Tradice imperialistického Ruska a sovětské rozpínavosti jsou pro Putina a jeho stoupence stále živé. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Od prvních měsíců roku 2014, na pozadí ukrajinské Revoluce důstojnosti a navazující silové ofenzivy Ruské federace, se světová veřejnost ocitá jakoby v roli žáka uvězněného ve třídě vyšinutým dějepisářem. V době ukolébané dozvuky postmoderny a fukuyamovské víry, že veškerá dramata historie byla jen růstovými bolestmi na cestě lidstva k sebenaplnění, se zásluhou sociálních sítí náhle probudily agresivní pseudohistorické soudy o roli Sovětského svazu a Ruska v nejnovějších dějinách světa – nyní navíc nově nasvícené brutální válkou Ruska proti Ukrajině, již Kreml prezentuje jako válku proti „nacismu“ podporovanému Západem.
Ač se Rusko v čele s Putinem snaží světu vnutit zdání nadčasové posvátnosti tzv. Dne vítězství, je oslavný náboj 9. května mnohem novějšího data. Tento svátek byl naopak zpracován v mlýnici mocenských kalkulací, do nichž vstupovaly obavy stárnoucího tyrana ‒ tentokrát z těch, kdo mu zajistili vítězství. Těm Stalin dopřál poslední povyražení 24. června 1945 vojenskou přehlídkou na deštěm zkropeném Rudém náměstí. Dlouhý potlesk, když stoupal na tribunu, mu snad částečně vynahrazoval hořkou pilulku, jíž byl obrovský vzestup prestiže armádních špiček.
Rusko-britský novinář a spisovatel Alexander Werth viděl za vožďovým projevem na navazující recepci, vykalkulovaně zasvěceném malému člověku ‒ dělníku vítězství, možnou snahu srazit hřebínek přítomným důstojníkům Rudé armády; tím spíše, že v Moskvě začaly vzápětí s nápadnou četností kolovat neuctivé vtipy o důstojnických paničkách. Jisté je, že po zbytek roku Stalin již mlčel jako sfinga a po další dva roky se 9. květen coby den pracovního volna (rozhodlo o tom 8. května 1945 Prezidium Nejvyššího sovětu) obešel bez vojenských přehlídek.
Ty byly napřed přesunuty na 23. únor jako Den Rudé armády a trvale se pak vázaly k nejdůležitějšímu sovětskému svátku, 7. listopadu, oslavujícímu uchopení moci bolševiky. V tomto podzimním datu se tedy městnal zakladatelský ideologický motiv i bombastický válečný úspěch, zatímco 9. květen, jehož sakrální význam je dnes Putinovou mocí tolik zdůrazňován a vnucován světu, byl zastíněn i oslavami 1. máje.
Od roku 1948 Den vítězství ozvláštňovaly jen čestné salvy v řadě sovětských měst. Je nesporné, že prvotní příčinou této zdrženlivosti byla Stalinova neochota příliš připomínat svým poddaným, že to byli oni, kdo zachránil jeho panství. Božstvo muselo zůstat vysoko na nebesích. Snad i proto se režim tematizaci války vyhýbal i v jiných rovinách: ze 124 filmů natočených mezi lety 1946 a 1953 se pouhé čtyři týkaly války. Ale žádného exkluzivního rázu nenabyl tento den ani po tyranově smrti.
Do roku 1965 šlo o den posmutnělých přípitků a soukromého vzpomínání na padlé kamarády. Dokonce i desáté výročí roku 1955 se odbylo skromně, slavnostní projev držel vždy loajální Koněv, jenž se v něm uchýlil k onomu notorickému motivu „my povtorim“, pokud jde o spády západních revanšistů. (Je zajímavé, že v Československu se tento den od roku 1951 bez vojenské přehlídky neobešel. V roce 1955 jí přihlížel jako host z tribuny i Lazar Kaganovič, jeden z hlavních viníků stalinského hladomoru na Ukrajině z počátku třicátých let.) Jak naznačuje vývoj Žukovovy kariéry za Chruščova, obavy z ambic armádních velikánů ve zdrženlivém pojetí oslav zajisté hrály roli i nadále a byly poděděny po stárnoucím paranoidním diktátorovi.
