Kandidát hnutí STAN na ministra financí a starosta Dolních Břežan Věslav Michalik v rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje, jak koalice Pirátů a Starostů hodlá snížit rozpočtový schodek. Náměstek hejtmanky Středočeského kraje pro oblast financí také vysvětluje, proč chce koalice zrušit některé daňové výjimky a jaké jsou důvody pro zavedení státního penzijního fondu, který navrhují Pirátská strana a Starostové a nezávislí.

V programu koalice Pirátů a Starostů je závazek dostát maastrichtským kritériím ohledně výše schodku do 3 % HDP, ale zároveň jste přišli s výrazně ambicióznějším plánem snižovat ho až na 10 miliard do roku 2025. Jak jste k tomu plánu dospěli?

Ta odpověď je relativně jednoduchá. Všechno to má nějaký vývoj v čase. Když jsme se bavili o 3 % maastrichtských kritérií, šlo nám především o to, aby nám náš program navazoval na sebe v tom, že pokud chceme vstoupit do systému směnných kurzů ERM II, tak podmínka vstupu je splnit maastrichtská kritéria a mít schodek rozpočtu do 3 % HDP. To jsme si dali jako minimální závazek a o tom jsme jednali někdy v říjnu, v listopadu loňského roku, když jsme koalici dávali dohromady. Tehdy nebylo jasné, jak velký bude schodek za rok 2020, ani co se bude dít v roce 2021. Plány na rok 2022 nebo střednědobý výhled vůbec nebyly.

Tím, že teď je situace jasnější, je zřejmé, že pokud bychom takto pokračovali, dluh bude směřovat někam ke čtyřem bilionům korun. To je trajektorie ministerstva financí a současné vládní koalice. Proto jsme si za prvé řekli, pojďme se na to znovu podívat. A za druhé v mezidobí jsme si také vytvářeli finanční model pro státní rozpočet, do kterého jsme promítali svoje programové priority, své představy o dodatečných příjmech, úsporách, efektu trhu práce apod. Zajímalo mě, zda vůbec existuje scénář, který by byl při určitých předpokladech splnitelný, že finance se dají konsolidovat v nějakém rozumném čase.

Tento scénář jsem hledal a dospěli jsme k závěru, že existuje. Ano, za předpokladu určitých růstových parametrů ekonomiky, za předpokladu inflace na úrovni cílení České národní banky ve výši 2 % a za předpokladu, že bychom zafixovali výdaje státu na úrovni roku 2022 bez položek, které jsou zákonně valorizované. Vychází nám, že zkonsolidovat veřejné finance do roku 2025 jde. Neříkám, že všechny předpoklady se nutně naplní. Nemusí, ale mohou. Je to možný scénář vývoje, a pokud bude mít ministr financí silnou vůli konsolidovat, může, aniž by tím jakkoli omezil současnou úroveň veřejných služeb.

Co byste chtěl vyzdvihnout z opatření, která navrhujete?

Strukturálně je to v zásadě jednoduché. Máme tři balíčky. Jeden je na straně úspor. Jedná se buď o úspory zbytečných výdajů, nebo o opatření, která úsporu přinesou – rušení dotací velkým firmám, jednotné inkasní místo, věci tohoto typu. Tady by se dalo ušetřit až 50 miliard ročně. Například v Estonsku říkají: digitalizovali jsme a efekt je dvě procenta HDP. To je u nás sto miliard. Neočekávám, že tohle nastane ze dne na den, ale souborem různých drobných opatření by se během čtyř let oněch 50 miliard mohlo nastřádat.

Druhý balík je transfer pricing (převodní ceny, pozn. red.) a rušení daňových výjimek. Jsou tady různé daňové výjimky asi za 350 miliard u fyzických osob, za 120 miliard u právnických osob. U fyzických osob je většina z nich nezrušitelná. Jde třeba o slevu na poplatníka nebo příjem z důchodu, který je vyjmutý ze zdanění. Ale to, co vám zbyde, je pořád docela velký balík různých daňových výjimek. Například úroky ze státních dluhopisů se nedaní. Ve firemním prostředí je odhad, že máme mezi 10–40 miliardami ušlých daňových příjmů. Podle mě se dramaticky změnila mezinárodní situace. Před pěti lety byste tento problém řešil sám izolovaně jako ostrov v rámci celého světa, teď naopak celý svět – viz poslední setkání G7 – říká, musíme zavést minimální zdanění pro všechny velké korporace, protože situace je dlouhodobě neudržitelná.

A třetí balík?

