Jen pár dní po vyhlášení nouzového stavu se na sociálních sítích začali mnozí skalní příznivci prezidenta i premiéra radovat, že už definitivně končí ta nenáviděná polistopadová demokracie. Hranice se zavřely a už se prý určitě neotevřou. Opozice musí držet hubu a krok a všechno má pevně v rukou velký šéf. To, že nástup koronavirové krize premiér nezvládl, tito lidé neviděli. Láska je slepá.
Na omezování svobody ovšem přistoupila až příliš snadno velká část společnosti, tedy nejen fanatici nových pořádků. Jistě to bylo pod vlivem obav z pandemie a pohled na italský scénář je v každém případě děsivý. Přesto tu ale chybí zásadní veřejná debata o tom, jaká omezení a jaké příkazy jsou legitimní vzhledem k reálnému rozsahu společenského ohrožení. Respektování nouzových opatření, třebaže mají zjevně přehnaný charakter, ještě neznamená, že si společnost má nechat líbit tak prudkou transformaci do poslušného stáda a v tomto stavu má pak už setrvat.
Aktuální krize se dotýká podstaty svobody a demokracie. Česká republika přitom stojí mezi svobodomyslným západním světem, kde si politici nedovolí lidem tolik přikazovat a zakazovat, a východní Evropou, kde Viktor Orbán začíná vládnout dekrety, umlčuje novináře a posílá do firem armádu. A bohužel máme nyní blíž spíše k tomu východu než k západu.
Měli bychom si více všímat toho, že západní vlády nepřikazují lidem, aby nosili povinně roušky v jakémkoli venkovním prostoru, ale dávají občanům rady a doporučení. Lidé si pak ve svých komunitách sami určují, jaké budou normy jejich soužití v nouzovém stavu.
Autoritářsky založený český premiér se nyní holedbá, jak okamžité zavření hranic a plošná karanténa zachránily Česko před katastrofou. Ve skutečnosti je nižší úroveň epidemie i smrtnosti dána spíše konstantní uzavřeností velké části české společnosti před okolním světem a přírodními rozdíly. V Německu, v Rakousku i v Česku zatím přes veškeré lidské tragédie nemá epidemie charakter celospolečenské katastrofy. Kdybychom vedle statistiky řádění nového koronaviru položili statistiky řádění jiných nemocí, uvědomili bychom si reálné proporce problému. Boj s koronavirem se má soustředit na plošnou diagnostiku, lokální karantény a na ochranu ohrožených skupin lidí. Nemá to být ale boj proti společnosti samotné.
Na Twitteru se před pár dny objevila pozoruhodná anketa:
„Představ si, že je situace, že se musíš něčeho vzdát. Co to bude?
a) svobodných voleb
b) vlády práva
c) vlastnického práva
d) svobody projevu“
Nejvíce lidí by prý oželelo vlastnické právo (31 procent) a hned po tom následují jako zbytné svobodné volby (29 procent). Anketa neměla naštěstí žádnou vypovídací hodnotu, neboť zde hlasovalo jen pár stovek lidí z jedné bubliny. Autor jistě nechtěl zpochybňovat demokracii. Třeba to byla jen intelektuální provokace. Máme tu ale problém, že jistá část společnosti by si klidně nechala vzít svobodu, kdyby se jí předestřela dostatečně názorná hrozba. Uvedená anketa přitom neposkytuje žádnou možnost volby. Likvidace svobodných voleb je vždy likvidací svobody projevu i vlády práva. A likvidace vlastnického práva je nastolením totalitního režimu a potlačením elementární lidské důstojnosti.
Zdá se, že tu vyvstává principiální téma: Má větší hodnotu svoboda, nebo bezpečí? Je to falešný spor. Bezpečí není v rozporu se svobodou. Nezbytná omezení smí být jen krátkodobá a musí se opírat o zákony. Demokratické vlády k nim mají přistupovat jen v krajní situaci a se zdrženlivostí, s níž si váží vlastních občanů a jejich svobody. Taktikou autoritářů je naopak předestřít lidem fatální hrozbu, předstírat ochranu a pak jim utáhnout šrouby. Nesvobodné režimy vytvářejí občanům pocit bezpečí, a přitom to jsou ony samy, kdo ohrožují bezpečí lidí.
Mnoho Čechů by se vzdalo demokracie a svobody kvůli zdánlivému pocitu bezpečí. A ještě by tomu tleskalo. Jenže mnohem nebezpečnější než epidemie je pro společnost nesvoboda. Stačí si přečíst pár stránek historie vlastního národa.
