Nač se dívat aneb Kočky ukradnou policajtům štěstí

Na domě poblíž pošty v Libni je záhadný nápis: Kočky ukradnou policajtům štěstí. (Sage Ross / wikimedia commons / CC BY-SA 2.0)

Na domě poblíž pošty v Libni je záhadný nápis: Kočky ukradnou policajtům štěstí. | FOTO: Sage Ross / wikimedia commons / CC BY-SA 2.0

Hrne se to, hrne a my nevíme, kam se to přihrne, kam se to přehrne, kudy a do kterého mořa. Někam se to, ať už břehy usměrňováno, nebo bezbřeze, dohrnout musí. Dominik Tatarka psal ty svoje Písačky, jako když slova tekou krajinou stále dál a pořád dál, asociace se množí geometrickou řadou, některé se opakují pořád dokola. Vůbec si s tím nedělal starosti, ani to po sobě nečetl, až teprve Janko Mlynárik, syn kováře, škrtal a škrtal opakované, aby toho nebylo zbytečně. A já tu sedím zaseknutý celé dlouhé dny a s hlavou pěstmi podepřenou čučím z okna na dům naproti.

Stojí tam lešení z trubek, prken a žebříků sedmi a vůbec se to nehýbe. Dělníci nedělají, co by dělat měli, na zemi pod lešením si cosi kroutí pro sebe, občas vzhlédnou, ukroucené zapálí, vykouří a kroutí dál, pak vyměřují měřidlem už dávno vyměřené, zatímco kavky neposedné vzlétnou, zakřičí a odlétnou k Negrelliho viaduktu, v němž našly zalíbení.

Česká závislost na ruském plynu patří k největším v Evropě (AdobeStock)

A mně se sunou brýle z nosu, drží jen taktak, levou nožičku mají přilepenou zázračnou páskou kovy slepující. Sklíčko dioptrické z nich vypadává a bez něj… co s nimi? Nač brýle, když se čas zastavil a obraz zůstal viset na sítnici vzhůru nohama, trubky a žebříky, dělníci a kavky s křídly rozpřáhlými zamrzly v letu, visí mi před očima, ani se nehnou, černé proti nažloutlé zdi.

Není nač se dívat. Před pravé oko občas přilétne muška nezřetelná, chvíli si tam poletuje a pak odletí doprovázena záblesky. „Počátek katarakty,“ vyzkoumala paní doktorka Taťána Labohá na Královských Vinohradech, „přijďte za půl roku.“

Banner Nová Orientace

A najednou se to dalo do pohybu: jeden dělník vylezl po žebříku do třetího patra a začal tam cosi kutit, jenže na vzdálenost chodník vozovka chodník není vidět, s brýlemi ani bez brýlí, cože to tam provádí; druhý vylezl ještě výš, je u střechy a přimontovává tam k matné konstrukci cosi blýskavého. Asi proto, že je montér. Všichni na lešení i pod lešením jsou montéry a montují, aby si vydělali peníze a také protože montování mají za své povolání, pro zřizování výtahů nezbytné. Kdyby nemontovali, nebylo by namontováno a přimontováno, nebylo by ani rozmontováno a znovu smontováno, nic by nebylo v naší rozvinuté společnosti, v naší vrcholné civilizaci, vůbec nic bez montérů. Téměř všechno potřebné i nepotřebné je někým smontováno, aby drželo pohromadě. Bez montérů se neobejdeme. Co by si bez nich počali obyvatelé protějšího domu, který tu dlouhá léta, už od svého postavení, stojí bez výtahu, ačkoli ostatní domy výtahy mají. Také my, prostí občané, nejsme ve své podstatě ničím jiným nežli montéry. Ať už jde o předměty anebo o vztahy.