Třetí balík je trh práce, o kterém jsem mluvil. Týká se tří skupin lidí. Těch, kteří jsou v šedé ekonomice kvůli exekucím, protože se jim legálně pracovat nevyplatí. Pak seniorů, kteří by chtěli pracovat, ale kvůli velkým odvodům jim to zato nestojí. Mají důchod a nemusejí dělat nic. Třetí skupina jsou lidé na rodičovské. To je dohromady řádově 300 tisíc lidí, které je možné dostat na trh práce. Jde asi o 50 miliard korun dodatečných příjmů. A zase v určitém horizontu.

Ještě něco?

K tomu je růstový scénář. Předpoklad je, že když společnost, a teď nemyslím jenom stát, ale i firmy, dá peníze do investic, na každých sto miliard máte asi jedno procento dodatečného HDP a z toho řádově 21 procent proteče státním rozpočtem, přibližně pětina. To je základ tohoto modelu. Pak jsou drobné věci, které k tomu přispívají, ale nejsou tak významné. Jsou to zvýšené daňové příjmy, počítáme asi s 20 miliardami ročně spíš z regulatorních daní. Například vrácení spotřební daně na naftu, která byla zrušená, zdanění kerosinu, o němž se teď mluví na úrovni Evropské unie, zdaňování jiných externalit, záborů zemědělské půdy a podobné věci, ale to není to, co rozpočet vytrhne.

Poslední z námi navrhovaných kroků je případný vstup do ERM II. Ten se sice v následujících třech letech přímo neprojeví, investoři ale samozřejmě do svého rozhodování promítají už dopředu to, co se stane, a pokud by vláda tento cíl jasně deklarovala, mohlo by to vést ke snížení nákladů na obsluhu našeho dluhu. Dokážu si představit ještě některé další věci, které souvisejí s obsluhou dluhu, například že budeme více emitovat dluhopisy v eurech. Zvýšíme jejich podíl v portfoliu, protože, pokud budeme v budoucnu v ERM II, spláceli bychom pak už dluhopisy s dlouhou splatností ve měně, ve které bychom emitovali a mohli bychom emitovat s nižším požadovaným výnosem, protože na euru je požadovaný výnos nižší.

Daňové výjimky a arbitráž v ekonomice

U daňových výjimek jste zmínil to, že u státních dluhopisů je dnes odpuštěná daň. To podle vás nedává smysl?

Ve většině případů daňová výjimka sleduje to, že chce někoho někam nasměrovat, což u státních dluhopisů moc nedává smysl.

Nemůže to podpořit to, aby si čeští občané kupovali naše dluhopisy?

Může, ale v jakém objemu? Stovek milionů, jedné miliardy, dvou miliard? Nevím. Nevidím tam opravdu žádný velký ekonomický význam, když většinu dluhu drží zahraniční investoři.

Dnes máme také tzv. protiinflační dluhopisy, není to nesmysl v době nízkých úrokových sazeb a vysoké inflace?

Co se týče emise státních dluhopisů, ministerstvo financí k tomu nepřistupuje moc tržně. Dělá to spíš takovým systémem, že si prostě naplánuje, 1. června vydáme takovou tranši, 30. srpna jinou tranši. Byl velký tlak na to, aby vláda Andreje Babiše ukázala, že se financujeme levně nebo že dokonce máme dluhopisy se záporným úrokem, tak jsme emitovali krátkodobé dluhopisy se záporným úrokem, místo toho abychom emitovali deseti- nebo dvacetileté dluhopisy a mohli mít zafixované nízké úročení na poměrně dlouhou dobu. Teď budeme tyhle krátké dluhopisy refinancovat významně dráž. To považuji za špatnou práci s portfoliem dluhopisů.

Dále čtěte

Klíčová je motivace spořit, investovat a připravovat se tak na penzi, říká ekonomický expert ODS

Místopředseda sněmovního rozpočtového výboru a ekonomický expert občanských demokratů Jan Skopeček v rozhovoru pro FORUM 24 popisuje, jakým způsobem zajistit…

Protiinflační dluhopis považuji za marketingový tah, protože všichni vědí, že se jich nakoupí za poměrně málo peněz. Jejich emise jsou malé, a to hlavní gró je stejně na finančním trhu. Spíš bychom měli sledovat, jaký máme mít poměr eura vůči koruně v portfoliu. A když emitujeme v eurech, sledovat spíš načasování trhu než načasování absolutní. S portfoliem se dá pracovat a slušný portfolio manažer s dluhopisy by to zvládl. Tím nechci říct, že celá část ministerstva financí, která emituje dluhopisy, je špatná. Dělají to dobře, ale chybí mi tam trochu strategie víc s tím pracovat jako s nástrojem.

