Ministr školství Mikuláš Bek (STAN) FOTO: European Parliament / CC BY 2.0 / Wikimedia Commons
FOTO: European Parliament / CC BY 2.0 / Wikimedia Commons
„Před další vlnou rozšiřování Evropské unie musí nastat určité institucionální změny, tedy zvláště ohledně rozhodovacích procesů. Početnější Evropská unie musí dokázat rozhodovat v rozumném čase a nejspíš se nevyhne debatě o posunech v rozhodování kvalifikovanou většinou,“ říká ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek (STAN). Pro deník FORUM 24 hovořil o tom, co konkrétního české předsednictví přineslo unii i republice, kdy má Ukrajina šanci stát se členem a jestli je Visegrádská čtyřka ještě životaschopný projekt.
Oddechl jste si, když české předsednictví v Radě Evropské unie skončilo?
Upřímně řečeno, samotný závěr předsednictví už byl přece jenom před vánočními svátky klidnější. Kolegové z Francie, Itálie a Španělska sice vznesli otázku, jak naložíme s turisty a cestujícími z Číny kvůli covidu, kolem čehož probíhala komunikace. Už ale bylo jasné, že tato jednání povede Švédsko.
V průběhu předsednictví by ministři předsednické země měli co nejméně komentovat evropskou politiku, protože by si tím snížili možnost sehrát roli moderátorů. Teď ovšem přichází chvíle, kdy se můžeme pustit do evropské politiky bez těchto omezení, a já osobně se na to moc těším.
Jaký bude smysl vaší funkce po skončení předsednictví?
Pro vládní koalici má pozice ministra pro evropské záležitosti větší význam než jenom zvládnutí koordinace během předsednictví. Koalice je z pohledu evropské politiky pestře složená, takže v takové vládě je potřeba koordinace rozhodně vyšší, než kdybychom byli jednobarevná nebo nanejvýš dvoubarevná vláda.
Podle programového prohlášení mám koordinovat evropskou politiku a zasloužit se o to, že bude podložená lepší argumentací než v minulosti. Převedeno do lidského jazyka to znamená, že třeba budeme ke klíčovým návrhům přicházejícím z Evropské komise mít skutečné dopadové analýzy pro Českou republiku a nebudeme se spoléhat pouze na nějaká emotivní vyjádření a zdání. Takhle Česká republika v minulosti dost často vůči evropské politice pracovala. Vládní pozice bývaly trochu jako přes kopírák: máme obavy, nechceme moc rychle postupovat, vyjadřujeme nějakou nedůvěru a zároveň jsme nebyli s to říct, proč. A už vůbec ne, jak bychom si to představovali.
Když se ještě vrátíme k té bilanci, zdá se, že jsme byli chváleni, tím nemyslím naši opozici doma, ale z hlediska evropských zemí nebo evropských struktur. Jak by to vypadalo, kdyby naše předsednictví z nějakého důvodu dopadlo špatně? Co se tam mohlo pokazit?
Mohlo se pokazit několik věcí. Předně se mohlo stát, že bychom neměli dobré profesionální lidi na místech, kde jsme museli sloužit během předsednictví. To nebyly jenom ministerské rady, ale také mnoho pracovních skupin. Také pokud by vláda nebyla ochotna dát politický mandát vyjednavačům, pokud by se vnitřně buď rozhádala, nebo by nebyla ochotna přistoupit i na kompromis tam, kde dlouhodobě pozice některých stran mohly být vůči návrhům, které jsme projednávali, relativně opatrné.
Dojednali jsme velkou část balíčku Fit for 55 (plán Evropské unie snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent, pozn. red.), což překvapilo nejenom naše partnery, ale i nás samotné. Myslím si, že jsme toho dokázali zvládnout tolik i díky tomu, že vláda v nové situaci války na Ukrajině opustila polarizovanou ideologickou debatu, kterou jsme vedli i v koalici v minulosti.
Mediálně byl hodně vidět ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Zdá se, že pro něj to bylo úspěšné období, třeba v otázce zastropování cen plynu či společných nákupů plynu. Bylo tam ještě něco, co by se dalo zmínit?
Přísluší mu uznání za velice obtížný management akutní krize. Možná to v očích veřejnosti mohlo zastínit například agendu, která byla částečně i v péči ministerstva životního prostředí, onen zmíněný balíček Fit for 55, který nastavuje celou řadu regulací, které budou mít dlouhodobý efekt, zatímco energetika byla hodně soustředěná na řešení akutních problémů.
