Kampaň, která v roce 2020 připomněla 70. výročí justiční vraždy Milady Horákové, rozvířila novou debatu o komunistickém režimu. FOTO: Dekomunizace, o.s. / se souhlasem
FOTO: Dekomunizace, o.s. / se souhlasem
V čem a nakolik nám může v naší současné situaci pomoci historie a naši předchůdci? Jsou pro nás vzorem, nebo je máme odmítnout? Je třeba se ptát, nezaujatě, věcně a kriticky, a je třeba být přitom spravedlivý. Dnes se nám v poněkud hysterické atmosféře vnucují svaté obrázky. Například Václav Havel. Nebo zrovna teď Milada Horáková.
V sobotu 27. června uplynulo sedmdesát let od popravy Milady Horákové. Organizace Post Bellum uspořádala při té příležitosti ve Sněmovní ulici v Praze pietní vzpomínkovou akci. Ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa na ní mj. prohlásil: „Naše země, náš národ má možná až nepřirozeně velké množství opravdových hrdinů.“ A podle člena kolegia projektu Paměť národa Jana Dobrovského Horáková dokázala, že hrdinství není kýč. „Že má svůj smysl, že býti hrdý na svůj názor, na svůj postoj a na pocit svobody jako nejdůležitějšího prvku lidského života je zásadní věc a že je třeba na tom trvat“ (cituji podle ČTK).
Jistě, při slavnostních příležitostech zaznívají různé řeči, není to chvíle vhodná pro formulaci nějakého uceleného a souvislého názoru. Ale čas od času – a tak je tomu i v tomto případě – ty řeči přesto o něčem vypovídají. Máme prý být na co pyšní, je tu až nepřirozeně moc hrdinů. A hrdinství prý není kýč: proboha, kdo kdy tvrdil, že je? Na svůj postoj a názor snad může být člověk někdy hrdý, pokud nemá zrovna na práci nic důležitějšího. Ten názor by ovšem neměl být např. hloupost. A co to znamená „trvat na pocitu svobody“? Co když ten „pocit“ vůbec není namístě?
Jistě, hrdinství není kýč, proč by taky mělo být. Ale nezavánějí snad kýčem takovéhle duté řeči? A nezaznělo jich v posledních dnech nějak moc, ještě víc, než máme údajně hrdinů?
Milada Horáková
Milada Horáková velmi nesouhlasila s komunistickým pučem v únoru 1948. Takových lidí tehdy bylo víc. Ona však kromě toho chtěla něco dělat, a to tady a hned. Usilovala o kontakty mezi představiteli nekomunistických stran (ČSNS, ČSSD, ČSL) a o formulaci společného programu, který by se mohl stát základem pro obnovu politického uspořádání, jaké tu bylo před pučem (to formulování už šlo poměrně ztuha). Zaslouží si proto úctu.
Představitelé poúnorového režimu (tehdejších „Nových pořádků“, jak by řekl Andrej Babiš) tvrdili tenkrát stejně jako jiní dnes, že dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, kdežto teď přicházejí „obyčejní lidé“, tj. oni, aby udělali pořádek. Z iniciativy Moskvy a s její pomocí mimo jiné slepili monstrózní proces s nekomunistickými politiky. Předmětem bylo „protistátní spiknutí“ lidí, kteří se do té doby někdy ani osobně neznali (např. Horáková a Kalandra). Obvinění bylo vykonstruované, celé to byl nechutný tyátr, jeho účastníci byli podrobeni mj. dlouhodobému a brutálnímu mučení. Nakonec padly čtyři rozsudky smrti. Horáková byla uvedena jako hlava spiknutí. V upevňování bolševické diktatury hrál proces prvořadou roli. Je v pořádku si jej připomínat a je namístě mluvit v případě popravených o justiční vraždě.
