HISTORIE / Plovárnu v Rovensku pod Troskami oslňují reflektory aut, areál je obklíčen. Je noc z 15. na 16. ledna roku 1943 a parašutisté ukrývající se v malém domku na plovárně vědí, že před silou gestapa už není úniku. Zbývá jen poslední možnost, jak se zajetí a následnému krutému mučení a vyslýchání vyhnout. 

Vpodvečer 24. října roku 1942 se ve střední Anglii vzneslo k nebi letadlo s pilotem RAF Leo Anderlem a členy paraskupiny Antimony, nadporučíkem Františkem Závorkou, četařem Stanislavem Srazilem a svobodníkem Lubomírem Jasínkem. Jejich úkoly zněly jasně – kontaktovat odbojové a zpravodajské buňky v protektorátu, znovu navázat spojení mezi exilovým a domácím odbojem, zprovoznit tři radiostanice a předat domácímu odboji šifrovací klíč, peníze a dopis od Edvarda Beneše a generála Sergeje Ingra. 

Splnit takové poslání ale bylo ještě mnohem těžší, než si výsadkáři i sama exilová vláda v Londýně představovali. Země se tehdy v časech heydrichiády svírala hrůzou po krutých masakrech a nacistickém teroru, odboj byl buď nemilosrdně zlikvidován, nebo se ukrýval hluboko schovaný v ilegalitě. Výsadkáři se tak již navzdory očekávání nemohli setkat s posledním ze Tří králů, kapitánem Václavem Morávkem, ani se členy operace Silver A, neboť všichni byli již po smrti.

Nic nešlo podle plánu

Smůla se výsadku lepila na paty už od počátku. Kvůli špatnému počasí byli vysazeni zhruba třicet kilometrů od původního plánu, dopadli nedaleko Kopidlna u Rožďalovic. Letec Anderle pak zamířil k Pardubicím, kde ve snaze zamaskovat seskok bombardoval a střílel na tamější letiště, obsazené Luftwaffe. Jeho nálet vešel do dějin jako vůbec jediný útok československých letců RAF na cíl v protektorátním území během celé druhé světové války. Hlásná služba Luftwaffe přesto vyhodnotila nízký průlet letadla jako podezřelý. Že šlo o výsadek, potvrdila poté, co myslivci přinesli gestapu nalezený schovaný padák parašutisty Stanislava Srazila.

Dále čtěte

Už dnes! Pojďte s námi diskutovat. FORUM 24 jede za vámi do Jihlavy, pak chystáme debatu v Praze

Také v roce 2024 pořádáme debaty, na nichž můžete diskutovat s Johanou Hovorkovou a Pavlem Šafrem za redakci deníku FORUM…

Sám Srazil si při přistání bolestivě obnovil poranění kotníku z výcviku, přesto se trojice mužů rychle sešla, v tichosti zakopala operační materiál a vysílačky a vydala se do Nové Paky, kde jim podal pomocnou ruku skladník František Kulhánek. Po týdnu pobytu na různých místech v okolí se přemístili do Studence k Miloslavu Hákovi, švagrovi plukovníka Václava Knotka, vedoucího šifrantů československé exilové vojenské zpravodajské služby. Právě díky neuvěřitelné odvaze místních lidí a jejich pomoci se mohl výsadek Antimony pustit do hledání kontaktů s odbojem. 

Spolupráce s komunisty se jim vymstila

Hned jejich první kontaktní adresa ale „vybouchla“ – všech šest členů rodiny knihaře Vojtíška bylo během heydrichiády popraveno. Záhy zjistili, že všechny buňky, které měli za úkol najít, buď již neexistovaly, nebo se nacházely neznámo kde. Napojili se proto na komunistický odboj, což se ukázalo jako nepříliš šťastný krok. „Komunisté parašutisty zneužili k získání části jejich finančních prostředků a vysílaček, z nichž Jasínek jednu nakonec raději sám poškodil, když ji komunisté nechtěli vrátit,“ vypráví spisovatel Jiří Padevět. 

Ani slib, že je komunisté propojí s dalšími odbojovými buňkami, se nenaplnil. Gestapo navíc mělo komunistický odboj ve svém hledáčku a zachytávalo informace, které z něj prosakovaly ven. Při zatýkání jeho členů nacisté získali i informace o přesunech výsadku Antimony.

Mezitím se výsadkářům i přes prvotní nezdary a obtíže v tísnivé atmosféře strachu ve společnosti podařilo přece jen spojit s demokratickým odbojem. Koncem listopadu 1942 našli profesora Vladimíra Krajinu, posledního žijícího představitele Ústředního vedení odboje domácího (takzvaného ÚVODu), který právě v Českém ráji nalezl úkryt před nacisty. Společně pak přes Jasínkovu vysílačku poskytli Londýnu cenné informace, především o žalostném stavu českého odboje a tvrdých nacistických represích, podařilo se jim i předat některé vojenské informace ze zbrojovky Vlašim nebo Škody Plzeň. 

Smyčka se stahuje

Hlavní šéf protiparašutistického oddělení pražského gestapa Willi Leimer už po výsadku horečně pátral. Do oblasti vyslal své dva konfidenty, někdejšího českého policistu Jaroslava Nachtmanna a bývalého parašutistu Karla Čurdu, který se vydával za ztraceného výsadkáře. Oběma zrádcům se po překonání prvotní nedůvěry bohužel podařilo získat stopy k těm, kteří o parašutistech věděli. 

