Film o českém sportovci století dnes vstupuje do kin. Čtyři zlaté z olympiády, kdo z vás to má. Kolik cen utrhne Zátopkem inspirovaný příběh, zatím nevíme. Na startovní čáře vypadá slibně: na karlovarském festivalu jasně porazil Alenu Schillerovou kolaudující rozestavěný bazén. Kritiky jsou přející, vrcholoví sportovci, hosté slavnostní premiéry, zůstávají v úžasu a chválí: sport je vysilující dřina a je to z filmu znát. Pojďme se mrknout na pět klíčových ingrediencí, z nichž se „pekl“ film Zátopek režiséra a producenta Davida Ondříčka.

1) Václav Neužil. To je alfa a omega projektu. Není Neužil, je Zátopek. Na české poměry zcela nevídaná schopnost proměny, o fyzickém výdeji herce, který si úlohu šest let „vyběhával“, toho bylo napsáno dost. Jedna věc je maska a fyzický předpoklad, druhá schopnost stát se JÍM. Václav Neužil relativizuje pravdu starých hereckých bardů, kteří nepokládají náročnou přípravu na roli za nutnou, když přece „všechno se dá zahrát“. Jakmile jsem kdysi viděl Václava Neužila ještě jako benjamínka Dejvického divadla v Ucpaném systému, kde hrál Mouchu, bylo mi jasné, že ten kluk je prostě něco mimořádného. Zátopkem to potvrdil.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

2) Rekonstrukce. Celému týmu v čele s Davidem Ondříčkem šlo zejména o dokonalou rekonstrukci všeho – doby, fyzického vypětí a především o umělecké zkopírování dobových záběrů Zátopkových nejslavnějších běhů. To se podařilo. Konečně, Dana Zátopková ještě před smrtí stihla vidět filmaři zrekonstruovaný závod století, helsinské finále na pět kilometrů, a musela uznat, že takhle to prostě tehdy bylo.

3) Hudba Beaty Hlavenkové. Říká se, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou nevnímáte, a to je přesně případ práce skladatelky Beaty Hlavenkové. Svůj hudební plán opřela o beat srdce vytrvalostního běžce, a nad ním kouzlila plně ve službách obrazu: jak ve frenetických pasážích sportovních soutěží, tak ve chvílích, kdy se rozhodla umocnit duševní rozpoložení hlavních hrdinů.

4) Kamera Štěpána Kučery. Je neobyčejná. O věrnosti, s jakou byly natočené sportovní pasáže filmu, už byla řeč – světlo, barevnost, úhly pohledu, mistrovská, náročná práce. Podstatně jednodušší bylo studovat Zátopkovu tvář, v níž se díky jeho představiteli pořád něco dělo. Pro kameramana radost.

5) Scénář. Je až na pátém místě, protože … Všem bylo jasné, že napsat dobré sportovní drama o muži, který všechno vyhrál, bude problém. Síla příběhu s dostatečně známými zvraty musela být jinde. K mé lítosti tvůrci tu a tam zapomněli na známou pravdu, že drama je zkondenzovaný život a jeho síla spočívá v tom, zda vypravěč zatíží ta správná místa. Film o Zátopkovi je přirozeně napínavý v mistrně natočených závodech, avšak emočně ochabuje ve vztahových scénách, napsaných tak trochu na první dobrou.

Chyběla mi větší rafinovanost v jejich stavbě a dialozích, jakož i ostych dohrát věci až na dřeň. Možná v obavě z pamětnického tlaku na příběh zvenčí a z přirozené úcty scénáristé paradoxně rezignovali na apel, jejž sami vložili do úst Zátopkovi, přemlouvajícímu amerického kolegu, aby se v noci šel koupat: „Přestaň uvažovat racionálně, pusť do svého života překvapení, podívej se na věci jinak.“ V téhle klíčové scéně v parku je náhle víc tenze, k níž není co dodat, než v pasážích v úvodní části filmu, kde některé obrazy zavánějí povinností být přítomny v Zátopkově příběhu, než že by slibovaly skutečné drama.

Rozhovor s režisérem Davidem Ondříčkem (nejen) o filmu Zátopek si můžete přečíst v novém vydání Týdeníku FORUM.