Ivan M. Havel na konferenci Mysl, smysl, svět v Praze (2017) FOTO: ČTK/Pertáková Jana
FOTO: ČTK/Pertáková Jana
Zkusme se vžít do myšlení běžného člověka, který nemá chuť zabývat se metafyzickými úvahami, a pokud ano, tak zrovna teď ne. Co on si myslí o světě? Mám na mysli svět vůbec, od nejmenších kvarků po největší kupy galaxií (a ovšem i dále) a někde mezi tím i ten výjimečný svět, který zabydlujeme my, běžní lidé.
Vida, už mluvím v první osobě plurálu – zpravidla se totiž říká „my“ a míní se tím kterýkoliv člověk, totiž dospělý, duševně zdravý, přiměřeně vzdělaný a relativně sociabilní exemplář našeho druhu Homo sapiens. Takže: co si myslíme my o světě? Chvíli počkám, nechť se čtenář zamyslí.
O tom, že fyzický svět reálně existuje, máme jakousi obecnou, byť vágní jistotu, kterou máme dříve, než nás vůbec napadne, že samo slovo „existovat“ má smysl jen díky tomu, že máme ten svět. V běžném životě nás ani moc netrápí otázka, odkud se právě tahle jistota bere, a ani druhých se na to neptáme, vypadali bychom divně. Druhých se ptáme spíše na konkrétní věci, jako třeba jestli Trump vyhraje volby nebo kde se dá koupit Paralen. Víme totiž, že těch našich světů může být povícero: v jednom Trump prohraje, v jiném vyhraje, v jednom mají Paralen v lékárně za rohem, v jiném ho nemají nikde. V dalších světech se to třeba ani neví.
Takže světů si lze myslet bezpočet, i když se mluví v singuláru o tomto světě. K němu pak patří vědění či věření toho kterého z nás, dost delikátní věc o tom mluvit. Vlastně o tom nechci mluvit, šlo mi jen o toho běžného člověka a jeho neurčitou představu o světě vcelku.
Zkraje jsem se záměrně dotkl kvarků a kup galaxií, abych v čtenáři jednak vzbudil pocit nedozírnosti a nedohmatatelnosti světa vcelku a jednak ho připravil na zdůraznění jen jedné stránky světa, totiž stránky fyzické (potažmo fyzikální). Je to velké omezení, ale nám bude stačit a dovolí nám mluvit i o vědě. Počítám totiž s tím, že náš „běžný člověk“ nejen čte noviny, ale že tu a tam zvědavě nahlédne i do populárně-naučných pramenů. Takže kromě zpráv o Trumpovi a Paralenu se může dočíst i to, že galaxie se shlukují do kup a že kvarky se považují za nejmenší částice hmoty. Dozví se o spoustě dalších věcí, ale určitě mu nepřijde na mysl, že by se dalo vědět všechno o všem. Co si bude představovat pod pojmem světa, to nevím, mohu jen hádat, co bych si na jeho místě představoval já.
Nejprve by mě asi napadla otázka, jak se k tomu velkému světu má svět můj, ten v němž zrovna žiji, žil jsem a (snad) ještě chvíli budu žít. Kolem mne je plno větších i menších věcí, některé vidím, jiné nevidím, některé se mě osobně týkají, jiné se mnou nemají nic. A ovšem jsou tu i další lidé, s nimiž část svého okolí sdílím a dovedu se s nimi o tom bavit a vzájemně si dokonce rozumět. Je to tedy svět člověka ve smyslu „my“, je to náš lidský svět.
Zdá se, že tento lidský svět se jistým zvláštním způsobem prolíná se světem věd. Jde mi teď hlavně o přírodní vědy, mezi nimiž se některé vztahují i na záležitosti lidské, jiné však mají svou oblast zájmu kdesi daleko od nás. Jako by každá věda měla svůj svět, odkrojený ze světa vcelku. Zatímco kvarky náleží do světa částicové fyziky, galaxie a kupy galaxií patří do světa astrofyziky. Zdalipak mají takovéto partikulární „světy“ různých disciplín něco společného? Takto se ptát je jistě možné a závažné, ale odkud se dívá ten, kdo se ptá? Je to ještě běžný člověk?
Zkusme na to jít jinak. Představuji si, že (já, běžný člověk) se dívám na nějakou konkrétní věc, například dům. Když se k němu příliš přibližuji, přestávám vidět dům, vidím nanejvýš jemnou strukturu omítky na zdi. Když se naopak příliš vzdaluji, dům opět zmizí, změní se v nepatrnou tečku kdesi na obzoru, za nímž se nakonec ztratí. Dům je viditelným a hmatatelným domem (a vlastně něčím, co lze vůbec nazvat dům) jen ve světě lidských měřítek. Napsal jsem „měřítek“ a to je něco, co opravdu stojí za pozornost, ať už v přeneseném smyslu či v souvislosti s nějakým měřením.
Můžeme si myslet (já to právě zkouším, jakoby v odstupu), že náš lidský svět spolu se světy všech přírodních věd tvoří dohromady jeden gigantický souvislý celek, který si dost dobře nelze ani představit. Ledaže bychom si ho v duchu naskládali do jakési hierarchie podle měřítek (omezím se jen na prostorová měřítka; pro měřítka času nebo jiných veličin by to dopadlo obdobně). Velmi malá měřítka by se vztahovala na elementární částice jako kvarky (o těch se už ví, že musí být menší než desetitisícina rozměru protonu – pokud se vůbec dá takhle mluvit); na protilehlé straně hierarchie (v měřítkách řádově 1020 kilometrů) by se rozkládaly kupy galaxií. (Na webu se dají najít působivé animace, které dovolují plynule měnit prostorové měřítko; kdo si hraje s Google Earth nejspíš ví, o čem mluvím – totiž o zoomu.)
