strhnout německého vojáka z motocyklu, ale naši strážníci jim v tom zabránili. Dlažba byla poseta smetím, papíry, jablky, pomeranči a pomerančovou kůrou, kusy chleba, jak co lidé po Němcích házeli. Nenávist davu k nevítaným příchozím byla vášnivá a bouřlivá, jeho bolest neskrývaná a vzbuzovala lítost, že se nemohla vybít účinněji a prospěšněji,“ zaznamenal Prokop Drtina, pozdější odbojář a politik. 

Zpoza policistů pozorovala okupanty i studentka berounské obchodní akademie Marie Červenková: „Na ulicích stály hloučky lidí, někteří mlčeli, jiní zvedali pěsti… Pro slzy jsme neviděli. Slova nenávisti se sypala nejen v češtině, ale i slovenštině a v jiných jazycích.“

Mezi přítomnými nechyběl ani bulharský student Christo Bučukov: „Rozhořčení Pražané, kteří se o chystaném příjezdu německých okupantů prvně dozvěděli z rozhlasu, se shromáždili asi v 8.30 před kavárnou Savarin Na Příkopech. Mezi nimi byla skupina bulharských studentů-zahradníků a dalších mých krajanů. Všichni jsme stáli v místech, kudy měly projíždět motorizované jednotky hitlerovských nepřátel. Celý prostor byl přeplněn Pražany. Měli sváteční obleky, také odznaky s trikolórami na klopách. Takhle vyjadřovali svůj protest proti okupantům. Okolo půl desáté se od Náměstí republiky blížily první hitlerovské tanky. Viděli jsme vojáky v přilbách a s automaty v rukou.“

Přišli jsme vás zachránit

„Patnáctého března 1939 padal mokrý sníh, měli jsme školu, já byl ve druhé třídě. Když jsme vyšli ze školy, čekali na nás rodiče. Všechny maminky plakaly, otcové taky. Pak jsme viděli, jak po Václavském náměstí táhnou Němci. Tehdy jsme pochopili, že jsme okupovaní,“ svěřil se Zdeněk Kukal, který žil v centru Prahy v Jindřišské ulici, se svými vzpomínkami pro projekt Paměť národa. 

Příjezd německých vojáků do Plzně popisovala Jiřina Fořtová: „To ráno jsme šli s tatínkem, on do úřadu, já do školy, a od Chotíkova přišli Němci. Můj otec uměl perfektně německy a na křižovatce se zastavil s důstojníkem a ptal se ho, co tu dělají? A ten důstojník mu řekl, to slyším jako dneska: ‚Přišli jsme vás zachránit.‘“

„Já mám na to takové škaredé vzpomínky. Měli jsme chalúpku u silnice, pamatuju si, že se naráz setmělo a byla strašná húlava, sníh, větr, a oni nám pažbou tlúkli na vrata, aby se mohli u nás schovat,“ vzpomínala Aloisie Víchová na příchod německých vojáků do Lužic u Hodonína. Jeden z učitelů v Tovačově nedaleko Přerova zase dle vzpomínek Bohumila Venclíka přišel toho rána do třídy a řekl: „Děcka, povstaňte, zazpíváme si hymnu. Dnes v noci skončila republika, Němci ji obsazují. Už nebudeme samostatní.“

Zapálili synagogu, vymlátili obchody

Nejbolestněji prožívali první chvíle nacistické okupace židovští obyvatelé. „Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení Německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni. Tatínek řekl mamince, ať jde se mnou do školy, aby mi někdo neublížil. Jako že jsem Židovka,“ svěřila se Eva Dobšíková, jíž v té době bylo šest let. Už za pár hodin ji paní učitelka poslala domů. Její tatínek, lékař, se ve své ordinaci zastřelil.

Den před okupací zažila protižidovské řádění Němců Jihlava. „Bylo tam poměrně dost židovských rodin a jejich obchodů. Už den předtím to bylo všechno vymlácené a pomalované červeně JUDEN RAUS. V Jihlavě byla také jedna synagoga. Zapálili ji, vyhořela. Němci tam tehdy opravdu hrozně vyváděli,“ říká Jiří Janisch. 

I přes rozkaz neklást žádný odpor se našli jednotlivci, kteří nechtěli obsazování země jen tak přihlížet. „Odpor je spojován s takovými solitéry, jako byl podplukovník Josef Mašín, který chtěl organizovat obranu ruzyňských kasáren. Když zjistil, že bylo nařízeno nebránit se, chtěl kasárna dokonce vyhodit do povětří. Zůstal v tom ale osamocen,“ popisuje historik Petr Koura.

Na vzdor tak narazili vojáci wehrmachtu pouze vpodvečer předchozího den v Czajankových kasárnách u Frýdku-Místku, přestřelka proti nepříteli trvala zhruba hodinu. Velitel 4. roty Stanislav Kalich uvedl: „Kapitán Pavlík pak viděl, že náboje došly a je již zbytečné prolévat krev. Sebral bílou blůzku kantýnskému a vystrčil ji z okna ven. Němci přestali střílet a my jsme se vzdávali. Bylo nám všelijak, jenom ne dobře, a někteří z nás měli v očích slzy!“ 

Na odzbrojení a rozpuštění armády vzpomínal plukovník František Tuček, který v ten čas pobýval v záložní důstojnické škole v Praze-Vršovicích. „Ráno byl před čtvrtou hodinou ráno náhle budíček. Velitel přišel na cimru a říkal: ,Rychle vstávat, obléct, všechno sbalit do kufru a v prvé řadě odevzdat pušky.‘ Pak nám nařídili čekat na propouštěcí listy.“ Později Tuček z protektorátu uprchl, přidal se k zahraničním jednotkám a zařadil se po bok asi dvanácti tisíců československých vojáků, kteří se do boje proti nacistickému Německu zapojili na západní frontě, na té východní bojovalo dalších zhruba 32 tisíc vojáků z někdejšího Československa.

Schválně předběhl Háchu

Svůj triumf si Adolf Hitler vychutnával ve večerních hodinách výhledem z oken Pražského hradu. Aby pocit vítězství a ponížení českého národa byly ještě větší, schválně nechal vlak s prezidentem Háchou německou železnicí pozdržet a do Prahy tak stihl dorazit dříve. Hned dalšího dne pak na Pražském hradě vydal výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. V jeho čele stál Hácha už jen na papíře, skutečnou moc třímal v rukou od 21. března říšský protektor Konstantin von Neurath. 

Cesta k časům plným nacistického teroru, ústrků, ponižování, pronásledování, mučení a strachu se otevřela naplno. Vinou okupačního režimu podle odhadů historiků Vojenského ústředního archivu v Praze zahynulo přibližně 343 tisíc osob z protektorátu, z čehož například 73 tisíc lidí padlo za oběť „konečnému řešení židovské otázky“, zhruba 20 tisíc internovaných už nikdy nevyšlo z bran koncentračních táborů, více než osm tisíc lidí bylo úředně popraveno.

Ti, kteří přežili, se museli dennodenně vyrovnávat s diskriminačními norimberskými zákony, přísnou cenzurou, přídělovým systémem a potlačováním svébytnosti českého národa. Všudypřítomné snahy o germanizaci českého národa byly předzvěstí tzv. konečného řešení české otázky. „Vhodní“ Češi měli být poněmčeni, ti neschopní vysídleni či rovnou zlikvidováni. Protektorátní doba temna trvala dlouhých šest let, jeden měsíc a devatenáct dní.