V oblasti na pomezí energetiky, průmyslu a životního prostředí se odehrávaly věci, které souvisejí s dlouhodobým nastavením pravidel pro fungování evropské ekonomiky, a zde jsme i podle všech aktérů dosáhli opravdu překvapivého úspěchu, což opozice kritizuje jako obětování národních zájmů. My jsme přesvědčeni, že v našem národním zájmu bylo dosáhnout kompromisu, který dá jasné mantinely a rámec dalšímu vývoji. Pro českou ekonomiku je zásadní, aby firmy věděly, s čím mají počítat, a že regulace, které na ně dopadnou, budou vyváženy výraznou finanční asistencí z rozpočtu Evropské unie.
Některé věci se dojednávaly už za vlády Andreje Babiše, který nyní průběh předsednictví z tohoto hlediska kritizuje.
Bohužel mám s hnutím ANO v těchto věcech zkušenost jako s pokryteckým politickým hráčem. Hnutí ANO za Babišovy vlády samozřejmě stanovilo a souhlasilo se základními klimatickými cíli a zároveň na domácí scéně ty samé cíle kritizovalo. Takhle se chovají i v řadě jiných evropských otázek, kdy na domácí scéně vystupují velmi kriticky vůči evropským návrhům, aby se pak jejich zástupci v Evropském parlamentu chovali v zásadě loajálně. Já bych tomu z dlouhodobého hlediska nepřikládal velký význam. Tady je, spíše než hlas opozice, důležitější hlas svazu průmyslu nebo Hospodářské komory. To jsou aktéři, kteří jsou třeba vůči dojednaným kompromisům v tom či onom ohledu kritičtí, protože zájmy různých aktérů mohou být odlišné, ale v zásadě jsou ty ohlasy pozitivní.
Během našeho předsednictví se hodně mluvilo o přistoupení Ukrajiny k Evropské unii. Když jste byli ponoření do evropských struktur a slyšíte ledacos oficiálně i mimo záznam, jaká panuje nálada nebo rozpoložení ohledně časové perspektivy pro Ukrajinu?
To je otázka, kterou dostávám poměrně často, ale věštění budoucnosti nemám jako svůj obor. Aby se Ukrajina mohla stát v nějakém rozumném čase členem Evropské unie, bude muset být splněno několik podmínek. Musí být připravena ekonomicky a právně z hlediska dodržování principů demokratického státu. Bude muset vyřešit problémy s korupcí, s vlivem oligarchů na politický život a podobně. Bude muset zvednout ekonomický výkon tak, aby se dokázala vyrovnat s fungováním na evropském trhu.
Také se zdá, že před další vlnou rozšiřování musí nastat určité institucionální změny v Evropské unii, tedy zvláště ohledně rozhodovacích procesů. Početnější Evropská unie musí dokázat rozhodovat v rozumném čase a nejspíš se nevyhne debatě o posunech v rozhodování kvalifikovanou většinou. Možná to bude pestřejší spektrum způsobu hlasování s blokačními menšinami a posílenými většinami. Debata teprve začala. Musí být ale ukončena dřív, než se otevře cesta k rozšiřování.
Čistě z hlediska České republiky, tak trochu sobecky, je pro nás další rozšiřování výhodné?
Česká republika má dlouhodobě téma rozšiřování Evropské unie jako prioritu své zahraniční politiky. To je rozumné kvůli geografické poloze země a také proto, že to přinese českým firmám obchodní příležitosti. Navzdory tomu, že Česká republika bude možná muset do evropského rozpočtu přispívat více, než z něj dostane, může být rozšiřování pro ni ekonomicky výhodné, stejně jako je pro Německo. Obrovský úspěch německé ekonomiky posledních dekád souvisí i s tím, že Německo na jedné straně bylo ochotno přispívat do evropské pokladny, ale zároveň díky tomu získalo obrovský trh.
Kromě rozšiřování unie je tu také otázka vnitřního pnutí, což tu sami máme za rohem v rámci V4, zvlášť když se mluví především o maďarských postojích. Jaký je nyní vůbec smysl V4?
Skupina čtyř zemí (Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, pozn. red.) je nyní spíše nominální skupinou s odlišnými názory vlád na klíčová témata a s odlišným profilem ohledně respektu k právnímu státu a svobodám. To ale neznamená, že spolupráce v rámci této skupiny nemůže fungovat v některých oblastech. Dlouhodobě je pro Českou republiku důležité hledat zájmové koalice v Evropské unii v různých tématech a nevázat se pouze na skupinu těchto čtyř zemí, třeba v oblasti energetiky. V jiných tématech se mohou skládat zájmové koalice a většiny a blokační menšiny zase nějak jinak.
