Michal Šmarda (ČSSD) FOTO: ČTK / Kamaryt Michal
FOTO: ČTK / Kamaryt Michal
Sociální demokraté a komunisté, kteří v loňských volbách do dolní komory parlamentu spadli pod pět procent hlasů a přišli o své poslanecké mandáty, sní o svém návratu do sněmovny. Jejich úkolem je v první řadě dosáhnout toho, aby se na ně nezapomnělo a udrželi se alespoň na komunální úrovni, o čemž se rozhodne letos v září ve volbách do místních zastupitelstev. Už teď ale můžeme pozorovat, že navzdory tomu, že Česká republika zažívá – a ještě zažívat bude – časy, ve kterých by po levicových stranách měla být poptávka, ČSSD a KSČM se neumí prosadit a jsou jaksi nadbytečné.
Pokud se sociální demokracii a komunistické straně má podařit to, co dokázali křesťanští demokraté, kteří v roce 2010 vypadli z poslanecké sněmovny a následně se sem v roce 2013 zase vrátili, musely by se nejenom zásadním způsobem personálně obměnit, ale také se výrazně aktivizovat a mobilizovat a zbavit se letargie, ve které se dlouhodobě ocitají. Ani v jednom z těchto aspektů si však tato dvojice stran v tuhle chvíli nevede kdovíjak slavně.
Předsedkyní KSČM byla v sobotu na sjezdu komunistické strany znovuzvolená europoslankyně Kateřina Konečná, která neměla žádné protikandidáty a získala 88,8 procenta hlasů. Žádného vyzyvatele dokonce neměl ani Petr Šimůnek, který obhájil post prvního místopředsedy. Už to samo o sobě podává celkem jednoznačnou zprávu o tom, v jakém stavu se komunisté aktuálně nacházejí.
Konečná v čele strany vystřídala Vojtěcha Filipa hned po loňských říjnových volbách, ale vzhledem k tomu, že jde o političku, která je s politikou komunistické partaje spojená již dvacet let (do sněmovny byla poprvé zvolena už v roce 2002) a v jejím vedení byla rovněž několik let za předsedy Filipa, nelze od ní očekávat nějaké svěží nápady a myšlenky.
Tomu odpovídá i to, že KČSM chce do lednové prezidentské volby vyslat svého bývalého místopředsedu Josefa Skálu, který je pravým opakem čerstvé krve nutné pro restart komunistické strany. Skála vstoupil do Komunistické strany Československa už v roce 1970 a v roce 1990 pak do Komunistické strany Čech a Moravy. Před rokem 1989 potom působil jako stálý představitel Československého ústředí vysokoškoláků SSM v Mezinárodním svazu studenstva a byl také členem předsednictva Světové rady míru. Obrázek o mentálním a personálním stavu partaje je to tím pádem více než výmluvný.
Komunisté tady ještě jsou
Stejně tak vypovídající je heslo Teď a tady, které ponese kampaň komunistů pro nadcházející komunální volby. Konečná v této souvislosti v sobotu prohlásila: „Vzkaz ze sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy občanům České republiky je ten, že jsme tady. A jsme tady přesně pro ty, kteří dnes nemají zastoupení v poslanecké sněmovně. Čtyřicet procent lidí se dnes dostává na hranici příjmové chudoby, desítky tisíc, stovky tisíc lidí dnes nemají z výplaty ani korunu, naopak řeší, jak zaplatit všechny povinné složenky, jak dopřát dětem alespoň něco málo navíc. A jsou to lidé, kteří poctivě v této republice pracují.“
Pokud se někdo dopracuje k tomu, že jeho hlavním sdělením je, že „je tady“, je na tom skutečně hodně špatně. Komunisté zjevně bojují už jen o to, aby se na ně nezapomnělo a aby veřejnost přesvědčili, že stále ještě existují a po svém odchodu z dolní komory se zatím nerozpustili. O tom, že by mohli konkurovat hnutí ANO a Andreji Babišovi a přebírat jim voliče, si pak mohou nechat jenom zdát.
Sociální demokraté jsou na tom o trochu lépe, ovšem nijak výrazně. Jejich předseda Michal Šmarda je sice příznivcem výraznějších změn ohledně toho, jakým způsobem se sociálně demokratická strana má profilovat navenek. Otázkou však je, jestli to ČSSD může přinést nové voliče a zda se partaji neděje něco podobného jako komunistům.
Většinu energie totiž musejí vynakládat také jen na to, aby dali najevo, že jsou ještě tady. A pokud Babišovu uskupení nedokázali čelit a brát mu voliče, když spolu s ním byli ve vládě, těžko se jim to povede nyní, když jsou mimo sněmovnu. Druhá věc je, nakolik o to vůbec budou usilovat a na jakou část elektorátu se zaměří.
Sbližování se Zelenými
Pozoruhodné je v tomto ohledu rozhodnutí, že v čele společné kandidátní listiny pražské sociální demokracie a Strany zelených do letošních komunálních voleb bude bývalá ombudsmanka Anna Šabatová. To je samozřejmě něco, co by se za předsedy Jana Hamáčka stát nemohlo, a velmi přesně to symbolizuje, jakým směrem starosta Nového Města na Moravě Šmarda chce, aby se ČSSD vyvíjela. Pro úplnost dodejme, že Šabatová kandidovala v roce 2020 do senátu v obvodě Brno-město nikoli za sociální demokraty, ale jako nestraník za Zelené, hnutí SEN 21 a hnutí Idealisté.
Michal Šmarda tak sociálně demokratickou partaj zřejmě změní více než Kateřina Konečná komunisty, ačkoli také on působil jako místopředseda ČSSD už za předchozího předsedy – v jeho případě za Jana Hamáčka – a dokonce byl ochoten usednout ve vládě Andreje Babiše jako ministr kultury, přitom právě tohle vládní působení sociální demokracii zasadilo zničující ránu a lze ho považovat za příčinu jejího vypadnutí ze sněmovny.
Sociální demokraté by se pod Šmardovým vedením přesto mohli dále sbližovat se Zelenými a stát se levicí moderního západního střihu, která je progresivnější, liberálněji orientovaná a také sociálně, a přitom environmentálně založená. K tomu, aby se tak stalo, je ale čeká ještě dlouhá cesta, a hlavně není vůbec jasné, zda se jim to povede. Není totiž jisté, zda pro takovou stranu v Česku existuje dostatečné množství voličů.
Šmardova partaj by však alespoň teoreticky mohla mít větší perspektivu než ta, v jejímž čele stojí Kateřina Konečná, protože aspoň k něčemu směřuje. K tomu, aby se mohla stát Babišovou konkurencí, má však hodně daleko a v tuhle chvíli je to vysoce nepravděpodobné. Česká politická scéna by přitom dnes nepotřebovala nic tolik jako standardní a uměřenou – nikoli populistickou – levici, která by konkurovala hnutí ANO.
