Literární historik a esejista Martin C. Putna. FOTO: František Plzák / Nekostel / se svolením autora.
FOTO: František Plzák / Nekostel / se svolením autora.
Literární historik Martin C. Putna hovoří pro FORUM 24 o tom, co o hloubkách tragického lidského osudu mohou křesťanské tradici říci antičtí autoři, jestli je západní svět skutečně tak hrozný a jestli se někomu dneska vůbec vyplatí k něčemu konvertovat.
V jednom z tvých kázání v projektu Nekostel jsi rozebíral větu: „Lépe by bylo člověku, kdyby se nenarodil.“ To není úplně věta, která by se hodila na vánoční pohlednici k malému Ježíškovi. Ty jsi vyšel z antické tradice, kde to zaznívá. Jak ale může kazatel před křesťanským publikem takovou větu uhrát? Tedy bez toho, že by řekl, že je to přesně naopak.
Pro antickou kulturu je to jedna z vět nejčastěji opakovaných, tradovaných, mnozí to pokládají za kvintesenci toho, co je antika, ten hluboký pesimismus. To se na první pohled jeví v protikladu s tím, co si vybavíme jako veselí, Řecko, olympiády, víno, symposion. Ale ne, tohle je stejně autentické. A moje výhoda, nebo nevýhoda, záleží na úhlu pohledu, je v tom, že jsem člověk kulturně nebinární. To znamená na jedné straně ukotvený jak ve světě biblickém a křesťanském, tak v tom antickém. Jde o dvě matrice myšlení o tom, co je člověk. Podle křesťanství je zoufalství smrtelný hřích proti Duchu svatému, jak se píše v katechismu. Sebevražda je striktně zakázaná. Když se Jan Jakub Ryba podřezal, tak ho zahrabali u zdi, protože sebevrah je fuj, i když napsal Českou mši vánoční. Na druhou stranu i v tom světě biblickém je prvek zoufalství přítomen. Je to v knize Kazatel, v Knize Job, u Jeremiáše, v Žalmech, Ježíš sám si zoufá.
A o tohle tedy, mimo jiné, v těch ne-kostelních kázáních jde…
Můj cyklus kázání v projektu Nekostel je založen právě na tom, co nám na to stejné téma říká antika a co říká Bible. Takže to první bylo o odysseovském putování mezi zemí a mořem, tedy mezi zemí a nebem, a to druhé o zoufalství. Myslím, že náboženství, které nepřizná autenticitu naprostého a hlubokého zoufalství, je jenom ideologie. Toto kázání byla obrana všech zoufajících a mělo je to potěšit. Byla to posmrtná obhajoba Jana Jakuba Ryby, protože, sakra, kdo mu vidí do hlavy, proč k tomu došel? To neznamená obhajobu sebevraždy, ale brát vážně ten pohled člověka zoufajícího. To antika dělá, pozdější křesťanství už moc ne. To kázání mělo zvláštní ohlas. Někteří kolegové říkali, že to už je moc, je Advent, a já do toho Jeremiáše a Nietzscheho. Byla naopak řada lidí, kteří říkali, že přesně tohle potřebovali slyšet. Já jsem velkou část pandemie trávil ve své poustevně a po telefonu tahal lidi ze sraček. Smíme použít slovo sračky?
Zkusíme to.
Bylo to prostě něco takového, jako v antickém divadle katarze. Když se z toho máme dostat, první krok je, že si to musíme přiznat.
Když máme takovou tu část roku, kdy se bilancuje, můžeme se podívat ještě dál, přece jen máš za sebou nějaké roky a působení a knihy a úsilí. Jak se díváš zpětně třeba na 90. léta, všechny ty ideály a časy, kdy jsme říkali arcibiskupům, jak by to měli dělat, a tak všelijak podobně?
Byl jsem mladý a bláznivý, kdežto teď jsem starý a bláznivý. Tehdy jsme prožívali šok ze světa, který se najednou otevřel. Předtím jsme žili v domnění, že za všechno může bolševik, až bude pryč, všechno bude fajn. Ukázalo se, že tomu tak není. Jistě jsem tehdy napsal velké množství hloupých a hysterických textů. Kupodivu se najdou studenti, kteří některé z těch textů vyhrabou a připomenou mi je a kupodivu říkají: „A hele, to je dobré.“ Protože teď jsou naštvaní oni, zatímco já jsem celkem příjemně stárnoucí muž, který napsal v životě to, co chtěl, a viděl většinu světa a hovořil s lidmi, s kterými hovořit chtěl, takže jsem vlastně strašně spokojený. Pohybuji se a debatuji vlastně většinou se studenty, protože lidé z generace našich učitelů, jako byli Ivan Havel a Jiřina Šiklová, už jsou mrtví, a ve vlastní generaci jsem jaksi sám či spíše vzdálen ode všech. Dělám zase bytové semináře, jako to bývalo kdysi za bolševika. Nejspíš je to zase proti nějakým univerzitním předpisům, ale to je mi dost jedno. Čteme Erasma a Goethova Fausta a Rabelaise, toho dokonce i znovu překládáme, totiž první knihu Gargantuy. A skrze ty staré texty tak lehce naznačuji, že ten náš západní svět není zase tak špatný a že jednoduchá řešení jsou problematická, zvláště kdys někdo začne něco s Marxem. Když se řekne Marx, začnu trochu vidět rudě. Snažím se ale naslouchat tomu, co říkají.
