Pomník maršála I. S. Koněva stál až do jara 2020 v Praze-Bubenči, nyní se nachází v depozitáři v Měšicích FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
Od prvních měsíců roku 2014, na pozadí ukrajinské Revoluce důstojnosti a navazující silové ofenzivy Ruské federace, se světová veřejnost ocitá jakoby v roli žáka uvězněného ve třídě vyšinutým dějepisářem. V době ukolébané dozvuky postmoderny a fukuyamovské víry, že veškerá dramata historie byla jen růstovými bolestmi na cestě lidstva k sebenaplnění, se zásluhou sociálních sítí náhle probudily agresivní pseudohistorické soudy o roli Sovětského svazu a Ruska v nejnovějších dějinách světa.
Doplňované jsou regresivní demagogií, převracející na hlavu naše představy o základních otázkách moderní historie a roli konkrétních evropských národů v ní. Jejich hrot byl na časové ose zaražen tam, kde se nachází druhá světová válka jako nejvíce polarizující moment evropských dějin.
Dějiny, jaké nebyly
Dokud se sebepokřivenější postuláty pouštěné do oběhu ruskými nebo proruskými informačními kanály týkaly evropského Východu, pro českého pozorovatele odlehlého až exotického, přijímala je česká veřejnost ve svém celku, až na hrstku angažovanějších specialistů či naopak politických výstředníků, v zásadě nevzrušeně. Od roku 2019 se však v dějepisářově hledáčku ocitl i český žák, krčící se dosud v bezpečné vzdálenosti od katedry. Vztyčení pomníku padlým osvoboditelům z řad Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova v pražských Řeporyjích a snesení sochy Ivana Stěpanoviče Koněva v Bubenči dalo České republice názorně pocítit, co znamená ocitnout se v silovém poli ruské historické politiky s jejím nárokem na monopolní interpretaci druhé světové války.
Ruský nátlak sice nedosáhl žádoucích výsledků, seznámil však českou stranu zblízka s podstatou kultu tzv. Velké vlastenecké války, vpravdě „rodinného stříbra“ ruského národa, jenž se stal ústředním legitimizačním příběhem režimu Vladimira Putina. Historici si mohou dávat záležet na co nejpřesnějším líčení událostí wie es eigentlich gewesen ist a hledat v něm spolehlivou ochranu proti demagogům.
Ale historické falzifikace, s nimiž mají nyní co do činění, nestojí a nepadají s konkrétními kauzami vlasovců a maršála Koněva. Tvoří součást svébytné a hutné historické podkapitoly, jíž je ruská postsovětská mytologie, importovaná do českého prostředí propagandistickými weby, sympatizujícími politiky i ruským diplomatickým sborem a neprofesionálně přejímaná mainstreamovými médii.
Ruští propagandisté si osvojili zručnou pózu ublíženectví, ve své podstatě ofenzivní, která jim umožňuje líčit kritiky ruské historické politiky jako blazeované nevděčníky, shazující vklad SSSR do záchrany lidstva před nacismem. Titánské drama, jež se v letech 1941 až 1944 na východě Evropy odehrávalo, bezesporu mělo světodějný význam. Postsovětské vzkříšení liturgie Vítězství, resp. rekvizitáře vzešlého z brežněvovské rehabilitace Stalinova válečného vůdcovství, nám ale obnažuje jeden závažný moment „ruské otázky“: po značnou část 20. století ji jednak definovala hrdost na vítězství nad nacismem, sloužící až do rozpadu Sovětského svazu sebepotvrzení komunistické ideologie, ale stvrzující také vlastnická práva na „sféru vlivu“, rozuměj země mezi Berlínem a Moskvou.
Od 21. století Rusko odkazem na toto dávné vítězství definuje svou novou identitu, učinilo z něj prostředek vnitřní soudržnosti a – jak se mohla přesvědčit také Česká republika – zahraniční politiky, do jejíhož instrumentáře Ruská federace v posledních letech zařadila i přímou vojenskou agresi a územní zábory.
Tento esej se nezaměří jen na vývoj předmětné mytologie v novém tisíciletí, ale pokusí se ji začlenit do dialogu s historickými fakty jako takovými. Zvýrazní proto několik signifikantních, jakkoli spíše přehlížených momentů sovětsko-nacistické války a z toho plynoucí interpretační svévoli, která s touto pohnutou kapitolou srostla a činí z ní s krátkou přestávkou již tři čtvrtě století služku diktátorské ideologie a imperiálního mamonu.
My povtorim
„Devátý květen byl v Moskvě nezapomenutelným dnem. Spontánní radost dvou nebo tří milionů lidí, kteří toho večera zaplavili Rudé náměstí […], byla takové povahy a hloubky, jaké jsem v Moskvě nikdy předtím nezažil. Lidé zpívali a tančili v ulicích, objímali a líbali každého vojáka a důstojníka, kterého potkali […], a mladíci dokonce před tolerantními zraky milice močili na zdi hotelu Moskva, až zaplavili celý široký chodník.“ Tato slova svěřil papíru rusko-britský novinář a intimní znalec sovětských poměrů válečných dob Alexander Werth, pokud jde o jeho dojmy z prvních dvaceti čtyř hodin evropského míru po kapitulaci nacistického Německa. Tak je prožívala metropole Stalinova vražedného, ale celým světem nyní obdivovaného impéria.