Jarka odletěla na Sardinii a jiného člověka tu nemám. Jsem sám, jsem sám a čtu si elektronické noviny. Kdesi v Chorvatsku, kterému Dušan Karpatský říkával důsledně a nelítostně Charvátsko, jakýsi nejmenovaný Rakušan uškrtil vlastníma rukama všechny svoje děti: dvojčata sedmiletá, kluka a děvče, a nejmladší čtyřletou holčičku. Sebe pak otrávil, protože sebe uškrtit nikdo nedokáže, a přece to nemohl nechat jen tak. Prý trpěl depresemi a na jiný způsob, jak se jich zbavit, nepřišel. Kdyby každý, kdo trpí depresemi… To by nás tu moc nezbylo. Jenže ani trávení se mu nepovedlo. Nedootrávil se, zůstal naživu a teď to má.

Norma McCorvey čili Jane Roe a její právnička Gloria Allred na schodech Nejvyššího soudu USA v roce 1989 (Shaull / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0)

Před časem zas v americkém městě Wankesha nedaleko Milwaukee vjel červený automobil SUV do vánočního průvodu mezi tančící babičky a mladá děvčata; pět lidí zemřelo a desítky byly zraněny. Pachatele policie zadržela, příčina jeho počínání není dosud objasněna. Patrně měl ctižádost zabít co nejvíc lidí jedním vrzem, aby se o něm psalo v novinách, aby ho ukázali v televizi… Kdo to má pořád číst!

Naštěstí jsou mezi hrůzami k nalezení také radostnější události: Před jedenácti lety přežila tehdy tříletá jakutská holčička Karina Čikitovová dvanáct dnů a nocí v sibiřské tajze, kde žijí vlci a medvědi, společně s pětiměsíčním štěnětem Naidou, než ji našli hladovou, dehydrovanou a poštípanou komáry. Dnes už je jí čtrnáct let a s největší pravděpodobností se stane baletkou.

Na Sardinii odlítla Jarka velkým letadlem se svými přítelkyněmi třemi. Ubytovali je v jakémsi zařízení nazývaném resort. Slovo resort by mělo znamenat obor působnosti nebo odbor, oddělení úřadu. Ve snu by mě nenapadlo do nějakého resortu cestovat – letadlem ani autobusem. Jenže významy slov se měnívají… Bylo to sídliště u moře pro turisty po moři lačnící z ciziny, ve které moře nemají. Dostalo se jim resortu na Sardinii jako náhrady za zrušený pobyt ve Slovinsku v lázních, který se neuskutečnil kvůli covidu.

Po týdnu se mi manželka pobytem nepoznamenaná vrátila ze Sardinie stejně velkým letadlem se svými přítelkyněmi třemi a se zbytky moře v temných očích. V těchto dnech se někdy spolu, jindy každý zvlášť, díváme, jak výtahu v domě na protějším břehu ulice přibývá. Už přivezli díly, součásti i součástky, v krabicích i jen tak volně ložené, a zmizeli s nimi v domě, abychom na ně neviděli. Jenom jeden montážník s bílým kbelíkem osaměle dřepěl na lešení zády k nám a cosi na zdi špachtloval. A pak tam ostatní montéři velice opatrně namontovali skla, v nichž se odráží hruška a náš dům. Do Vánoc by snad mohli být hotovi, aby Ježíšek nemusel po schodech.

Kříž vybudovaný v roce 2018 na severním svahu kopce Švédské šance (Lasy / wikimedia commons / CC BY-SA 4.0)

Už dlouho jsem se nepotkal s Lojzou a s jeho Kahudou. Jako by opustili vyšlapané stezky a vyšlapávají si nové, schůdnější. Chybí mi jeho zpěv, který by jiní, než my dva s Kahudou, nazvali táhlým vytím. Pochlubil bych se mu novým nálezem záhadného nápisu na zdi domu poblíž pošty v Libni: Kočky ukradnou policajtům štěstí. Z nápisu na Libeňském mostě už o těch kočkách víme, že obsadily rypadlo a policajti nic. Ale že ukradnou policajtům štěstí, to je neotřelá novinka, tu by se Lojza měl dovědět.

