KOMENTÁŘ / K těmto řádkům mne inspiroval článek Jana Macháčka „Čtyři mýty o Blízkém východu“ v Lidových novinách ze čtvrtka 19. října t. r. Pan Macháček se jako obvykle schovává za jiného, tentokrát za to, co před časem napsal americký profesor Hal Brands v Bloombergu. (Vše se stalo ještě aktuálnější v souvislosti s tím, co nedávno řekl na adresu Izraele generální tajemník OSN Guterres, a s izraelskou reakcí na jeho slova.) Nepochybuji, že v tom, s čím pan prof. Brands přišel, je i leccos pravdy. Já se ovšem chci věnovat tomu, co z toho teď učinil náš rektor Školy čar a kouzel v babišovských Bradavicích. Mimo jiné i proto, že se to, ať chceme či nechceme, dotýká i nynější politické situace v mé vlasti.

Americká i izraelská strategie, jak píše pan Macháček, prý teď vyžadují nejen revizi práce izraelských a amerických zpravodajských služeb, ale i revizi izraelských a amerických intelektuálních selhání, z nichž vzešly. Izraelci i Američané propadli čtyřem intelektuálním nezdarům, které článek rozebírá.

Falešná analogie

Předtím jen na okraj podotýkám (není to až tak nedůležité), že průběh konfliktu v Gaze a všechno, co se od něj teď odvíjí, se dnes i u nás často srovnává s předchozími údajnými nezdary Izraele, především s „jomkipurskou válkou“ z roku 1973 ad. Střetnutí a vše, co z něho vzešlo, se přitom vykládá dost jednostranně. Pravda je, že Izrael nakonec stabilizoval své postavení a vztahy s důležitými arabskými sousedy (Egypt, Jordánsko). Daleko plodnější mi proto přijde vzpomenout v souvislosti se 7. říjnem tohoto roku na jinou, dávnější výraznou pohromu, totiž americkou: na japonský útok na americkou námořní základnu v Pearl Harboru.

Analogie je v tom, že šlo o přepadnutí státu dosud neutrálního zločinným státem (proboha, mluvím o tehdejším, nikoli o dnešním Japonsku!), a to bez jakéhokoli vyhlášení války. Japonský úder byl velmi úspěšný a pro Američany ponižující. Jistěže se taky hovořilo o „zpravodajském selhání“, a možná se i tehdy vyžadovala nejen revize práce zpravodajských služeb, ale i analýza intelektuálních nezdarů americké strategie, které k ní vedly. Základní věc ovšem byla, že prezident Spojených států bez zbytečného otálení vyhlásil Japonsku válku a USA zahájily vojenské operace. Postupně se ukázalo, že Japonsko v konfliktu, který rozpoutalo, tahá za kratší konec. A prezidentovi se dostalo jednoznačné podpory od veřejnosti i od spojenců. Analýzy chyb, které k tehdejšímu (dílčímu) debaklu vedly, jistě probíhaly. Byly logickou, ale nikoli prvořadou reakcí na japonský útok. Teď celý svět kňourá či naopak s uspokojením juchá nad tím, že Izrael dostal do kožichu. Připadá mi to trochu ohavné: další hra o osud nikoli jen Blízkého východu se roztočila. A nedělejme si iluze, že o nic nejde. Jde o velmi hodně. A v první řadě jde o to, kam se teď my coby veřejnost přidáme. Protože nakonec nedostane do kožichu jen Izrael, ale taky my.

Čtyři intelektuální selhání?

V článku pana Macháčka se hovoří o „čtyřech intelektuálních nezdarech ze strany Izraelců i Američanů“. Prvním je „důraz na technokratické řešení bezpečnostních problémů“. Izrael spoléhal na důkladné sledovací systémy, radarové pokrytí, senzory, elektronický odposlech; ale neuspěl, když byl záměrně konfrontován (a údajně i v té souvislosti „ponížen“) s „low-tech“ útokem, ve kterém teroristé použili tunely, paragliding a buldozery. Na tom snad může něco být, podobných chyb se asi dopustili kdysi i Američané při zajištění Pearl Harboru, je jistě dobré o tom vědět. Ale tím se ještě válka neprohrává.

Zásadnější je údajně nesprávné „přesvědčení, že nepřátelé uvažují stejně jako my“. Chybou prý bylo vycházet z dosavadních, relativně klidných vztahů Hamáse s Izraelem v poslední době a domnívat se, že Hamás zohledňuje živobytí Palestinců a nebude teď riskovat masivní eskalaci. Hamás prý však jen potvrdil, že je navyklý na ty nejodpornější formy brutality, touží vymazat Izrael z povrchu zemského a je mu jedno, kolik to bude stát palestinských i izraelských životů.

To je jistě v podstatě pravda, je tu jen jeden problém: jistě, bylo by daleko snadnější vycházet jaksi předem z toho, že protivník je krystalická kurva, koncentrace toho nejhoršího, co se na světě může vyskytnout. Jenže to taky nejde. Kulturní a civilizační okruh, k němuž patříme my i Izrael (a samozřejmě i další), nahlíží, že taková skepse by nakonec nevedla k ničemu jinému, než že se staneme svému protivníkem podobnými tam, kde to není vůbec žádoucí (viz např. v druhé světové válce, kdy západní spojenci nejprve, ještě před jejím vypuknutím, věřili v možnost spolehlivé dohody s Hitlerem, a nakonec přejali od Hitlera taktiku brutálních masových leteckých útoků na civilní cíle, ačkoli právě tohle válku rozhodnout vůbec nemohlo). Chtít porazit protivníka tím, že budu jaksi preventivně stejná kurva jako on, povede pro ty, kdo se k tomu sníží, vždy k nedozírným následkům.