Co se týče výjimky, kdy je osvobozený od daně zisk z kapitálu po třech letech, co ho člověk drží, to podle vás také nemá význam? Nemůže podporovat dlouhodobou držbu investic?

Jsem člověk, který s kapitálovým trhem vyrostl od 90. let. Byl jsem předsedou dozorčí rady burzy cenných papírů, takže k tomu mám hodně kladný vztah. Chápu to, že dám někomu, třeba fyzickým osobám tříletý test u akcií – nejdřív byl půlroční, pak se zvýšil na tři roky, nemá finanční limit – a že chci podpořit kapitálový trh. Nevnímám v České republice, že by kapitálový trh byl masivně záležitostí retailových investorů. Má řadu jiných problémů. Hlavní je poptávka. Ta je problém, protože do akcií nemůžou ve větší míře investovat penzijní fondy, což je legislativní nedostatek i našeho penzijního systému, protože pak to neumožňuje penzijním fondům dosahovat nadprůměrných výnosů. Když si budete kupovat státní dluhopisy, nemůžete dostat lepší výnos, než mají státní dluhopisy, a to vám nepokryje inflaci.

Myslel jsem, že se to zlepšilo s novým penzijním spořením.

Ale limity na akcie jsou pořád strašně nízké.

I u různých dynamických fondů?

Jsou malé. Americký penzijní fond bude mít v akciích velkou část portfolia, protože se počítá s tím, že to je třicetiletá investice a v tomhle horizontu dlouhodobě nic lepšího než akciové portfolio není, ale to jsem odbočil. Pro mě situace, kdy mám v ekonomice arbitráž, kdy se mohu rozhodnout, jestli kapitál, který dostanu ve formě dividendy daním, anebo kapitál, který dostanu ve formě prodeje cenného papíru, nedaním a je to pořád stejný kapitálový výnos, je špatně. Protože pak podmiňujete svoje rozhodnutí tím, že daňově optimalizujete, což je v pořádku, každý racionální člověk se takhle chová. Ale není to tak, že by v Británii nebo v Americe fungoval kapitálový trh hůř než v České republice, protože mají daň z kapitálu. Samozřejmě mají také určitý limit, ve kterém to pro malé investory neznamená zdanění a pro velké investory nebo pro převedení kapitálového výnosu do spotřeby to znamená zdanění. V Americe je normální, že máte několik limitů, a když překročíte určitou částku, platíte daň a je dokonce progresivní, v Británii to samé.

Takže podle vás by dávalo smysl zavést podobné limity?

Podle mě je to jako s řadou jiných věcí. Nevymýšlejme to, co jinde funguje. Vím, že je kolem toho velký křik, a všichni, kteří svoji firmu vybudovali, říkají, proč bych měl podruhé, potřetí, počtvrté, popáté něco danit. Když vezmete svoje peníze, které jste dostal zdaněné z výplaty, a jdete do obchodu, také odvedete DPH, což je další zdanění vašich zdaněných peněz. Podle mě prostě arbitráž v ekonomice je špatně. Pokud mám 15 % na dividendách, měl bych mít 15 % na kapitálovém zisku. Akorát by měly být limity, kdy se to netýká drobného investora, když je to malý příjem po časovém testu, ale nemělo by to být absolutní.

Produkt garantovaný státem

V programu vaší koalice je zmínka o zavedení státního penzijního fondu. Jaký to má smysl? Nebylo by lepší udělat to, co jste sám říkal, a uvolnit legislativní limity u penzijních fondů, aby už dnes mohly dávat více peněz do akcií? Nezvýšila by se tím ta efektivita víc než zavedením státního penzijního fondu?

Osobně vidím velký nedostatek právě v tom, že penzijní fondy si mohou málo sáhnout na akciový, kapitálový trh. Co se týče státního penzijního fondu, ta myšlenka vychází z toho – a já jí rozumím– že dnes když uložíte peníze do běžného penzijního fondu, koupí za ně státní dluhopis, zaplatí nějaké své spřízněné firmě, mateřské společnosti, brokerovi ze skupiny a díky tomu vaše peníze velmi těžce zhodnocuje. Ještě na to přispívá stát, takže je to velmi neefektivní alokace státních prostředků, protože většina z nich skončí v nákladech obhospodařovatelských společností.

