Francouzská historička Muriel Blaive, která dost zaujala už svou myšlenkou, že komunistický režim s lidmi vyjednával, se teď pustila do rozboru antikomunismu. Ten podle ní selhal. A zase máme pocit, že popisuje jinou zemi, než ve které jsme žili a žijeme.

Nemělo by úplně význam polemizovat s něčím, co vyšlo jinde (Britské listy, 17. 11., celý článek ZDE.), kdyby Muriel Blaive nebyla například  v letech 2013-2014 místopředsedkyní Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a nepředstavovala jeden proud myšlení, který nám tvrdí, jak jsme minulý režim nepochopili a že se věci mají jinak. Letos v březnu ve svém článku napsala: „Historie je složitá a chaotická. Rádi dětem povídáme jednoduché příběhy s jednoduchým morálním poučením, ale děti musejí jednoho dne dosáhnout věku dospělosti.“

A teď, když jsme nepochopili náš komunismus, se ukazuje, že jsme zřejmě nepochopili ani náš antikomunismus. Zde jen několik citátů, ve výše uvedeném odkazu si to zájemce může přečíst celé: „Česká republika sice byla možná jedinou zemí, která stále měla komunistickou stranu, ale tato strana byla vyloučena z parlamentních koalic a sloužila jako výhodný strašák, který zosobňoval nebezpečí návratu komunismu. Antikomunismus se stal tak politicky korektním narativem, jakým byl jen o několik let předtím komunismus. Antikomunismus byl nyní narativem, který každému téměř jistě zaručil v Praze kariéru novináře, politika či univerzitního profesora.“

Nebo: „Avšak nejškodlivějším dopadem antikomunistického narativu pro soudržnost společnosti je to, že antikomunismus znemožňuje dialog. Loni jeden univerzitní učitel na fakultě sociálních věd v Praze, který je zároveň Slovák, kněz i sociolog, dr. Karol Lovaš, pozval generála Alojze Lorence, posledního šéfa nechvalně známé tajné policie StB, k debatě o událostech ze 17. listopadu 1989. Jako obvykle, strážci antikomunistické ortodoxie se pokusili Lorencovi zabránit, aby promluvil: Fakulta sociálních věd se octla v ohnisku kontroverze a musela se za toto odvážné pozvání veřejně ospravedlňovat. Karol Lovaš se stal terčem vlny útoků na sociálních sítích. Namísto možnosti nechat Alojze Lorence promluvit a pak rozdrtit jeho argumenty (bylo by to skutečně tak obtížné?) analýza byla nahrazena zuřivostí.“

A ještě: „Co je tak děsivého na dialogu mezi komunisty, minulými i dnešními, a ostatním národem? Asi to, že by to mohlo vést, tak jak by to mělo vést, k určité formě společenského smíření. Ale kdyby se komunisté omluvili, to neznamená, že je možno popírat populární rysy života za komunismu, k nimž v první řadě patřil silný sociální stát. Má-li společnost komunistům odpustit, neznamená to, že by měla začít přehlížet perzekuce nevinných lidí. Dospět k smíření neznamená zapomínat. Znamená to jít dopředu konstruktivním způsobem a nikoliv zůstávat pořád uprostřed válek z minulosti.“

A uzavírá myšlenkou: „Antikomunismus selhal – je nejvyšší čas zkusit smíření.“

Pokud jde o to smíření, člověk by řekl, že s komunisty jsme smířeni docela dost. Jeden bývalý komunista je prezidentem a zve si na 21. srpna komunisty k sobě na posezení a řeční na jejich sjezdu. Druhý bývalý komunista je premiérem. Jeden aktuální komunista a šéf strany je místopředsedou Sněmovny. Komunisté vystupují v médiích, kde bezostyšně a se stále větší drzostí lžou o minulosti, kterou si pořád ještě dost pamatujeme, a oni to musí vědět.

V tom by zřejmě paní Blaive viděla právě to selhání antikomunismu, stejně jako v tom, že někteří komunisté se dokázali přeměnit hbitě v dravé kapitalisty. To ovšem není plodem antikomunismu, ale výsledek metastázování komunistů do těla společnosti a jejich schopnosti těžit dodnes z privilegií, jaká kdysi měli. Především pokud jde o sociální kapitál, který se snadno přeměňuje ve finanční. Že jedním z hnízd, kde se tyto síly zplodily, byl Podnik zahraničního obchodu, je celkem zákonité.