Totéž se týká další výhrady, jež cílí ne na Izrael, ale na jeho amerického spojence. Američané prý ve vztahu k Blízkému východu věřili, že je víceméně možný kompromis se současným Íránem, že lze hledat „umírněné“, usilovat o „deeskalaci“ problémů. Jenomže íránský režim nemá zájem na deeskalaci, je založen na antiamerikanismu a antisionismu a chce, aby se celý Blízký východ stal jeho privilegovanou doménou (myslím navíc, že Írán, pokud uspěje, nebude až tak skromný, aby se omezil jen na Blízký východ). Jednoznačný návod je: jsme zrovna v tomhle jiní než oni, a proto jim zrovna v tomhle nesmíme důvěřovat.

A konečně, Američané prý propadli „mýtu“, že Washington může nějak odejít z Blízkého východu, aniž by tam propukl chaos. Blízký východ se sám neuhlídá ani se nedokáže stabilizovat, americké zájmy tu zůstanou, stahování a omezování americké přítomnosti by vyvolalo pouze další erupci konfliktů. To však je nevědomé vyznání jakéhosi imperialismu. Myslím si, že pomoc jednoho státu (v tomto případě) jinému může fungovat jen tenkrát, když jejím účelem je nakonec i ústup ze silně dominantních pozic, resp. je třeba se snažit, aby takový ústup byl možný, aby se náš partner dokázal postavit na vlastní nohy a pomoci si aspoň v tom podstatném sám.

Závěr článku pana Macháčka je už výlučně dílo jeho, a ne citovaného amerického profesora. Obsahuje jakousi chválu politiky Donalda Trumpa a jeho poradců. K  věcem, které pan Macháček uvádí, se nemohu detailně vyjadřovat, nemohu však zcela obecně neříci, že celkově považuji dosavadní politické vystupování pana Trumpa (včetně jeho nedávného pokusu uzavřít své prezidentské období pokusem o politický převrat s lidskou tváří) za skutečnou katastrofu pro Spojené státy, takovou, jakou jsem ve svém životě coby pozorovatel americké politiky dosud nezažil. Američané se sice i teď nakonec ubránili, ale učinili tak z posledních sil. Byl bych nerad, kdybych se na to musel dívat ještě jednou, čistě proto, že jde o nejsilnější demokratický stát na světě a jeho pád by měl i pro mou vlast velmi citelné následky.

Co si s tím počne OSN? Hádejte!

Na dnešní situaci mi připadá úděsné, že si jen málo lidí u nás, v Evropě i jinde na světě neklade otázku, kterou považuji za základní: jak v této hrozivé situaci pomoci Izraeli? (Nedávné vystoupení generálního tajemníka OSN je odstrašující příklad.) Situace je málo nadějná. Nynější mírové uspořádání světa, samo o sobě víc než vratké a pochybné, bylo nastoleno v roce 1945 vítěznými velmocemi. Jedna z nich, SSSR, nebyla o nic moc lepší než ti, kteří byli ve druhé světové válce poraženi). Tento mír se čím dál tím víc ukazuje jako nefunkční. Organizace, které měly podle demokratického Západu pomoci udržovat světovou stabilitu (totiž NATO a EU), dnes ze všech sil jakous takous stabilitu prosazují, ale v podstatných věcech selhávají (viz např. v poslední době obstrukce Turecka a Maďarska při rozšiřování NATO nebo pokusy jiných jejich představitelů vyrovnávat a usmiřovat tam, kde je třeba rozhodnout). Všichni by rádi vnesli ratolest míru tam, kde je třeba udělat aspoň trochu pořádku. Takové úsilí nemůže dopadnout jinak než katastrofou – klasický případ z minulosti je Mnichovská dohoda z roku 1938.

Takže já bych teď zase rád připomenul, že teď a zrovna u nás, v České republice, není základní otázka, jak smířit Izrael s Hamásem, ale jak a čím účinně pomoci Izraeli, který, nenamlouvejme si to, je v nebezpečné situaci a není ohrožen jen Hamásem nebo Hizballáhem. A naše řeč by měla být biblické ano, ano – ne, ne. Zatím na mezinárodním fóru a vlastně i u nás pobíhají houfy andělů míru mávajících ratolestmi, kteří by rádi smířili všechny se všemi. Jenže bohužel, svět je zlý, a nadto pod rouchy mnoha z mírotvorců snadno přehlédneme kopejtka a oháňky. 

A resumé? Neuspět je časté a lidské. Stává se to. Ale být přitom navíc zároveň ještě směšný snad opravdu není zapotřebí. Takže opakuji: naší (a nejen naší) otázkou není, zda pomoci Izraeli, ale proč a jak pomoci Izraeli. To nedokážou lidé, kteří ničemu moc nevěří, a proto ani nejsou schopni aspoň tu a tam něco obětovat. 

(Píšu tyto řádky v předvečer pléna Valného shromáždění OSN o válce mezi Izraelem a Hamásem).