Tak od Marxe se přesuneme k tomu projektu Nekostel. To je zřejmě něco jiného než kostel?
Ano a ne. Je to parta lidí, kteří jsou – kromě mě – z protestantského prostředí. Já jsem tedy „církevně nebinární“. Oni měli všichni trochu pocit, že zvěstování ve sborech je trochu zastydlé. Je hodně lidí, co jsou ve sračkách, ale do kostela nepůjdou. Ale třeba přijdou do Rock café. Má to být nízkoprahové, neideologické, vítáni jsou všichni kromě fašounů. Jistě může přijít i fašoun, ale nebude se mu tam líbit. Kdo chce slyšet, že „je to tak a tak a my to víme“, tak nebude spokojen.
Použil jsi slovo „nebinární“. Ty jsi poznal prostředí, katolíky, protestanty ortodoxní. Co když někoho napadne, že by vlastně rád konvertoval od toho svého tam či onam. Má to význam?
To je dobrá otázka. Pro někoho ano a pro někoho ne. Záleží na tom, v jaké situaci člověk je. Mně před nějakou dobou vyvstal pojem nebinarity jakožto pojmenování situace, ve které se nachází obrovské množství lidí, kteří nevědí, jak to pojmenovat. Patří k nějaké církvi, ať z rodiny nebo z konverze, a teď zjišťují, že je to všechno složitější a že cítí velkou afinitu k věcem, které jsou za hranicemi té církve. Zároveň ale v té jejich církvi není všechno špatně. Tak, jako se pojem nebinární používá v tom genderovém smyslu, můžeme ho snad použít i na tuto oblast.
To nejspíš nebude ekumenismus, sbližování mezi vyznáními, jak ho lidé chápou, ne?
Je to ještě něco jiného než „být ekumenický“. Máme tu ekumenickou radu církví, která jistě dělá hodně věcí a hodně schůzí. Ale nechci to ironizovat, je to prostě na té organizační rovině. Kdo co komu uznává a neuznává. Nebinární však znamená, že jsem trochu tady a trochu tam. O tom bylo mé kázání o Odysseovi, který touží být doma, ale zase ho to cestování vlastně hodně baví. Platí to i jinde. Mám kamaráda, který je velmi bohatý, a zároveň má velmi levicové názory. Já jsem ve srovnání s ním chudý, ale občas vedu řeči okcidentálního kulturního tradicionalisty a pokřikuji – trochu vážně, trochu ze srandy, hlavně před mými levicovými přáteli – „ať žije kapitalismus“. Ale vážně: To označení „nebinární“ není všespásné řešení, ale mohlo by to být takové „Sezame, otevři se!“, které lidem umožní se osvobodit od dilematu „instituce ano, nebo ne, taková či onaká“. Myslím, že jsme, tak či onak, všichni nebinární.
Závěr kázání v Nekostele 19. prosince 2021
Ne náhodou a ne nadarmo jsem vás na počátku oslovil: Milí čekající, milí nedočkaví, milí unavení, milí zmámení, milí zmatení, milí zmoření. Řeč o vánoční idyle je jen blábol – někdy komerční, někdy ideologický, někdy obojí. Vždyť jsme ve skutečnosti jak ti Římané za Vergilia, tedy za občanských válek; a to ty naše občanské války jsou, aspoň tady v českých zemích, ještě zpravidla nekrvavé.
Taky už jsme strašně unavení.
Taky čekáme, že se něco stane. Že něco přijde.
Na to by se mělo pravověrně křesťansky odpovědět: Ale vždyť už přišlo, tedy On přišel. Proto přece máme Vánoce.
Jenže to nám z únavy příliš nepomáhá.
Řekové a Římané to měli snazší, protože věřili v kruhový čas. „Zlatý věk“, „Saturnovo království“ se vždycky vrátí, až bude nejhůř, jak dí citovaný Vergilius:
„Velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,
již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše.“
Jak sladké bylo být pohanem! Stačí počkat, a všechno se nějak samo obnoví. Stačí počkat, až se narodí další božské dítě. Neboť božských dětí může být víc. Antičtí bohové jsou, jak známo, notoričtí cizoložníci.
Jak sladké by bylo být znovu pohanem! Jenže jak si člověk jednou začne s Ježíšem, už to jaksi nejde. Ježíš je proklatě monogamní, a duchovní úlety s jinými božstvy opravdu nemá rád. „Božský“ může být leckdo a leccos, až po „božského Káju“. Boží syn je však jenom jeden. Židovství a křesťanství trvá na lineárním čase. Boží syn už přišel.
Přišel. Ale už je to dlouho, a my jsme jak ty svatební družičky, kterým dochází olej v lampě; a obáváme se, že už jsme spíš ty družičky bláhové než ty družičky rozumné (Mt 25,1-13). Jsme čekající, nedočkaví, unavení, zmámení, zmatení, zmoření… Zmoření vším možným, nyní navíc i tou pandemií. Proto i slovo do této doby si půjčme z pandemie:
Potřebujeme třetí dávku.
Potřebujeme „booster“.
Nebudeme, nechceme, nemůžeme Pánubohu předepisovat, jak to má konkrétně udělat, koho nebo co má poslat.
Jenom prosíme.
A tak to je.
