Místa, kde lidé volili Miloše Zemana a kde jsou postiženi exekucemi, se dost překrývají. Problémem prezidentské kampaně – ostatně i dalších kampaní – je, že nikdo nedokáže do poslední obce dostat zprávu o tom, že Zeman je na straně těch, kdo tento problém způsobili. Je to samozřejmě negativní kampaň, pokud ale někdo takovou kampaň vede za základě výmyslů, možná by stálo za úvahu taky někdy říci, jak se věci o některém z kandidátů mají.

Nejdřív k tomu rozložení voličské přízně. Jak na svém twitterovém účtu připomenul Daniel Prokop ze společnosti Median: „Zeman je kritizován za kdeco. Paradox voleb ale je: Za jeho vlády vznikl exekuční řád, exekutoři kofinancovali kampaň 2013, jeho kancléř v tom jel byznys, k dlužníkům třeba tvrdost. A pokud vyhraje volby, bude to díky obcím, z nichž exekuce a předražené vymáhání vytahaly miliardy.“

Doprovází to celkem výmluvnou ilustrací.

Lidé tam Zemana volili, přestože jim loni v září řekl, že si za to mohou sami: „Teď zase řeknu, co bude velmi, velmi nepopulární. Jestliže někdo je zadlužen a v důsledku tohoto zadlužení je na něm exekuce nebo několik exekucí a jestliže si nakupuje zboží, které nepotřebuje, a není schopen se postarat sám o sebe, tak byť je to tvrdé, řeknu, že tito lidé si za to většinou, neříkám všichni, ale většinou mohou sami.“

Patrik Zandl ovšem na svém blogu připomíná: „Exekuce rozdělily lidi na ty, kteří mají štěstí a kteří mají smůlu. Nikoliv zcela podle jejich schopností. Bohatě stačilo, abyste vlastnili nemovitost v oblasti, kde byl ‚zmáknutý‘ soudce či jen pošťák, jehož úkolem bylo zašantročit obálku. A už se vezete. Nic osobně proti vám, šlo jen o prachy a business. Jakýkoliv dluh se proměnil v exekuci, exekuce bagatelní částky ve vynucenou dražbu a nemovitosti se prodaly za zlomek ceny. Bez dovolání se čehokoliv.“

Loni přijatá novela některá nejtvrdší opatření zmírnila: „Zákonodárci v tomto volebním období už exekuce v několika novelách upravovali. Šlo například o vyšší ochranu majetku nezadluženého z manželů, rozšíření a zpřesnění seznamu věcí, které exekutor nesmí dlužníkům doma zabavit, a o omezení úhrad nuceným prodejem realit. Ze všech exekucí se navíc musejí pořizovat obrazové záznamy. Stanovil se taky postup exekuce tak, že prodej nemovitosti má být až na posledním místě. Vyhláškou se snížily advokátní odměny při vymáhání menších opakujících se pohledávek.“ (ČTK)

Jak připomíná sever Seznam Zprávy, pikantní je, že Zemana podporovali i lidé, kteří mají sami na krku exekuci, třeba předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička a místopředseda Milan Andres. (Jen na okraj, Vodička byl veden jako spolupracovník VB s krycím jménem „JOSEF“ oddělením hospodářské kriminality v Lounech. Andres pracoval před rokem 1989 pro vojenskou kontrarozvědku, která spadala pod Státní bezpečnost). Podle zpráv z roku 2016 Vodičkovy dvě firmy skončily v konkurzu a on sám dlužil přes 400 tisíc na zdravotním pojištění. Podle České televize jeho dluhy byly přes dva miliony korun. Andres měl na sebe vedeno pět exekucí za 506 tisíc korun. (Oba se ke svým exekucím veřejně přiznali.)

Daniel Hůle z neziskové organizace Člověk v tísni tamtéž mluví o rolozložení exekucí. „Máme u nás více než 830 tisíc lidí v exekuci a skoro pět milionů exekučních řízení. Na mnoho dlužníků tak připadá i pět a víc exekucí najednou. Rozložení ale není rovnoměrné. Jsou regiony, kde je v dluhové pasti pět šest procent populace, a regiony, kde se to týká 35 a více procent lidí. Život v exekuci se tam stává normou. A postihuje to lidi od skutečně chudých až po střední třídu,“ říká Hůle. (viz ZDE.)

Jak si už v lednu 2015 povšiml server Novinky.cz, Zemanův kancléř Vratislav Mynář ovládal firmy Tessile ditta, a. s., Tessile ditta services, a. s., a CREDIT MANAGEMENT,  a. s. Ty byly správci a druhotní vlastníci pohledávek pražského dopravního podniku a dalších firem a  dodávali zakázky pro exekutorské úřady.

„Mynář působil od června 2009 celkem tři roky jako místopředseda představenstva Tessile Ditta Services a v letech 2006 a 2011 vystupoval na valných hromadách dvakrát jako akcionář Credit Management. Podle svých dřívějších slov ale kancléř neměl s nákladným, a tedy i velmi lukrativním vymáháním pohledávek nic společného. V představenstvu Tessile Ditta Services byl prý jen na žádost kamaráda a přátelská výpomoc podle něj byla i za držením akcií Credit Managament.“

Mynář také vždy popíral, že by snad peníze z tohoto byznysu byly určeny na předchozí prezidentskou kampaň, které se Mynář staral o peníze. Jenže mezi významnými dárci figurovali i lidé z vymahačských firem, také dlouholetý Mynářův známý a akcionář Tessile Ditta Services a Credit Managementu Vladimír Pavlík.

Zeman by mohl klidně říci, že si lidé za exekuce mohou sami a že s tím jeho věčný bezprověrkový kancléř nemá nic společného, jen se tak nějak náhodou kolem těch vymahačských firem ometal. Věř, kdo můžeš.

K výše řečenému třeba dodat, že Vodička a Andres nemusejí být předmětem zájmu vymahačů spřátelených se zemanovci, ale že je rozkošné, jak se vymahači a „objekty“ zájmu vymahačů octnou někdy na jedné lodi. Život tropí takové legrácky.

Pokud jde o exekuce samotné, jestliže se nějaký jev vyskytuje v určité oblasti plošně, je za tím zřejmě nějaký sociální a strukturální problém, není to jenom záležitost osobního rozhodování. Samozřejmě v běžném životě předpokládáme, že jsou lidé příčetní a mohou se svobodně rozhodovat, ale kouzlo sociálních jevů je v tom, že můžeme bez problému konstatovat, že se v Praze i nadále bude rozvádět polovina manželství, a tušit kolik lidí přibližně v roce 2019 u nás spáchá sebevraždu, stejně tak kolik bude nezaměstnaných a kde nejvíc. Příčiny anomálií jsou také – zdůrazněme „také“ – sociální a stoupenci ideje absolutní svobodné vůle a odpovědnosti s tím nic nenadělají.

K metastázování exekucí přispěla ale také pravidla, kterých si nějak Zeman moc nevšímal. Asi by měl, když mu tolik jde o dolních deset milionů.