Té zimě před 81 lety vládl tuhý mráz a sníh. Komisař Laimer proto raději zvolil dopravu po kolejích než po zasněžených silnicích, zabavil vlak a s dalšími sedmnácti členy gestapa dorazil do Jičína. Propukla mašinérie zatýkání a výslechů plných brutality a mučení. A násilím vydobyté informace vedly přímo na městskou plovárnu v Rovensku pod Troskami.

Dále čtěte

Krvavá msta. V Českém ráji po válce zmasakrovali stovky Němců

HISTORIE / Malé dlážděné náměstí v Rovensku pod Troskami je toho květnového dne roku 1945 plné lidí. Tančí, zpívají a…

Domek na místní plovárně, který pod svou střechou ukrýval velitele skupiny Františka Závorku a radistu Lubomíra Jasínka, gestapo ve večerních hodinách 15. ledna 1943 kompletně obklíčilo. Uniknout už nebylo kudy. 

Kapitulace, nebo další Lidice

Dovnitř vešel starosta Rovenska pod Troskami Josef Kouřil spolu se zmučeným odbojářem Karlem Hlaváčkem, učitelem z nedaleké Veselé. Právě on po brutálním fyzickém i psychickém týrání a pod pohrůžkou srovnání celého Rovenska se zemí nacistům prozradil, kde se parašutisté ukrývají. Stanovil si ovšem podmínky, že se s nimi bude nakládat jako s válečnými zajatci a on sám se bude moci zabít. Nacisté ale samozřejmě svůj slib nehodlali dodržet a pozdější Hlaváčkův pokus podřezat si žíly sklem ze svých brýlí mu překazili.

Oba muži nyní stanuli před parašutisty a zopakovali jim výzvu gestapa – pouze pokud se bez jediného výstřelu vzdají, gestapo nikoho dalšího nepopraví a Rovensko pod Troskami unikne strašné zkáze, která potkala Lidice a Ležáky. Výsadkáři na sebe pohlédli, na chvilku zaváhali a nakonec přikývli. Vyšli ven a pomalu ve světle reflektorů kráčeli vstříc nepříteli. 

Jen co došli k příslušníkům gestapa, Závorka se bezvládně zhroutil do sněhu. Teprve dvacetiletý Jasínek pohlédl Němcům do očí a pevně prohlásil: „Konali jsme jen svou vlasteneckou povinnost. Dali jsme slib a teď ho plníme. Jsme Češi! Nás živé nikdy nedostanete!“ I jemu už v té chvíli koloval v žilách smrtelný jed. Než aby padli do nacistického zajetí, rozkousli oba tabletu kyanidu draselného, které u sebe nosili pro případy, kdy už není jiné cesty. Zatímco Závorka rozkousl skleněnou kapsli s kyanidem, Jasínek spolkl želatinovou pastilku, která se v těle rozpouštěla postupně.

Neprojevili nářek ani utrpení

Gestapo oba muže rychle převezlo do domku místního lékaře na náměstí v Rovensku. Před šestou hodinou ráno, dne 16. ledna roku 1943, v jeho zdech oba zemřeli. Jejich poslední chvíle popsal lékař Arnošt Krus takto: „Jed byl prudký, pro daný případ úplně spolehlivý. Hrdinnou smrtí skončivší bojovníci neměli během účinku jedu nijak trapných potíží, ani sval v obličeji se již nepohnul, ani slovem neprojevili nářek co projev utrpení. Odešli z boje klidní s příkladnou hrdinností.“  

Poslední člen výsadku se v těch chvílích už v Rovensku nenacházel, ukrýval se v nedaleké Horní Kalné. I jeho však gestapo vypátralo, zatklo a účinnými přesvědčovacími metodami, mezi něž patřilo třeba trhání nehtů nebo elektrošoky, jej přimělo, aby s Londýnem rozjel zpravodajskou protihru Hermelín.

Dále čtěte

Henleinovci rozpoutali v pohraničí teror. Plivali i do kočárků, v Habartově umírali četníci

„Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí!“…

Stanislav Srazil ovšem do depeší vkládal varovné znaky, aby Brity varoval, že zprávy čte i nepřítel. Když zpravodajská hra nepřinesla žádné hmatatelné výsledky, gestapo ji ukončilo. Sám Srazil byl v dubnu roku 1944 převezen do Terezína a o pouhé čtyři dny později, bez jakéhokoliv soudu, jej nacisté popravili. Tragický příběh výsadku Antimony se tak uzavřel.

Komunisté se jim odvděčili

Vladimír Krajina i Karel Hlaváček druhou světovou válku přežili, oba skončili v terezínském táboře. Hlaváček v něm zůstal i několik dní po osvobození, aby spolu s herečkou Natašou Gollovou ošetřoval nemocné nakažené tyfem. Už v únoru roku 1948 byl zatčen znovu, tentokrát komunistickou tajnou policií. Rehabilitace se dočkal až v roce 1968.

Želízka visela po únorovém převratu i nad Krajinou, jemu se však podařilo před komunistickým režimem uprchnout za hranice. Zemřel v roce 1993 v kanadském Vancouveru a domů už se vrátila pouze urna s jeho popelem, spočinula na pražském vyšehradském hřbitově.