Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/geralt
FOTO: Pixabay/geralt
Kremelský Sputnik nám přinesl další výživnou porci euroasijského bizáru. Vysvětlují nám, že „páni z Bruselu“ nám chystají nešťastný osud a nesvobodu. Zajímavý názor ze země trestných kolonií, kde teď Alexeji Navalnému vyčítají u soudu i to, že ve své řeči použil obrat „můj Bože“. Zřejmě jde rouhání, když to řekne někdo jiný než patriarcha Kirill.
Web Sputnik (podepsána Alena Novotná, zda existuje, netušíme) 15. února sděluje: „Z Evropské unie se co nevidět stane Půlnoční království. Nejde o narážku na muslimský srpek měsíce. I když by se to dalo i tak pojmout. Pamatujete na nádhernou pohádku Pyšná princezna? Půlnoční království je země, kde jsou omezovány různé svobody. Je to stát věru nešťastný. A takový osud nám chystají páni z Bruselu. O co jde? Evropská komise přišla s návrhem, který chce unifikovat definici projevů nenávisti coby trestného činu napříč EU. To znamená, že by ČR měla podřídit svou definici trestných činů z nenávisti její podobě v západní Evropě a doplnit ji tedy o projevy nenávisti vůči minoritám, genderové ideologii, islamismu či změnám pohlaví u dětí.“
Jak na to Sputnik přišel? Dočetli se to na facebooku Jana Zahradila.
„Upozornil na to český europoslanec Jan Zahradil. Politik varoval, že to bude mít zhoubné následky pro základní svobody lidí v členských státech Evropské unie.“
A Zahradil tam skutečně 11. února napsal:
„Považuji to za nebezpečné otevírání Pandořiny skříňky, které ve svém nejkrajnějším důsledku může vést k omezení osobních či politických názorů, publikovaných online, v printech, na serverech či v el. médiích – tedy k omezení svobody projevu. Komise svoji snahu specificky odůvodňuje údajným nárůstem nenávistných projevů např. vůči migrantům, etnickým či náboženským menšinám či LGBT osobám. Právě k těmto tématům (migrace, islamizace, právní úpravy LGBT atd.) však probíhá v mnoha zemích leckdy poměrně vášnivá debata, v níž vede tenká – a citlivá – hranice mezi skutečným nenávistným projevem na jedné straně a osobním či politickým vyjádřením na straně druhé. Tato hranice je v různých státech různá: je vymezena jejich odlišnými kulturními, sociálními, ale i bezpečnostními potřebami, zvyklostmi a tradicemi. Je ale vymezena i odlišným jazykovým prostředím, vyjadřovacími prostředky, sémantikou, kontextem. Stručně řečeno: co by v jednom členském státě mohlo splňovat definici nenávistného, tedy trestného projevu, v jiném státě ji splňovat nemusí. A stranou nechávám i otázku rozdílných trestních postihů v různých zemích.“
Pak se sputnikovci-putinovci obrátili na dalšího na slovo vzatého odborníka. Tedy odbornici.
„O návrhu Evropské komise unifikovat definici projevů nenávisti coby trestného činu Sputnik hovořil s poslankyní za SPD a místopředsedkyní sněmovního výboru pro zdravotnictví Karlou Maříkovou.“
Maříková je jistě ten pravý člověk. Proslavila se tím, že v lednu 2019 napsala na facebook: „Je zakázané dovážet invazivní nepůvodní druhy rostlin a zvířat na území EU. Muslimští imigranti také nejsou původními obyvateli Evropy a stejně jako invazivní druhy znamenají nečekané šíření a postupné vytlačení původních obyvatel Evropy. Proto by měli mít také zákaz vstupu na území EU.“
Maříková hlásné troubě Kremlu hned posloužila:
„Je to nehoráznost, jak se nám EU pomalu snaží vměšovat i do našeho trestního řádu. Těmito implementacemi a podřizováním se spějeme k jednomu evropskému superstátu. Je zcela evidentní, že když nemohou protlačovat své ideologie v některých státech, tak na to jdou přes jeden celoevropský zákon. Nikdo neschvaluje násilí ani vyhrůžky, ale je dobré se zamyslet nad tím, zda jde vůbec trestat emoce, pokud nedojde k činu nebo k jeho pokusu? Nenávist je stejnou emocí jako mít někoho rád, nelze nikomu zakázat mít nějaké pocity anebo je ještě trestat.“
Být inspiračním zdrojem putinovské propagandy – to už by běžného smrtelníka zarazilo. Zahradila samozřejmě ne. Toho by snad zarazilo jen to, kdyby se nedostal na příští kandidátku do Evropského parlamentu.