Úcta k hrdinům: Hus a Masaryk
Bylo by zároveň nevěcné utopit minulost v oslavách. Před pár dny kdosi přišel s tvrzením, že komunisti zavraždili Horákovou stejně jako katolíci Husa. To je jistě hloupost: V roce 1415 neexistovali v Evropě žádní „katolíci“, ale jedna „svatá církev obecná“. K víře v ni se dodnes hlásí ve společné modlitbě katolíci i protestanti. Ale i hloupost může být někdy podnětná. Jde o to, jak se stavíme k tomu, o co a o koho nám zrovna jde. Např. T. G. Masaryk se mnohokrát veřejně přihlásil k Janu Husovi; zároveň ho neváhal v jedné ze svých nejdůležitějších knížek, v České otázce, také dost zásadně kritizovat. A to z hlediska problémů doby, v níž Masaryk žil, podle jeho zásady (kterou sdílím), že historii je třeba poznávat a chápat „z plnosti přítomné“.
Nejde mi teď o to, zda Masarykova kritika Husa v České otázce byla ve všem všudy oprávněná. Nejde mi o to, zda se dá nějak aplikovat i na „problém Horáková“ (myslím, že ne). Jde o to, že Masaryk byl schopný brát objekt svého zájmu i úcty věcně a tam, kde byl přesvědčen, že je to třeba, i kriticky. Nebyl pro něj předmětem kultu. Předměty kultu a depozitáře hrdinů nejsou k ničemu člověku, který se snaží zorientovat v marasmu doby, v níž je mu dáno žít.
Doba Milady Horákové
Český zahraniční odboj v druhé světové válce a jeho vůdčí osobnost, dr. Edvard Beneš, došli záhy ke správnému závěru, že v poválečném uspořádání Evropy bude významnou úlohu hrát SSSR (tak si říkala modernizovaná podoba Ruského impéria). Odtud vyvodili, že je třeba s Ruskem počítat a budovat s ním přátelské vztahy. S tím, že ČSR bude muset zohlednit jeho zájmy, současně si ovšem má udržet i „specifika“, která ji spojují s demokratickým západním světem. Je třeba říci, že celý tento projekt skončil pro ně i pro nás totální a potupnou katastrofou.
Beneš a českoslovenští nekomunisté přistoupili pod tlakem Ruska a čs. komunistů (KSČ byla vlastně jen ruskou servisní organizací a prosazovala v československém prostředí Stalinovy mocenské zájmy) na deformaci politického systému ČSR. Beneš měl už dřív snahu zjednodušit ho (jedna strana levicová, druhá pravicová, a nanejvýš ještě třetí středová, viz Demokracie dnes a zítra). Pod ruským a komunistickým tlakem ovšem vznikl systém politických stran, jejž tvořily fakticky dvě strany komunistické, dvě socialistické a dvě sběrné pro ten zbytek – Československá strana lidová pro „Česko“ a Demokratická strana pro Slovensko. (Dvě malé slovenské strany pro jednoduchost nechávám stranou.) Ty všechny tvořily „Národní frontu“, závaznou vládní koalici. Mimo NF nesměla existovat žádná strana a vznik nové strany museli požehnat všichni dosavadní účastníci NF. Žádná opozice nesměla existovat. Největší předválečná politická strana, agrárníci (a nejen ona), byla fakticky zakázána.
Jistě, bylo to „dočasné“ opatření, ale zároveň rázné vykročení k politickému monopolu, který byl pak po únoru 1948 už jen dotažen do důsledků a jehož dočasnost byla nakonec toho typu, jaká se u nás uplatňuje obyčejně: na hodně dlouho. Toto absurdní politické uspořádání bylo Benešovi oslazeno tím, že mu umožnilo zbavit se nechtěných oponentů z minula a petrifikováno bylo volbami do Národního shromáždění v roce 1946.
Beneš a nekomunisté dále přistoupili (a zase rádi přistoupili) na deformaci lidských a občanských práv. Tři a půl milionu obyvatel ČSR německé a maďarské národnosti bylo připraveno o občanská práva a o veškerý majetek (a Němci byli navíc ještě posléze s podporou Stalina a s výslovným souhlasem západních spojenců vyhnáni ze země). Čechům a Slovákům se tak mělo v nové mírové Evropě dostat existenční jistoty. Nějak moc se to nepovedlo.
