„KSČM se hlásí k revolučnímu základu února 1948, lituje deformací,“ hlásaly titulky snad všech médií poté, co k výročí komunistického puče vydala KSČM oficiální prohlášení. Zprávy pak pokračovaly v tomto duchu: „Komunistická strana Čech a Moravy se hlásí k revolučnímu základu února 1948. V prohlášení na svých webových stránkách také oceňuje práci budovatelů první formy socialismu, a zároveň lituje tragických deformací a nedostatků. Pohled komunistické strany na události 25. února 1948 se podle místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše za poslední léta nezměnil.“ (zde citace ze stránek Českého rozhlasu)

Období komunistické diktatury skončilo po 41 letech až na podzim 1989 a vyžádalo si statisíce obětí. Z politických důvodů bylo ve zinscenovaných procesech odsouzeno a popraveno téměř 250 lidí. Přes 200 000 jich bylo komunistickými soudy odsouzeno k nepodmíněným dlouhodobým trestům v délce většinou 10 až 20 let. Tito lidé ztratili práci a již nikdy se nemohli stát rovnoprávnými občany – problémy s komunistickou mocí měly pak celé jejich rodiny, „hřích“ se dědil na jejich děti. Asi 4 500 z nich ve vězeňských zařízeních a pracovních táborech zemřelo. Na 170 000 lidí z komunistického ráje emigrovalo do svobodných zemí – tak jako u odsouzených a popravených šlo většinou o elitu národa. Několik stovek lidí se při pokusu o překročení hranic směrem na Západ seškvařilo na drátech železné opony nebo bylo zastřeleno bolševickou pohraniční stráží. K 25. únoru mi dovolte dvě poznámky:

1) Jak se komunisté omlouvají svým obětem

KSČM ráda zdůrazňuje, že se se svou minulostí vyrovnala. Omluva z roku 2016 zní: „KSČM oceňuje práci a obětavost generací budovatelů…, zároveň však hluboce lituje tragických deformací a nedostatků, které během vývoje myšlenku socialismu ochudily a poškodily. KSČM připomíná, že se po listopadu 1989 omluvila všem, jejichž život tyto deformace negativně zasáhly.“

Údajná omluva z prosince roku 1989 (cituji ze současných stránek KSČM, aniž mám možnost ověřit text s originálem): „Naše doznání všech chyb, omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto. (…) Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích. Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje (…) v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů.

Rovněž cítíme povinnost vyjádřit politování nad tím, jak bývalé stranické vedení (…) hrubě a nezákonně nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77. (…) Proto se strana rozhodně rozchází se všemi, kteří se vědomě dopouštěli zvůle, (…) kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu, čestnosti a spravedlnosti, (…) a kteří dopouštěli zneužívání pořádkových sil proti občanům. Dáme plný průchod takovému hodnoceni všech skutečností, které bez předpojatosti zhodnotí míru odpovědnosti osob i institucí státu a strany v uplynulých čtyřech desetiletích s plným respektováním všeho nesporného a trvalého, čeho bylo dosaženo v průběhu národně demokratické revoluce i při výstavbě socialismu v naší vlasti.“

Ani slovo o justičních vraždách, ani slovo o zinscenovaných soudních procesech, ani slovo o železné oponě a vraždách na hranicích, o rozkulačených sedlácích vyhnaných z gruntů, o zničených a rozvrácených rodinách komunistických obětí, o pracovních táborech, utlačované církvi… „Omluva“ KSČ z r. 1989 je v podstatě omluvou sama sobě. Mohla to být v podstatě jediná věta: „Omlouváme se, soudruzi a soudružky, za to, že jsme to zvorali, příště tu revoluci uděláme lépe.“

Že „omluva“ současných reformovaných a dozajista již zcela demokratických komunistů není jen „prázdné gesto“, jsme se mohli přesvědčit za 26 let působení komunistů v popřevratovém parlamentu. Za celou tu dobu komunisté nepodpořili jediný (!) zákon, který se snažil napravit to, co zde jejich diktatura za 41 let napáchala (restituční zákony, lustrační zákon, odškodnění obětí komunismu atd.). Některé z nich dokonce napadla u Ústavního soudu. Omluva v komunistické praxi…

2) Dekomunizace

O našem nevyrovnání se s komunisty bych mohl napsat knihu. Stručně. V roce 1993 přijal Parlament České republiky Zákon 198/1993 Sb. „O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“. Pokud by se chtěli komunisté poučit o tom, co vše zde za 41 let své diktatury napáchali, lze jim ho vřele doporučit. Tento zákon v § 2 říká, že „(1) (…) byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. § 2, odst. (2) Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou.“

Po roce 1990 jsme čekali, co se s komunisty stane. A ono nic. Pokus zakázat je alespoň v rámci Prahy učinil tehdejší pražský prokurátor Tomáš Sokol, ale na nátlak (tehdy) generálního prokurátora Pavla Rychetského z toho rychle vycouval. Před rokem 1993 se o zákaz ve Federálním shromáždění pokoušela Hana Marvanová, Čestmír Hofhanzl a další. Marně. A nic se bohužel nezměnilo ani po přijetí sice stylisticky pěkného, ale poněkud deklaratorního zákona 198/1993 Sb.