Ale k věci samé. V iniciativě Evropské komise z konce loňského roku se píše, proč si EK myslí, že je změna potřeba: „Přeshraniční rozměr nenávistných projevů a trestných činů z nenávisti: Nenávistné projevy na internetu se šíří rychle a jsou přístupné všem a všude. Ideologie stojící za nenávistnými projevy a trestnými činy z nenávisti se mohou rozvíjet na mezinárodní úrovni a mohou být rychle sdíleny online. Nenávistné trestné činy mohou páchat sítě s členy z několika zemí.“
Komise na základě provedené studie konstatuje, že se situace zhoršuje: „Během pandemie se zvýšila míra nenávisti projevující se například vůči Romům, Židům, muslimům a osobám asijského původu nebo osobám, které jsou za takové považovány, včetně rasistických útoků a bití, násilného šikanování, výhrůžek a rasistických urážek. Zdroje zjistily, že 52 procent mladých žen a dívek zažilo násilí na internetu, včetně výhrůžek a sexuálního obtěžování, zatímco osoby se zdravotním postižením jsou více než ostatní osoby ohroženy násilnými trestnými činy, včetně trestných činů z nenávisti, a čelí obtěžování.“
Je legitimní diskutovat o tom, jaká je hranice svobody projevu, pokud už tento projev nejen něco sděluje, ale zároveň může něco způsobit. V povědomí některých lidí panuje poněkud romantická a neznalá představa, že třeba ve Spojených státech amerických je tato svoboda zcela neomezená. Jenže není. Svobodu slova je možné omezit, pokud by bezprostředně hrozilo násilí či porušení práva. V roce 1964 soud vydal stanovisko ve věci New York Times Co. v. Sullivan , kdy rozhodl, že veřejní činitelé mohou vyhrát spor ohledně urážky na cti, kdyby šlo prokázat „skutečnou zlobu“ ze strany reportérů nebo vydavatelů. „Skutečná zloba“ byla definována jako „znalost, že informace byla nepravdivá“ nebo že byla zveřejněna „s neuváženým ignorováním toho, zda byla nepravdivá nebo ne“.
To byla jen taková odbočka k tomu, že nikde není nic „absolutní“. Evropská komise se odvolává na to, že, trestné činy z nenávisti a nenávistné projevy jsou v rozporu se základními evropskými hodnotami stanovenými v článku 2 Smlouvy o EU. Proto mohou „Evropský parlament a Rada stanovit minimální pravidla pro vymezení trestných činů a sankcí v oblastech zvlášť závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem. Takovými oblastmi jsou například terorismus, obchodování s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí“.
Europoslanec Zahradil jistě přímo nemůže za to, že se státní médium ruského Půlnočního království na něj odvolává. Má ostatně svobodu slova a může si plácat, co chce, a ani nemusí být chráněn svou funkcí. Je ale roztomilé, když Zahradil pátrá po nesvobodě v Evropské unii a nějak u něj není patrná vášeň pro svobodu projevu třeba v Rusku nebo v Číně. Nepochybně má pravdu, že ohledně toho, co je nenávistný projev, je „hranice v různých státech různá“. Jenže o tom je přece právě řeč. Zatuchlá klausovská ideologie národních států jako pozemského ráje je v době svobodného pohybu lidí a informací (a dezinformací) poněkud překonaná. V některých zemích je standard dost nízký a mohlo by se stát, že se u místních „bystrých“ orgánů poškozený jedinec práva během svého krátkého pozemského života prostě nedovolá.
Jan Zahradil možná někoho ohromí zmínkami o „kontextu“ a „sémantice“. Když už do toho zabrušuje, měl by vědět, že řeč není vždycky jenom řeč, ale také nástroj. Že vyhrožování, aniž nakonec dojde k nějakému násilnému činu, není nevinné a neznamená to, že nezpůsobilo nějakou újmu. Dobře zajištěné bytosti s hroší kůží pod sněhobílou košilkou takové problémy ale netrápí.
