Slýcháme to od něj často. Nic jste v životě nedokázali! Neschopní zkrachujte!, vzkazuje nám z lánského přepychu Miloš Zeman, hýčkán i s partou kumpánů za naše peníze. S každými narozeninami je přitom drzejší, agresivnější a papaláštější. Maskován tepláky se má sám za génia, aniž jím kdy byl. Umí jen triky moci, ale nevytvořil nic, před čím se dá sklonit a co lze zaznamenat pro budoucnost.

Kam paměť sahá, nemá ani extra historii. S výjimkou článku v Technickém magazínu, jenž kritizoval ekonomiku minulého režimu a stál ho místo. Na Národní byl ale leda ve snu a na Letné se na tribunu vnutil. A pak z něj komunistický aparátčik Šlouf vyrobil premiéra a prezidenta. Když umřel, Zeman mu „poslal kytičku“.

Pamatuji si, že rád čítával Farmu zvířat. Teď jí žije. Chová se k nám podle ní, jako její vrchní čuňas „Napoleon“. Povýšeně, arogantně. Dolních deset milionů už k ničemu nepotřebuje, teď je má jen za poddané. Taky má svého „Pištíka“. Orwellovo knižní čuně, které manipuluje, překrucuje pravdu a pozměňuje fakta. A špiní nepřátele, mlží a lže. S Napoleonem se vzájemně drží u koryta. I pro ovce mají stejné pravidlo: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

Zeman jednou uráží a podruhé plácá po ramenou. I u Napoleona to přišlo zvířatům divné, ale Pištík je přesvědčoval, že mají chatrnou paměť. Že se pletou. Až uznala, že má pravdu. Předevčírem mluvil prezident republiky o občanech jako o blbečcích. A druhý den to žehlil v televizi děkovným projevem. Ostatně jako vždycky. Neřekl v něm přitom víc, než musel: Že máme nosit roušky, jinak budou oplétačky s policií. Že nemáme věřit zubařům. A nakonec zmastil význam jediné věty, kterou si do projevu půjčil z Talmudu. Doba je zlá a čínský virus zjevně maže paměť. Stačí teď málo a ze sprosťáka je „státník“, dozvíte se od lidí, kteří mu ještě včera nemohli přijít na jméno. Strach z viru prostě dělá divy: Jidáše teď máme za Mesiáše.

„Umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví,“ rozjel se Zeman v Babišových novinách… a přijal v Lánech Michala Davida. Prezident, jenž se směje nouzi lidí, způsobené virem jeho čínských přátel, přitom není sám schopen přežít bez pomoci druhých. Bez jejich rukou, které ho přenášejí, drží, ošetřují, oblékají a kdovíco ještě. Podobně to bylo i v minulosti.

I v době trucování na Vysočině žil penzista Zeman hlavně z cizí pomoci a servisu. Přiváželi mu potraviny, pití, cigarety. Vozili jej k lékaři, za úředními záležitostmi, na setkání a na návštěvy. Platit nemusel, měl Šloufa. Ani coby premiér nevytáhl v restauraci vlastní peněženku. Paměť je potvora: Nemohl ji nikdy najít, tak platili druzí. Sečteno a podtrženo: Miloš Zeman si přes dvacet let žije jako… Orwellův Napoleon. Vlastních zásluh má na tom pramálo, ale cizí nouzi má za neschopnost. Žádný státník, jen zlý chlápek bez mravů a špetky empatie. Chytrolín ze skleníku. Tihle zemi v těžkých časech nepomůžou.