Dále čtěte

Koalice Pirátů a Starostů chce zavést státní penzijní fond, který nabídne lepší zhodnocení než trh. Má to ale háček

Zásadním tématem letošních sněmovních voleb jsou důchody a stále odkládaná reforma penzijního systému. Koalice Pirátů a Starostů kromě jiného…

Výsledek pro toho, kdo produkt má, je mizerný, protože výnos nepokrývá inflaci, takže to, co má na konci, nestačí na uspokojení jeho potřeb. Když budeme mít státní penzijní fond, který odbourá všechny prostředníky, a ještě je garantovaný státem, může být pro lidi atraktivnější si spořit, protože budou mít pocit, že o peníze nemůžou přijít. Je to ale součástí širší diskuze. Vždycky podle mě budeme mít zvláště v České republice řadu občanů, pro které, když něco není garantované státem, je to riskantní. Mohlo by to podpořit množství lidí, které je ochotno si během svého života na penzi odkládat něco navíc a nespoléhat se jenom na státní systém.

Toho, že by státní penzijní fond byl moloch a byl neefektivní zase trochu jiným způsobem, se nebojíte?

Samozřejmě tohle hrozí u čehokoli, co stát vlastní. To s vámi souhlasím, muselo by to mít striktně nastavena pravidla, kolik můžou utratit za svůj vlastní chod z vybraných peněz a muselo by to být výrazně méně, než co dnes za chod utratí správcovské společnosti, které jsou privátní.

Koalice SPOLU ve svém programu slibuje zmodernizovat českou burzu. Co si o tom myslíte jako člověk s ní spojený? Může stát udělat něco pro to, aby česká burza fungovala lépe?

Myslím, že to nepatří do programu žádné politické strany, protože burza je soukromá firma, kterou vlastní soukromí majitelé. Je to asi stejné, jako kdybychom se v programu zavázali, že budeme modernizovat Škodu Auto nebo Plzeňský Prazdroj. Kolegové tím asi chtěli říct, že by chtěli modernizovat český kapitálový trh, tomu bych rozuměl. Legislativně si myslím, že pro český kapitálový trh lze udělat pár opatření, které mu můžou hodně pomoct, a to je otevřít pro penzijní fondy legislativně větší podíl akcií v portfoliích a za druhé v legislativě příznivým způsobem upravit otázku manažerských akcií, což by významně mohlo zvýšit příliv kapitálu do České republiky z hlediska zakládání startupů a jejich umisťování u nás.

V Česku, když dnes máte startup a chcete dát lidem manažerské podíly, musí je zdanit v okamžiku, kdy je dostanou, což je nesmysl. Můžete dostat opravdu hodnotu v řádu milionů, desítek milionů korun, představte si digitální startup. Najednou vstoupí investoři, máte ocenění, že to má hodnotu pět set milionů korun. Management má dostat jako incentiv (stimulační pobídka, pozn. red.) nějaké akcie a teď je má zdanit a ti kluci samozřejmě ty peníze nemají.

Můžete udělat relativně malé legislativní opatření, ale s velkým důsledkem pro trh, protože najednou se stanete atraktivní zemí pro zakládání startupů, a není to jenom o tom, že vám tady někdo založí tu schránku, ale samozřejmě v tom okamžiku se s tím stěhuje spousta služeb i firem. Jinak pražská burza ví, jak má fungovat a jak se dělá burza. Její generální ředitel Petr Koblic je mezinárodně uznávaný odborník, který sedí v mezinárodní asociaci burz.

V tom, aby se na pražské burze obchodovalo více společností, stát nemůže pomoci?

Tuhle roli stát mohl sehrát v době privatizace, kdyby nešel cestou kupónové privatizace, ale cestou umísťování podílů na burze. Nejsme moc velká ekonomika. Jsme ekonomika, která trpí tím, že nemá moc vlastních velkých firem, které by se daly obchodovat, takže v tom směru ten trh nikdy nebude rozsáhlý. To, že stát to může spíš pokazit než vylepšit, je příklad Polska. Podívejte se, co se tam stalo s Varšavskou burzou poté, kdy se zestátnily penzijní fondy. Likvidita burzy šla propastně dolů. Drobný investor samozřejmě nikdy nebude mít know-how, jak rozlišovat mezi firmami během IPO (primární úpis akcií, pozn. red.) jako mají penzijní fondy. Musí střílet naslepo a mechanismus penzijní fond, IPO a alokace kapitálu do firmy je všeobecně vyzkoušený.

Velký rozhovor s Věslavem Michalikem přineseme v příštím čísle Revue FORUM. Předplatit si jej můžete ZDE.