Až o šest týdnů později se na Rudém náměstí konala první z desítek bombastických vojenských přehlídek, které měly v budoucnu tvořit trvalou ornamentiku sovětské totality, pro niž vítězství nad Hitlerem znamenalo počátek nového ideologického letopočtu; doslova bylo „formativní událostí i z hlediska geopolitického kódu Ruska […] a posílilo mesianistickou povahu představ o univerzálním historickém poslání země“, jak podotýká český politický geograf a diplomat Jaroslav Kurfürst.
Předposlední slavnostní vystoupení Vladimira Putina, zahajující další z výročních „Přehlídek Vítězství“ (oslavy 75. výročí vítězství se kvůli epidemii čínského koronaviru posunuly z tradičního 9. května na ještě „původnější“ 24. červen) vdechlo nový život pojmu sovětský lid, když o něm Putin promluvil jako o našem lidu. O rok dříve byl prezident ještě explicitnější: nacisté si prý mysleli, že snadno pokoří Sovětský svaz ‒ tisícileté historické Rusko. Okřídlenou se stala fráze zopakujeme to (my povtorim), vzešlá z Putinova interview z března 2020 pro agenturu TASS; tehdy prezident očekávatelným způsobem odvětil na analogickou návodnou otázku: „Ztratili jsme 27 milionů lidí. A jestli se někdo opováží udělat něco podobného, zopakujeme to [míněno vítězství]. Kdo k nám s mečem přijde, ten mečem i sejde.“
Putinova dikce zde logicky a nevyhnutelně odráží východisko ruského imperiálního instinktu, podle nějž je vše sovětské ve vlastním smyslu slova ruské ‒ a pochopitelně i naopak. „Privatizace“ ohromných populačních ztrát, jež za války utrpěly neruské národy Stalinovy říše, není hříchem vlastním výlučně rusocentrickému způsobu uvažování.
Stačí vzpomenout zavedené a hrubě zavádějící kategorie „Čechoslováků“ od Aše po Rachov, jejichž úhrnnými válečnými oběťmi si český oficiální výklad pomáhá v evropské martyrologické frontě k lepšímu umístění. Ale Češi nepoužívají historii jako nástroj velmocenské politiky. V tomto světle se ruská schopnost vnutit světu tvrzení, že v boji s Hitlerem zahynulo dvacet milionů Rusů, jeví jako mnohem závažnější.
Ve skutečnosti utrpěly v přepočtu na počet obyvatel nejvyšší civilní ztráty Bělorusko s Ukrajinou. Stalin ještě lhal o 7 milionech válečných obětí, Chruščov šokoval navýšením jejich počtu o 13 milionů. Konečný a ustálený údaj 27 milionů, jímž operuje Putin, má ‒ jaký paradox ‒ původ až v nenáviděné Gorbačovově glasnosti. Jenže neochota rozlišovat mezi ruským a sovětským, popřípadě tendence stavět jedno proti druhému, jestliže z toho ruská strana vychází v lepším světle, jde ruku v ruce s reálným vztahem Moskvy k jejím někdejším koloniím, jenž na sebe od války s Gruzií roku 2008 bere nezastřeně agresivní podobu.
Na jednu stranu jsou národy, které po rozpadu SSSR dosáhly nezávislosti na Moskvě, v předkládané putinovské rétorice podrobeny dusivému objetí tím, že jsou zbaveny dějinné subjektivity zdůrazňováním vzpomínky na společné ohrožení a jeho odvrácení pod celosovětským praporem. To vysvítalo z Putinových slov v roce 2020: „Vždy si budeme pamatovat, že nacismus byl rozdrcen sovětským národem, miliony lidí různých národností ze všech republik Sovětského svazu.“ Na stranu druhou jsme za posledních více než patnáct let mohli být svědky toho, jak Moskva z primárně ruských pozic napadala snahy těchto národů o formulaci vlastních historických příběhů vyhraněných vůči sovětskému dědictví.
Zastánci nezávislosti neruských národů, resp. jejich národně demokratické síly, se v ruském režimním podání stali fašisty. Až výstředně pak působí některé rétorické improvizace na toto téma z dřívějších dob: o argumentační neustálenosti při záměru vítěznou tradici „rusifikovat“ svědčí Putinovo chvástání z roku 2010, že Rusko by si bývalo s Hitlerem poradilo i bez Ukrajiny, jejích lidských a materiálních zdrojů.
S oním my povtorim korelují, ale v principu i kontrastují vykupitelské obraty, v nichž Putin pravidelně přisuzuje válečnému Rusku a sovětskému lidu světodějnou záchrannou misi (o železné vůli sovětského národa, která zachránila Evropu od otroctví, současný ruský vládce například s cynismem sobě vlastním promluvil i 9. května 2014, kdy již ruské hybridní síly rozsévaly zkázu na Krymu a východě Ukrajiny).
Pokud první zmíněné heslo, ono zopakujeme to, zdůrazňuje pozici Ruska jako obležené pevnosti, jíž usilují o život zlovolné vnější síly, kráčející ve stopách nacistů (podle zvrhlé logiky současného režimu je míněn samozřejmě Západ), pak mesianismus Ruska jako zachránce světa před zkázou prostupoval ve své době již Stalinovými projevy. (pokračování příště)
David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia minulý rok vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.
Studie vyšla i s poznámkovým aparátem v XX. – revue Muzea paměti XX. století (I/2021) pod názvem „Fanfáry ze záhrobí. Mýtus tzv. Velké vlastenecké války, jeho vývoj a role v politice Putinova Ruska“ – zde ji přetiskujeme na pokračování se svolením redakce a autora.