Do naší pomyslné hierarchie bychom mohli umístit i lidský fyzický svět, svět v lidských měřítkách. Ten by se nalézal kdesi blízko středu hierarchie, zcela titěrný svým rozpětím měřítek – v tom smyslu „měřítkově úzký“. Tady jsme my, lidé, jaksi doma, obklopeni nepřeberným množstvím věcí, které vidíme, hmatáme, měříme, vytváříme a o nichž umíme mluvit.
Tady jsem doma také já, běžný člověk. Měl bych sice rozlišovat mezi světem jednoho člověka (mne) a světem lidstva (nás), ale rozdíl je spíš v perspektivách než v měřítkách. Můj svět se mi jako titěrný ovšem nejeví – naopak, pro mne je to nezměrný svět všeho, co se mě nějak týká. Sedím v křesle a přemýšlím: mám nejen své tady (v křesle), ale i své tam (třeba za oknem). Přesunout se v duchu ze svého tady do svého tam mi nedělá potíže (budu tam prostě jindy). Zdalipak se mohu obdobně přesunout ještě dále, do oněch zvláštních světů, o nichž si zvědavě čtu v naučných knihách? Třeba do světů zcela jiných měřítek?
Vím, že je obtížné mluvit současně o lidském světě a současně rozumět, jak je tento svět propojen se světy zcela mimo něj, v nichž platí jiná, stěží představitelná měřítka. Když čtu o kvarcích, moje fantazie mi je podsouvá jako malé kuličky. Jindy si čtu o kupě galaxií a fantazie mi nabízí opět kuličky (přesněji shluk kuliček). Jak vidno, abych si mohl představit věci v odlišných měřítkách, musím si půjčovat metafory z našeho zdejšího pozemského světa.
Metaforické výpůjčky, stejně jako intuitivní představy, však mají své meze. Speciálně selhávají v případech, kdy bychom rádi rozuměli kauzálnímu působení mezi světy v dosti odlišných měřítkách. Uvedu příklad a tím skončím.
Ve dnech, kdy píšu tuto úvahu, je lidský svět v područí koronavirové pandemie, a tak mi nedá, abych se o ní nezmínil ve spojitosti s naším tématem. Nechci mluvit o pandemii jako takové, ale o tom, že nás zastihla mentálně nepřipravené. Nejde o to, zda by lidi měli být tak či onak mentálně připraveni, moje teze je, že připraveni být nemohou. Řeknu proč.
Jen co se onen virus objevil a nakazil lidi, začaly se v mediích vyskytovat nejen zprávy o tom, kolik kde lidí se už nakazilo, ale i odborné výklady, jak konkrétní virová částice (virion) ovládne konkrétní lidskou buňku a využívá ji k vlastnímu množení, jakými příznaky se onemocnění projeví u nakaženého člověka, jak se nákaza přenáší mezi lidmi a jak rychle může epidemie eskalovat v lidské komunitě. Takže i k běžnému člověku se dostala spousta poznatků, které se vztahují (a to chci zdůraznit) k různým navzájem dost odlišným „světům“: ke světu molekul, světu buněk, světu jednotlivců, světu lidských komunit. Dohromady se to odehrává ve velmi rozsáhlém rozpětí rozdílných měřítek – od 120 miliardtin metru jednoho virionu až po geografická měřítka globální populace.
V rámci kteréhokoliv takového světa se dovedeme více či méně orientovat a rozumíme – nebo máme pocit, že rozumíme – věcem, dějům, stavům, závislostem a zákonitostem. Samozřejmě jen do jisté míry: není pochyb, že každý z oněch světů má svůj horizont poznaného, za nímž sice pokračuje, ale už jako nepoznaný a kdoví, možná i nepoznatelný. To je jedna věc. O druhé věci jsem se již zmínil: lidská omezenost vhledu do kauzálních vztahů mezi příliš odlišnými světy.
Běžný člověk (jako já) má přímou zkušenost pouze v měřítkově úzkém (a v řadě dalších aspektů omezeném) světě svého prožívání a konání. Epidemie pod koronavirem ho nutně (možná podvědomě, zato citelně) zaskočila a vyděsila. Starost o vlastní přežití ustupuje do pozadí před strachem z neznámého. Myslet na sebe je lidskou přirozeností a údělem, ale o virech, nakažlivosti a šíření víme jen nepřímo díky specializovaným vědám. Přitom každá věda si hlídá svůj odkrojený, kauzálně vysvětlitelný svět v rámci horizontu poznaného.
Náš člověk není v nové situaci připraven na svou roli. Neví, čemu dát přednost, zda sobě, své rodině, své komunitě, své zemi, celé lidské populaci. Má se strachovat, nebo starat?
Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. (1938–2021) byl kybernetik a filosof, bratr prezidenta republiky Václava Havla, absolvent Elektrotechnické fakulty ČVUT, doktorát získal na University of California, Berkeley (1971), v době tzv. normalizace organizátor bytových seminářů a vydavatel samizdatu, v letech 1989–1990 působil v Koordinačním centru OF, poté byl ředitelem Centra teoretických studií (1990–2008).
Esej vznikl jako dar k letošním 80. narozeninám Petra Pitharta, tiskem vychází v těchto dnech zde: Petr Hlaváček – Jan Kysela (eds.), Demokracie a občanské ctnosti. K životnímu jubileu Petra Pitharta (Academia 2021).
