Tvrdit o Pirátech, že jsou pravicoví, mohou snad jedině komunisté FOTO: Pirátská strana
FOTO: Pirátská strana
Piráti nejsou klasickou politickou stranou, fungují na trochu jiných principech, a proto se nedá spoléhat na to, že právě oni přispějí k renesanci stranictví v České republice, přivedou větší množství lidí do politických stran a zvýší jejich popularitu. Politické partaje by si to ale v každém případě zasloužily, protože je na nich koneckonců založená demokracie a politická soutěž u nás. Bohužel na renesanci politického stranictví si ještě budeme muset počkat a s Piráty zlom v této oblasti s největší pravděpodobností nenastane.
Pirátská strana je pozoruhodný fenomén, který mnohé překvapil a mnohé vyvedl z omylu. Leckdo si také myslel, že v tuhle dobu už dávno Piráti budou rozhádaní a jejich poslanecký klub rozpadlý na malé skupinky či dokonce znesvářené jednotlivce. Nic z toho se ale nestalo, naopak Pirátům se možná až nečekaně daří a jejich preference dále rostou.
Možná to je nakonec důvodem, proč se k nim upínají naděje i v oblastech, kde to zase tak velkou logiku a opodstatnění nemá. Jde například o problematiku politického stranictví a členství ve stranách. To u nás dlouhodobě není přiliš populární a netěší se moc velké přízni. Je to zásadní problém, který trvá dlouhá léta a s postupujícím časem se nelepší, spíše se ještě zhoršuje.
Přitom demokracie v Česku je založená na volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy, ale k tomu, aby partaje měly opravdový význam, legitimitu a potřebnou váhu, potřebovaly by také patřičné množství členů, kteří by vytvářeli vnitrostranickou demokracii a přispívali by k tomu, že strany budou strukturami, které žijí demokratickým životem a jsou jakousi školou demokracie v malém.
Bohužel partaje v tomto ohledu fungují jenom zčásti a stále ve vztahu k nim panuje docela velká nedůvěra. Objevují se však názory, že by právě tohle mohli změnit Piráti. Kdyby Pirátská strana v této problematice přinesla průlom, bylo by to rozhodně dobře, ve skutečnosti ale pravděpodobně nepřijde, protože Piráti zkrátka nejsou klasickou stranou a jejich pojetí stranictví je zčásti odlišné.
Desítky tisíc členů
Martin Schmarcz na serveru Info.cz o Pirátské straně před několika dny napsal: „Ano, Piráti jsou dnes, alespoň dle průzkumů, nejsilnější demokratickou stranou. Dokonce se dá říci, že po sedmi letech jsou to oni, kdo zde konečně rehabilituje instituci stranictví. Jako jediní z těch, kteří přišli do Sněmovny po roce 2010. Babišovo ANO a Okamurova SPD jsou neideologické podnikatelské subjekty, jejichž programem jsou bohapustý populismus, demagogie a nenávist. Hnutí STAN je slabé a hodnotově neukotvené. TOP 09 hodně stála na Schwarzenbergovi a Kalouskovi a bez nich hledá směr,“ zdůrazňuje Schmarcz.
Přesto není úplně jasné, na základě čeho se Martin Schmarcz domnívá, že Piráti rehabilitují instituci stranictví. Taková rehabilitace stranictví je docela velká věc a nestačí k tomu, aby se objevila politická strana, která je úspěšná, ani které stoupají preference. K rehabilitaci stranictví je totiž potřeba mnohem více.
V první řadě se to neobejde bez členů. K Pirátům se sice noví členové hlásí a vzhledem k tomu, jak málo jich bylo, jejich členstvo v procentech narůstá docela významně (v roce 2018 počet členů Pirátů stoupl z 537 na téměř 900), ale k letošnímu únoru jich měli stále jen 1041, což je vlastně stále celkem málo.
Strana, která by rehabilitovala stranictví v České republice, by jich měla mít alespoň několik desítek tisíc. Je pochopitelné, že takový rychlý růst je pro každé politické uskupení náročný a ve výsledku i rizikový, takže je logické, že se partaj případně snaží příliv členů pozdržet a zbrzdit, potom se ale dá těžko hovořit o rehabilitaci stranictví.
Pirátské zvláštnosti
Když tedy Martin Schmarcz píše, že když chcete být skutečně demokratickou stranou, je nutná triáda ideologie, sebevědomí a důvěra lidí, nemá tak úplně pravdu. Jednak je nutné členstvo, a pak také demokratické procedury. V těch jsou Piráti na jednu stranu dost silní, protože si potrpí na velkou míru vnitrostranické demokracie (v některých ohledech je možná v jejich pojetí až přehnaná).
Na druhou stranu se však nelze zbavit dojmu, že pirátské zvláštnosti a specifika, ačkoli rozhodně neodrazují jejich voliče, kterých stále přibývá, možná úplně nepřispívají k tomu, aby se Piráti stali magnetem pro další členy, sympatizanty a přitáhli k sobě různé jiné zajímavé osobnosti.
Jako by to naráželo právě na limity toho, že Piráti jsou zkrátka trochu zvláštní a ne každému sednou – což ale vůbec není otázka programu či ideologie, nýbrž jakéhosi naturelu, který bychom mohli nejlépe schovat pod slovo „pirátství“. To v sobě člověk buď má, nebo nemá. I to se ovšem může ještě postupně změnit a posunout a třeba se časem ukáže, že to vlastně takový problém není, a tato vlastnost, která vede k jisté uzavřenosti, nakonec zmizí.
Martin Schmarcz dále uvádí: „Pokud proplují všemi nástrahami, mohou se Piráti stát gravitačním centrem české liberální politiky. Nadšení jim rozhodně nechybí. Teď k té korzárské odvaze ještě přidat rozvahu. Pirátský zázrak nebude mít dlouhé trvání, pokud se jim nepodaří ukotvit v hlavách velké skupiny voličů vědomí, že hájí jejich zájmy a vždy stojí na jejich straně. To je princip stranictví, u nás v listopadu 1989 znovunalezený a nyní bohužel skomírající. Pokud jeho renesance přijde s Piráty, koupím si láhev dobrého rumu…“
Tohle samozřejmě zásadní princip stranictví je, ale jestli jeho renesance přijde s Piráty, se projeví až za delší čas. Po příštích volbách do dolní komory budeme moci teprve vyhodnotit, jak velká část voličů, která je volila v roce 2017, jim dala hlas i v roce 2021, ovšem jestli tady vznikne stabilní pirátský elektorát, který bude mít zato, že Piráti vždy hájí jeho zájmy, se případně potvrdí až později. Nejdříve po přespříštích volbách do poslanecké sněmovny.