Tato opatření byla přinejmenším jakýmsi implicitním „dotvořením“ ústavy předválečné ČSR, která formálně platila až do května 1948. Po únoru 1948 bylo zneprávnění už jen rozšířeno na další široké vrstvy obyvatelstva (buržoazii a třídní nepřátele). Totéž se dá říci o nelidských „retribučních“ dekretech a zákonech (účtování s „Němci, Maďary, zrádci a kolaboranty“) a totéž se dá říci i o podstatném omezení práva vlastnit a podnikat. Komunistům po únorovém puči zbývalo už jen rozšířit a doplnit to, co bylo postupně zavedeno po obnově Československa v roce 1945.
Státní ideologií „třetí republiky“ byla myšlenka demokratického, humanistického socialismu. Vycházela z Benešova přesvědčení, že demokracii politickou (buržoazní), která se uplatňovala v minulosti, je třeba doplnit a rozšířit o demokracii hospodářskou a sociální. Teď prý budujeme socialismus, ovšem na základě našich domácích tradic nikoli socialismus kolektivistický jako v Rusku, nýbrž socialismus individualistický a humanistický. Ruský experiment tolerujeme a uznáváme, ovšem nechceme ho ve všem všudy napodobovat. Je pozoruhodné, jak se toto pojetí (zohledňující ruský nátlak) pak skoro jako přes kopírák opakovalo v šedesátých letech v „socialismu s lidskou tváří“.
Říci, že český pokus o „humanistický socialismus“ skončil neúspěšně, je slabé slovo. Myslet na násilný odpor tehdy nebylo možné. Zároveň snaha zkřížit demokracii s diktaturou, ideje, na nichž stojí západní demokratické společenství (tedy také a především křesťanské ideje), s lidožroutstvím nemohly dopadnout jinak. A znovu se ukázalo, že i když bude beránek tu a tam výt s vlky, nezabrání tím tomu, aby byl nakonec sežrán.
A tak za slavobránou do svobody, která se nám otevřela v květnu 1945, následovala nezadržitelně skluzavka do ruské žumpy. Stali jsme se, přes zoufalý a nepříliš účinný odpor lidí, jejichž osobní statečnost nechci problematizovat, na desítky let pašalíkem ruské koloniální říše, celku, jemuž jeho tvůrci a organizátoři s drzostí sobě vlastní říkali „tábor míru a socialismu“.
Věcný, kritický a ovšem taky spravedlivý přístup k této době a jejím protagonistům je významný jak pro správné hodnocení naší minulosti, tak pro zvážení toho, co bychom měli dělat teď. Jako za Masaryka jde o chápání minulosti z plnosti přítomné. A je nevyhnutelné se ptát i na to, jak se na vývoji v letech 1945–1948 podíleli významní činitelé benešovské třetí republiky – v tomto případě včetně Milady Horákové. Nejde o to, číst jim levity. Jen se ptát (taky, mimo jiné se ptát!): nepřispěli snad i oni sami a bezděčně ke své bezbrannosti a k bezbrannosti české společnosti v dalších desetiletích? Do svatých obrázků se to nehodí. Ale patří to k věci.
Dvojí Nové pořádky
Léta 1945–1948, jak výše řečeno, ústila do našich prvních Nových pořádků (1948–1989). Česká demokracie zkrachovala a po dvaačtyřicet let jsme pak byli vytrženi z politického a duchovního prostředí, v němž se česká společnost vyvíjela někdy od poloviny devátého století. Jistě, nestalo se tak výlučně naší vinou a mělo to své peripetie. Ale nebuďme alibisté: stalo se tak taky naší vinou. A otázka zní: byla Milada Horáková jen obětí těchto Nových pořádků, či se proti nim vědomě a rozhodně stavěla, a do jaké míry?