Zrod kultu nastoupil s dynamickým Leonidem Brežněvem, jenž touto pozdní bombastikou zúčtoval i s destalinizačním experimentem svého předchůdce. Máme však mnoho důvodů se domnívat, že odvést pozornost od narůstající krize systému by tímto směrem hodlal i Chruščov. Zejména když se vlna zájmu o polidštěný heroismus prostého bojovníka (leč se stranickou legitimací v kapse) zřetelně hlásila o slovo už počátkem šedesátých let. Brežněvismus se svým organizovaným kultem Velké vlastenecké války trend dovršil totální „privatizací“ této kapitoly komunistickou stranou. Stalin byl rehabilitován, ale nesměl vyčnívat z celkového vyznění, jímž byla jednota strany a sovětského lidu. První vojenská přehlídka připadla na Den vítězství až rovná dvě desetiletí po skončení války v Evropě, v roce 1965. Den předtím Brežněv pronesl řeč, která udala tón novému triumfalistickému pojetí právě vyzdvižením vítězného národa. Veteráni tu byli použiti jako statisté pro příznačně brežněvovský scénář maskování vnitřní krize vnějškovou pompou.
Pojetí Dne vítězství bylo však i v éře vrcholící megalomanie chátrajícího generálního tajemníka mnohem skromnější v porovnání s resuscitací tohoto rituálu v dnešním Rusku – jen seznam dopravních omezení v Moskvě v roce 2005 se táhl na třech novinových stránkách v drobném písmu, což jsou opatření nesouměřitelná s těmi, která předcházela slavnému výročí v roce 1975. Odkaz, který od Brežněvovy epochy v těchto oslavách přejala současná garnitura, je dvojí: jednak jimi míní odvádět pozornost od vlastních nezdarů při správě země, jednak z ní ale přejala i zlověstnější podtón. Dlouhé období evropské stability, kulminující posléze cynickou politikou détente, se opíralo o akceptaci statu quo vzešlého z výsledků druhé světové války, potvrzeného v sedmdesátých letech Helsinským aktem.
Tuto historickou výslednici válečných front používali jako geopolitický argument nejvyšší představitelé Sovětského svazu, kdykoli hodlali utužit svou velmocenskou kontrolu nad nestálými državami. Československou delegaci unesenou v srpnu 1968 do Moskvy tu Brežněv nedvojznačnými slovy seznámil s tím, že si Rusko na území vykoupené cenou obrovských obětí sovětského vojáka za druhé světové války činí věčný nárok, přičemž pro něj šlo o zásadní věc, nezávislou na vnějších okolnostech. Odvolával se přitom demagogicky na Jaltu a Postupim a na souhlas současné administrativy Spojených států s takovým stavem věcí.
V roce 1981 zas hovořil v témže duchu mezi svými sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko o nepokojném Polsku. Válečné ztráty Rudé armády v tomto pojetí jasně předznamenávaly sovětské stanovisko k polským bouřím o 35 let později, v letech 1980–1981. Dokonce i Gorbačov u příležitosti mohutných oslav 40. výročí konce války spílal fiktivním třídním nepřátelům, kteří prý chtějí falzifikací historické pravdy zpochybnit komunistické panství v půlce Evropy. (pokračování příště)
David Svoboda, Ph.D., je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia minulý rok vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.
Studie vyšla i s poznámkovým aparátem v XX. – revue Muzea paměti XX. století (I/2021) pod názvem „Fanfáry ze záhrobí. Mýtus tzv. Velké vlastenecké války, jeho vývoj a role v politice Putinova Ruska“ – zde ji přetiskujeme na pokračování se svolením redakce a autora.
