Uprchlíci ve Středozemním moři. Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / CC AS 4.0 / Ggia
FOTO: Wikimedia Commons / CC AS 4.0 / Ggia
KOMENTÁŘ / Současná podoba migračního paktu je nejen pro Česko, ale i celou Evropu naprosto nevyhovující. Ministr vnitra bohužel nezvládl vyjednávání o migračním paktu a počínal si opravdu naivně. Loni v červnu se tvářil jako ten, který ví vše nejlépe. Nakonec se ukázalo, že je to on sám, kdo pořádně neví, co se nakonec podařilo vyjednat.
Úskalí má vyjednaný pakt o migraci hned několik. Jedno představuje administrativní zátěž. Migrační pakt se pokouší zkracovat lhůty na vyřízení žádosti migrantů. To je sice bezesporu pozitivní posun. Nicméně, je stále málo ambiciózní.
O příchozích musíme rozhodnout do několika dní, jestli mají právo na azyl, nebo ne. Nemusí kvůli tomu pobývat několik týdnů v Evropské unii a čekat na verdikt. Nesmíme se bát pojmenovat skutečnost, že lidé, kteří přicházejí z bezpečných afrických zemí, kde není žádná občanská válka či hladomor, nejsou uprchlíky, ale ekonomickými migranty. A to už je samozřejmě naprosto jiné. Drtivá většina totiž patří k ekonomickým migrantům.
Neřešená návratová politika
Pokud se řeší téma migrace, měla by se zároveň s ní řešit i návratová politika. Bez ní to opravdu za situace, kdy se v Evropě daří navracet jen zlomek lidí, konkrétně méně než čtvrtinu těch, co sem přišli ilegálně, nejde.
S výjimkou Return Border Procedure Regulation se ale téma návratové politiky v migračním paktu téměř neobjevuje. S jistým odstupem se řeší zpráva EU, která by měla zlepšit návratovou politiku. Rovněž je škoda, že jak návratová politika, tak migrační pakt se neřešily současně v jednom balíčku. Mohla se zaručit jejich větší vyváženost a provázanost.
Největší problém představuje přerozdělování migrantů. Dohoda se sice o zavedení povinných kvót přímo nezmiňuje. Pojem „povinná solidarita“, kterou dohoda zavádí, ale můžeme považovat za eufemismus pro kvóty.
Každý stát dostane přidělenou kvótu migrantů, kterou musí splnit tím, že migranty přijme na své území nebo za ně zaplatí požadovanou sumu do solidárního fondu.
Kvóty tedy v praxi existují, dohoda jen zavádí možnost se z nich vyplatit, přičemž takzvané “alternativní solidární opatření” (například materiální pomoc nebo vyslání expertů) sníží celkovou částku, kterou stát musí zaplatit.
V případě migrační krize ale budou muset členské státy akceptovat migranty i nad rámec přidělených „kvót“. Může se tedy stát, že pokud tlak na hranicích náhle vzroste, Česká republika tak bude nucena přijmout více migrantů v rámci povinné solidarity.
Půl milionu korun za migranta
Cena za odmítnutí migranta je stanovená na 20 tisíc euro za rok, tedy zhruba 500 tisíc korun. Jeden příklad pro ilustraci: Pokud se ČR rozhodne, podle pravidel povinné solidarity, nepřijmout svoji migrační kvótu 600 migrantů, bude muset zaplatit téměř 300 milionů korun ročně.
Tento propočet odpovídá současnému plánu migrace. V budoucnosti se dá očekávat zesilující migrační nápor na evropských hranicích, a tedy i nutnost přerozdělit větší počet migrantů. S rostoucím počtem migrantů lze očekávat i navýšení ceny, za kterou bude možné migranta odmítnout. Na cenu 20 tisíc euro za migranta je tedy nutné nahlížet jako na minimální cenu.
Další příklad pro ilustraci: V některém roce bude v rámci Evropské unie nutné přerozdělit 100 tisíc migrantů v rámci. Kvóta České republiky bude přijmout dva tisíce migrantů. Odmítnutí všech migrantů v rámci kvóty by stálo skoro jednu miliardu ročně.
Navíc Komise a členské státy mohou rozhodnout o vyšší ceně za migranta. Vyvstává tedy otázka, jestli státy budou mít možnost výběru mezi placením a přijímáním, nebo kvůli vysoké ceně za odmítnutí budou nuceny migranty přijímat? Ani možnost vyplatit se tedy nemusí být bezproblémová.
Žádná výjimka, jen nejistota
Ministr vnitra se loni začal ohánět jakousi výjimkou, kterou prý údajně pro Českou republiku vyjednal. Ta měla spočívat v tom, že díky přijetí velkého počtu uprchlíků z Ukrajiny to nebudeme my, kdo bude muset být povinně solidární, ale že naopak ostatní státy budou povinně solidární s námi.
Prý z toho budeme profitovat. Ministr vnitra loni v červnu doslova napsal: „Nechci se při argumentaci, proč je migrační pakt dobrým řešením, ohánět výjimkou vyjednanou pro ČR nebo tím, že dohoda může být brzy velmi výhodná právě pro ČR. Reforma migrační politiky EU je správným krokem i bez ohledu na tyhle třešničky na dortu.“
Stejnou výjimku dostaly i další země východní Evropy jako Polsko, pobaltské státy a tak dále, které taktéž přijaly větší množství uprchlíků z Ukrajiny. Česko si zde tedy nevybojovalo nikterak výsadní postavení. Navíc nevíme, zda ještě budeme moci po vstupu paktu v platnost výjimky využít.
Museli bychom být považovaní za takzvaný stát vystavený migračnímu tlaku, což zdaleka není jisté. Jednoduše řečeno, pokud se u nás sníží podíl uprchlíků z Ukrajiny na celkovém obyvatelstvu a pakt vstoupí v účinnost, na Česko se budou vztahovat stejně tvrdé podmínky jako na ostatní státy.
Úspěch? To sotva!
Ministr vnitra se nám snažil prodat celý migrační pakt coby svůj velký úspěch. Pro Česko je to ale ve skutečnosti špatný a naprosto nevýhodný dokument. Proces vyřizování žádosti je stále příliš dlouhý.
Přerozdělování lidí problém s migrací neřeší, pouze ho zčásti přesouvá z jedněch států na druhé. Považuji za nesmysl platit 500 tisíc korun za jednoho odmítnutého člověka. Účinná migrační politika musí mít dobře nastavenou politiku navracení.
Nic z toho ale pakt nenabízí. A také u oné údajné výjimky se ukázalo, že se ve skutečnosti nic zvláštního nevyjednalo. Migrační pakt nebude fungovat a nevyřeší migrační situaci v Evropě. Budeme mít čím dál větší problém s migrací. Za mě se jedná o promarněnou příležitost posunout některé věci dopředu.
Autor je europoslanec za KDU-ČSL.