Říká se, že státy nemají přátele, máme ale nějaké státy, kteří jsou naši „příbuzní“ nebo podobně víc naladěni? Třeba když se setkají státníci, nemusí si mnoho vysvětlovat mezi sebou?
Někdy to má historické kořeny. Já osobně se například budu v zahraničí cítit nejvíc doma ve Vídni. Česká republika má nadstandardní vztah se Slovenskem, ale musím říci, že jsme během předsednictví měli velmi kolegiální vztahy s Německem, spolkovými zeměmi Bavorskem a Saskem, ale v řadě oblastí máme podobné názory například se Švédskem či Portugalskem. Nicméně EU je dnes propojena mnoha vazbami a můžeme hledat podobnosti i s vzdálenějšími zeměmi, jako jsou státy Pobaltí.
Za našeho předsednictví se tam povedlo prosadit nějaké ty balíčky protiruských sankcí. Zřejmě nejsou poslední. Máte nějaké povědomí nebo tušení, co by třeba mohlo být obsahem těch dalších?
Záleží na tom, jak se bude konflikt vyvíjet, zda bude eskalovat nebo zamrzat. Důležité je vymoci dodržování již přijatých sankčních balíčků, protože jejich obcházení oslabuje jejich účinnost a ochotu podporovat je ze strany občanů Evropské unie. Nedokážu předpovědět, jak rychle můžeme dospět k dalšímu balíčku, který by rozšiřoval okruh osob a firem. Myslím si, že to závisí na vnějších okolnostech a debatě o nákladech sankcí a jejich společenské únosnosti.
Když se politici trumfují, kdo má na koho mobil, vyměnili jste si teď během předsednictví více čísel mobilů se svými kolegy na různých úrovních?
Evropská politika je podobná vesnici, kde se ministři, premiéři a komisaři potkávají pravidelně a musí spolu komunikovat. Tuto komunikaci si udržují přes různé skupiny na chatovacích aplikacích nebo komunikují bilaterálně. Je to relativně přehledné, ale zároveň je to velký svět s mnoha lidmi.
Má pan premiér Fiala telefon na Macrona?
To určitě má. Předpokládám, že premiér má kontakty na ostatní premiéry a že je běžné, že si mezi sebou premiéři a ministři píší nebo volají, aby mohli efektivně spolupracovat a komunikovat. Dnes se diplomatické vztahy řeší často přímo mezi jednotlivými protějšky, nikoli přes úředníky či psaní dopisů přes vyslanectví jako v minulosti.
Takže si bez prostřednictví tří podsekretářů někdo vyťuká mobil premiéra nebo premiérky a hovoří s ním?
Myslím, že ano, když jde o něco důležitého. Většina těch lidí má jistě nějaký respekt k soukromí druhých a neposílá vzkazy, když to není nutné, ale na druhou stranu zejména v takových situacích, kdy je v bezprostřední blízkosti Evropské unie válečný konflikt a celá řada rozhodnutí musí být připravena hledáním společného stanoviska, tak je přímá komunikace nejefektivnější formou.
Souvisí naše schopnost fungovat v evropských strukturách se širokou základnou, tedy že máme kde ty lidi „nabrat“?
Je to věcí vzdělávacího systému, zejména na vysokých školách, aby uměl připravovat lidi, kteří mají znalost nějaké oblasti a zároveň jazykové schopnosti, které jsou zásadní. Tato situace se postupně zlepšuje, a i ministerstvo zahraničí například připravuje zřízení vzdělávací instituce, která by mohla přispět k přípravě takových lidí.
Jste ministr a byl jste rektor, takže můžete porovnat různá prostředí; jak vlastně Česká republika za těch 30 let „zdomácněla“ v Evropě?
Od vstupu do Evropské unie se cítíme v evropském prostředí stále víc doma. Přirozeně dozrála generace lidí, a to se týká univerzitního prostředí i politické sféry, která není zatížená pocity malosti a dojmem, že se rozhoduje daleko od nás. Mám na mysli onu historicky danou českou zkušenost s metropolemi daleko od Prahy, ať už to byla Vídeň, Moskva nebo Brusel. S tímto mohli pracovat euroskeptici třeba v devadesátých letech a u někoho to ještě přežívá, ale dneska už je tomu jinak. V Evropě jsme skutečně doma.