V roce 2002 jsem byl zvolen do Senátu PČR a jako jedno ze svých stěžejních témat jsem měl vyrovnání se s komunismem. Mé motto znělo: „Buď zrušíme zákon 198/1993 Sb., nebo KSČM a další komunistické partaje (tehdy byly v ČR dokonce tři).“ Uspořádal jsem na téma komunismu několik veřejných slyšení a konferenci a po 15 letech od převratu se mi podařilo otázku dekomunizace společnosti vrátit zpátky na stůl. Jaképak „To jste měli hoši tehdy, teď už je pozdě!“? Na nápravu chyb není nikdy pozdě. V roce 2004 byl do Senátu zvolen Jaromír Štětina a v tomto tandemu jsme se dvakrát pokusili postavit komunisty mimo zákon. V roce 2005 nás tehdy pravicový Senát podpořil a návrh smetla až sociální demokracie spolu s KSČM (a nepřítomnými členy ODS) ve Sněmovně. Hlasování se muselo dokonce opakovat, protože napoprvé návrh prošel („nedopatřením“) do dalšího čtení. V roce 2007 jsme učinili nový pokus. Tentokrát jsme náš původní návrh rozšířili o zákaz propagace komunismu, podobně jako je tomu u nacismu. Hlasování se z důvodů obstrukcí oddalovalo, došlo k němu až po druhé volbě Václava Klause prezidentem (v únoru 2008, kdy Klaus zvítězil i díky komunistům), vůči čemuž jsem ostře vystoupil. A Senát, ovládaný ODS, smetl mou (naši) předlohu „za trest“ (Klaus je Bůh) – bez diskuse. Čeští „pravicoví“ státníci v praxi.

„Předseda horní komory Parlamentu Přemysl Sobotka uvedl pro ČTK, že Senát správně neodsouhlasil „právní paskvil“ předložený skupinou nezávislých senátorů v čele s Martinem Mejstříkem, který měl zakázat propagaci komunismu a nacismu a jejich symbolů. Senátoři ODS se prý sami chtějí postarat o to, aby nový trestní zákoník přísněji postihoval levicový extremismus.“ (Deník.cz, 2. 4. 2008)

Člověka už po zkušenostech ani nepřekvapilo, že v novém trestním zákoníku, který měsíc před tím předložila vláda ODS Sněmovně, nebylo o postihování levicového extremismu ani slovo. Ani to, že na našem „právním paskvilu” tehdy neshledal žádné právní vady ani legislativní odbor Senátu, ani právní experti, se kterými jsme jej konzultovali. Sobotka si trval na svém. Co člověku rozum skutečně nebral, byl fakt, že v roce 2005 nikdo z ODS o paskvilu nehovořil, byť předložené znění bylo v podstatě totožné.

Po mém odchodu ze Senátu (2008) samozřejmě ODS ani žádná jiná strana návrh postavit KSČM mimo zákon nepředložila a komunisté tiše podporováni Zemanem na Hradě a Putinem v Kremlu jenom utěšeně sílí a jsou čím dál drzejší.

„Jasně to signalizuje, že komunisté nejenže neustoupili ze svých programových vizí, ale nedistancují se od toho, co se odehrávalo v padesátých letech, jak zdevastovali tento národ, jak donutili lidi k emigraci a jak znárodňovali. A potom z toho udělali klasickou diktaturu proletariátu.“ (Přemysl Sobotka v Českém rozhlase k výše citovanému prohlášením KSČM k únoru 1948.) Slova, slova, slova. Ta skutečně nic nestojí.

Závěr

Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou („§ 2, odst. 2 zák. 198/1993 Sb.)

• KSČM se prohlašuje za nástupce KSČ. Tedy za nástupce podle zákona zločinné organizace. Můžete to najít v nesčetných dokumentech a prohlášeních této „demokratické“ (sic!) strany. Nikomu ze zdejších politiků to nevadí.

• V současném prohlášení KSČM zcela otevřeně píše: „Komunistická strana Čech a Moravy se hlásí k revolučnímu základu února 1948.“ Opakování, matka moudrosti. Zákon 198/1993 Sb., § 2, odst. (1): „Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“

Komunisté se stále hrději hlásí k období, které jsme všichni v roce 1989 cítili – a dosud cítíme – jako zločinné a zavrženíhodné. Máme o tom i velmi dobře napsaný zákon. Opět – nikomu z politiků to nevadí. Co politikům? Mělo by to vadit státním zástupcům a policii, protože ti zejména mají dbát na dodržování zákonů v této zemi.

A to už ani nemluvím o tom, že se KSČM zcela otevřeně hlásí k revoluci (v tom komunistickém pojetí to skutečně NIKDY nebyla revoluce sametová). Zlobíte se? Je vám to divné, jak je možné tak dlouho ignorovat zákon? Jak je možné, že komunisté nevadí nikomu z parlamentních stran, co jsme jich zde měli a máme? Odpověď je dosti prostá: Když se v roce 1990 pokusil komunisty zakázat Tomáš Sokol, sekl ho prý Pavel Rychetský přes prsty se slovy: „My ty komunisty potřebujem!“ Vypadá to, že se 26 let poté vůbec nic nezměnilo.