Toho bych se nenadál, že se dostaví na sešlost účastníků i s Kahudou. Ačkoli město už potemnělo, neměl na krku svítící obojek, jakým se někteří psi holedbají v temnotách, aby se nezaběhli. Lojza cosi takového nepotřebuje, Lojza se nezaběhne, po Lojzovi nemusí Kahuda pátrat, spíš naopak. Byl by blázen, kdyby se zaběhl. Kdo by o něj tak láskyplně pečoval jako Kahuda! Kdo jiný by mu tak oddaně kartáčoval černý hřbet? Kdo by mu vyprávěl zajímavé historky ze života! Kdo jiný by ho bral na sešlosti účastníků, na nichž tlustý básník v odvážně krátkém tričku vypráví o tom, co se přihodilo… Nikdo.

„Lojzo!“ zavolal jsem na něj a pak ještě jednou, škemravě: „Lojzíku…“ Přihrnul se ke mně jako na zavolanou, nechal se pohladit po hlavičce, nechal se poškrábat pod tlamou. Pak mi olízal prsty. A já jsem byl pyšný až nafoukaný, že mi to zvíře projevuje náklonnost. Ale když jsem mu začal vyprávět o kočkách, štěstí a policajtech, odloudal se z mé blízkosti mezi ostatní účastníky. Také od nich se nechal hladit a drbat pod tlamou, jediného, jedinou nevynechal. Pokusil jsem se ho nalákat zpátky slibem, že mu ukážu ledňáčka. Ani na to neslyšel a dál se choval dosti promiskuitně. Asi mne prokoukl, ledňáčci se ukazovat nedají.

Síhačky Jas 39 Gripen jsou i ve výzbroji české armády (MilanNykodym/wikimedia.commons.org/CC-BY-SA-2.0)

Nezbylo nežli naslouchat básníkovu vyprávění o věcech přízemních. Mluvil však nesrozumitelně, zbrkle a potichu – jak to mívají básníci ve zvyku – některé samohlásky polykal, jiné vyplivoval, věty kolísaly z piana do pianissima, a když to skončilo, vydal jsem se k řece sám, za ledňáčkem. Ale jen v představách, protože potmě není vidět ani na sebetřpytivějšího ledňáčka. Musel by mít svítící obojek, a to bych žádnému ledňáčkovi nepřál.

Říká se o nich, že jsou to živé drahokamy. Podivné přirovnání… Kam se hrabou drahokamy na ledňáčka! Dne 7. ledna 2022 seděl pod novým Trojským mostem na zalomené topolové větévce a zobáčkem ukazoval k protějšímu břehu. Nevěřil jsem vlastním očím, kolik třpytivé krásy se vejde na takovou uschlou větvičku. Po drahokamech netoužím, co s nimi, neživými, neužitečnými krámy, leda je prodat a koupit si za ně „štyry páry bílejch koní“, hřebelcovat je a popásat. Nebo ty šutry blýskavé uchovávat v bance pod zámkem. Ledňáčka bych posadil Jarce do vlasů – kdyby to šlo. A čekal, co se z toho vyvrbí. Co by… utrousil by hovénko a frrnk! otevřeným oknem domů, k řece Vltavě, na topolovou větvičku pod nový Trojský most.

Nebylo to zrovna prozíravé, měl jsem zůstat stát a tiše na něj hledět, neměl jsem se jak buldozer přivalit až k němu, k zázraku nádhernému. Frrnk! ulítl ke druhému břehu, do nenávratna. Měl jsem skočit za ním po hlavě a čubičkou na druhý břeh, má tam určitě další větévku ke spočinutí. Jenže také z ní by ho moje šplíchání vystrnadilo bůhví kam. Kdepak, plaváním ledňáčka nedožene ani závodník, ani Lenka Štěrbová, která už v šestnácti přeplavala kanál La Manche, by ho nedostihla. Na ledňáčka jsou všichni plavci krátcí.