Aktivního antikomunismu u nás bylo spíš málo. Naštěstí se aspoň povedlo prosadit a udržet lustrační zákony, jinak by ta bída byla ještě horší.

Základní omyl ale je, když někdo předpokládá, že jsou tu jakoby dvě rovnocenné strany, které spolu mohou nezaujatě diskutovat. Dovede si někdo představit, že by v německé televizi mohl diskutovat u jednoho stolu bývalý velitel koncentráku s bývalým vězněm? Všechny komunisty, kteří by snad mohli být nějakým přijatelným partnerem, strana sama už před desítkami let buď popravila, nebo vyloučila, nebo vyhnala do exilu. Diskutovat s primitivními brežněvisty – a nic jiného už komunisté nejsou – nemá velký význam. Komunisté nejsou politická síla jako každá jiná. To jsme si nevymysleli, to je jejich vlastní sebepojetí. Oni jsou „lidé zvláštního ražení“. My jsme ovšem lidé docela obyčejného ražení, tak se snadno nenaladíme na stejnou vlnu a ani k tomu nemáme důvod. Leda bychom chtěli trénovat na komunikaci s mimozemšťany, ale to může ještě chvíli počkat.

Naše současné problémy skutečně nemají kořeny v tom, že jsme proti komunismu bojovali až příliš. Je naopak devastující, že tu byl zločinný režim, ale nějak se moc nepovedlo dohledat ty zločince a především je potrestat. To je ovšem obtížné v zemi, kde jsme zdědili policii a soudce z bývalého režimu a jeho činovníci za sebou navíc pilně zametali stopy. Skartované svazky, údajná ztráta paměti, rozkazy vydávané jen ústně, vzájemné krytí zločinců mezi sebou. Těžko se ale antikomunismus promění v zavírání komunistů, když soudce věří víc výpovědím estébáků než tomu, co sami po sobě písemně kdysi v rámci své činnosti zanechali.

Opravdu si někdo myslí že se dozvíme něco nového v rámci akademické debaty s prohnaným generálem Lorenzem? Nebo že by měli Lubomír Štrougal a Miloš Jakeš jezdit po školách a diskutovat s žáky a studenty? Teď se objevila celá řada takzvaných mladých historiků, kteří se pokoušejí nedívat se na minulost takzvaně černobíle. Výsledkem jsou banality, které jsou vydávány za nějaký velký a kvalitativně nový objev. Takže se dozvíme, kolik traktorů se za socialismu vyrobilo, kolik se postavilo paneláků, že byla zavedeno plošné očkování dětí a že vlastně lidé netoužili po svobodě, ale po západním konzumu, jak ho znali z katalogů firmy Neckermann. Časem se snad přejde i k tomu, že se dozvíme, jak socialismus zatočil se sociální nerovností, protože tu nebyla propast mezi chudými a bohatými a nebyly exekuce a nezaměstnaní. Jestli nás to nějak obohatí, není skutečně moc jisté. Ostatně je příznačné, že už se zpochybňuje sám pojem totality a že komunisté jízlivě vyhlašují, že u nás žádný komunismus nebyl. Jako by snad nebylo jasné, že bývalý režim není nazýván podle formy společenského uspořádání, ale podle názvu strany, která tu měla mocenský monopol.

Ale má snad nějaký význam ztrácet čas podobnými debatami? Generál Lorenc jako velmi protřelý muž může velmi snadno vyhrávat v jakékoli debatě, protože když půjde o minulost, může lhát a vymýšlet si neexistující svědectví a fakta nebo může mlžit, takže bude velmi obtížné mu to namístě prokázat. Když se to udělá dodatečně, výsledný dojem už bude stejně zanechán. Známe to ostatně docela dobře i z běžných politických debat, kde nějaký činitel chrlí různá čísla o stavu ekonomiky, protože dobře ví, že nikdo nemůže v tu chvíli vždycky zkontrolovat, jak se věci mají. Prostě to celé nemá žádný velký smysl.

Právě v téhle době jsme svědky toho, jak komunisté a nikterak kajícní bývalí komunisté pookřáli. Bylo by snad zbytečné jejich nové sebevědomí ještě posilovat.