Dnes už máme zase Nové pořádky. Vévodí jim Andrej Babiš (ten především), Miloš Zeman, Tomio Okamura, a chybět nesmějí ani komunisté (ti nechybějí u žádné špatnosti; i když, upřímně řečeno, jejich role je dnes o dost skromnější, než byla kdysi). Maltu ke stavbě přidávají Hamáčkovi sociální demokraté. „Staré pořádky“, které těm dnešním Novým předcházely, polistopadová česká demokracie, měla jistě spoustu chyb. Byla však neskonale lepší nejen než komunistická diktatura, ale i než její ouvertura z let 1945–1948, a přiznejme si to, i než první čs. republika (o druhé republice a o protektorátu darmo mluvit). Tyto „Staré pořádky“, polistopadovou demokracii, jsme nakonec z indolence už prakticky zničili. Přitom čeští politici to měli v letech 1945–1948 těžké, octli se nejen vlastní vinou v zoufalé situaci a pod zahraničním tlakem. Tentokrát jsme si zoufalou situaci vytvořili zcela sami.
Svaté obrázky nejsou k ničemu
Otázka je, jak z marasmu ven. V čem a nakolik nám mohou pomoci naši předchůdci. Jsou pro nás vzorem (jak a v čem), nebo je máme odmítnout (a zase: jak a v čem)? Je třeba se ptát, nezaujatě, věcně a kriticky, a je třeba být přitom spravedlivý. Dnes se nám v poněkud hysterické atmosféře (hysterie je projev bezradnosti) vnucují svaté obrázky. Například: Václav Havel. Nebo zrovna teď Milada Horáková.
Je jistě slušné vzpomínat hrdinů i obětí válečné doby. Jenže už od poloviny devadesátých let se u nás pokaždé v květnu zdvihá vlna fanatismu a hysterie: abychom nemuseli věcně hovořit o konci druhé světové války a o tom, co nám přinesl v dobrém i ve zlém, obnovuje se vždy uměle a řekl bych, že záměrně, poválečná nenávistná atmosféra, namířená nejen proti dávno poraženému nacismu, ale zprostředkovaně i proti Němcům a Německu a ještě zprostředkovaněji proti demokratickému Západu, jehož součástí bychom chtěli znovu být (tedy aspoň já ano). Je to napůl nevědomé dědictví předlistopadové doby. Probíhá řada kultovních obřadů, které mají bránit věcné a kritické analýze toho, co se vlastně ve válce a po válce stalo. V pozadí jsou naši komunisté, dále dědici těch, kteří po válce selhali, a cítit je i zájem putinovského Ruska o „blízké zahraničí“ (už se jim zase sbíhají sliny).
Rozuměl bych tomu, kdyby dnes někdo chtěl proti této vlně fanatismu a nenávisti postavit něco jiného, lepšího. Také je docela v pořádku vzpomenout lidi, kteří se kdysi snažili dělat něco proti bolševickým Novým pořádkům a položili při tom život. Obávám se však, že ti, co dnes pořádají hlučné oslavy, stavějí nakonec, byť třeba nechtě, proti výše zmíněné stereotypně se opakující nenávistné květnové vlně něco velmi podobného. Zkoumá se například, kdo vyvěsil a kdo nevyvěsil plakát k výročí justiční vraždy Milady Horákové. Je to dosti ohavné. Milada Horáková (a stejně i Václav Havel) si zaslouží úctu. Zároveň bychom se měli ptát, v čem nám mohou pomoci a co na nich je třeba kritizovat a odmítnout. Je to plodnější než hulákat někde v průvodu „ať žije Havel“ (příklad je z poměrně nedávné doby). Havel a Horáková jsou součástí problému, který máme řešit, ne jeho řešením.
Tak se chovají dospělí lidé. Svaté obrázky potřebují svíčkové báby. Dále hlupáci, kteří se chtějí zbavit nepříjemné povinnosti přemýšlet. A nakonec ovšem i různí darebáci a cyničtí političtí manipulátoři.