Nechci se ho zmocnit napořád, nehodlám ho zavřít do zlaté klece a mít ho tam zavřeného nebo dokonce nutit ledňáčka ke zpívání, když mu není do zpěvu. Jen bych ho rád pozval na večeři, podělil se s ním o krabičku sardinek a mohl by i bez chleba. Nebo na ančovičky, jaké ve Vltavě neuloví ani před Vánoci. Oblékl bych si sokolský kroj po tatínkovi, s čamarou přes pravé rameno, s ledňáčkem na levém nechal bych se vyfotografovat. Snad by se mi podařilo přemluvit Viktora Koláře, nikdo vhodnější by se k tomu nehodil. A byli bychom vystaveni v domě U Kamenného zvonu, v DOXu a nakonec také ve Fiducii v Ostravě.

(Týdeník FORUM)

Plný vzrušení i zklamání kráčel jsem po levém břehu s proudem, a přitom plný radosti z ledňáčka letmého. Uchovám si ho, s nikým se o něj nepodělím, protože to nejde. Snad jenom svěřit bych se mohl; pak to zůstane v prostoru vyřčených nebo zapsaných slov. Ledňáčkovi tím neuškodím a Lojza, až si to přečte, by mohl být potěšen. Ale jak ho znám, spíš mu to bude buřt.

Mezitím se Vladimir Vladimirovič Putin, panovník nad Ruskou federací, díval dalekohledem z otevřeného západního okna Kremlu k hranicím s Ukrajinou, mlčky počítal ruské vojáky a jejich zbraně, olizoval si suché pysky a polykal naprázdno.

V kapse schraňuji semínka, každé o váze dvě desetiny gramu, což dělá bratru jeden karát. Dvacet čtyři karáty má ryzí zlato. Semínka jsou hnědá a hladká, ani nevím, kolik jich tam je. Počítat semínka nemá smysl, v kapse bych je stejně nespočítal a vyndávat takové drobečky na světlo by bylo pošetilé. A k čemu to? Pocházejí ze dvou mladých stromků, z hnědých lusků, které silně připomínají svatojánský chléb – rohovník obecný, jak jsem ho poznal v Garganu, v Toskánsku a na Mallorce. Jenže tohle jsou dva pouliční stromky v Jankovcově ulici v Holešovicích, docela mladé, s lusky hubenými, stromky okrasné.

Taky v Karlíně rostou, mnohem větší a já nevím, jak jim říkat. Snad i tohle jsou rohovníky, pohublá středoevropská mutace svatojánského chleba. Svatý Jan Křtitel se svatojánským chlebem, medem a kobylkami živil v judské poušti. Jenže ty moje vyzáblé lusky posbírané v Jankovcově ulici se k jídlu nehodí. Kuchám z nich semínka a když si olíznu prsty – hle, má to nasládlou chuť a exotickou vůni, jako svatojánský chlebíček. Ale jíst se nedají. Když mám těch karátů plnou kapsu, po troškách je rozsévám do vhodných míst, třeba se některé ze semínek uchytí… A je docela možné, že z něj vyroste u Vltavy strom, pravý rohovník obecný s lusky svatojánského chleba a poskytne kolemjdoucímu poustevníkovi svačinku. Možná se v jeho dutině ubytují včely a snad i výživné kobylky se v létě dostaví, aby byl poustevnický jídelníček úplný.

()

Obrátil jsem kapsy naruby a vysypal karáty na chodník. K ničemu by mi nebyly. Výtahová šachta protějšího domu trčí z fasády a odráží podlouhlý fragment našeho domu. Je poskládána ze zrcadel. Vypadá to moc pěkně a nijak neruší předválečnou architekturu. Neproniknutelná zrcadla voyeurům neprozradí, co se za nimi ukrývá. Nevíme, je-li už výtah v provozu, jaké vydává zvuky, kolik lidí se mu poskládá do útrob.

Nevíme ani, jsou-li nájemníci spokojeni nebo mají výhrady k rychlosti, hlučnosti, kapacitě… Nevíme nic. Vánoce už jsou dávno za námi a my nevíme, co Ježíšek, jestli se už v tom výtahu za zrcadly svezl, nebo musel pěšky po schodech… Víme jen, že pravý Ježíšek výtah k ničemu nepotřebuje.

Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]