Při přípravě dokumentárního filmu o hrdinovi prvního i druhého odboje Karlu Janouškovi, který v rámci cyklu Generálové chystá na příští rok Česká televize, jsme s režisérem Romanem Vávrou narazili v archivu na dosud neznámou Janouškovu policejní dvojfotografii: Pětapadesátiletý československý generál a britský letecký maršál v tmavém klobouku a těžkém kabátu, pod kterým má teplý svetr. A ve tváři roztrpčený a překvapený výraz. Fotografie pravděpodobně vznikly v den jeho zatčení 30. dubna 1949 nebo v den následující. Prchal před mstivou komunistickou diktaturou, a přitom padl do léčky Státní bezpečnosti.

Mám? Nemám?

Několik měsíců předtím byl po třiatřiceti letech věrné služby propuštěn z armády a hledal zaměstnání. „Nemohl jsem tehdy najít žádné uplatnění ve svém oboru – v letectví,“ vzpomínal později, „a navíc jsem se začínal cítit ohrožen na svobodě. Byl jsem na každém kroku špiclován Státní bezpečností a odposloucháván mi byl telefon. Strašně mě to deprimovalo.“ V této situaci se váhavě rozhodl pro odchod z vlasti. „Už jsem to napětí nemohl dál vydržet, bál jsem se s kýmkoli promluvit, abych lidem nekomplikoval jejich postavení. Poslední noci jsem vůbec nespal. Stále jsem uvažoval – mám to udělat, nebo ne? Ten stupňující se nenormální stav mě dohnal k tomu, že jsem řekl ano.“

Past sklapla u Přeštic

Poslední dubnový podvečer vyjíždí z Prahy šedý minor směr Plzeň – Klatovy a státní hranice. Janoušek sedí na zadním sedadle s kufírkem jen s několika nejnutnějšími osobními věcmi. U Přeštic je však automobil nečekaně zastaven hlídkou SNB a pasažéři zatčeni. Teprve později se ukáže, že celá akce Janouškova ilegálního odchodu byla vyvolána provokatérem a řízena Reicinovým 5. oddělením Obranného zpravodajství MNO. Janouškovi byl následně při zmanipulovaném soudním procesu nejdříve navržen trest smrti, posléze byl maršál odsouzen na doživotí, degradován a veřejně hanoben.

Dvakrát raněn

Jedenadvacetiletý modrooký úředník Karel Janoušek, rodák z moravského Přerova, je po vypuknutí Velké války odveden a křest bojem prožije na italském bojišti v jižním Tyrolsku. Následně se desátník Janoušek přesunuje se svým plukem na ruskou frontu, kde padne do zajetí. Přes srbskou armádu se dostane do československých legií v Rusku a na začátku léta 1917 se účastní památné bitvy u haličského Zborova, kde je při jednom útoku raněn střelou do boku. Za prokázané hrdinství obdrží své první vyznamenání, Kříž svatého Jiří IV. stupně, je povýšen, vykurýruje se ve vojenském špitále a bojově se účastní několika střetnutí s bolševiky – u Bugulmy, Simbirsku a především u Kazaně. Podruhé je Janoušek zraněn v krvavém boji o nádraží v Tajšetu, kde úspěšně odolává se svými muži krvavé řežbě a dvojnásobné přesile bolševiků. Absolvuje celou sibiřskou anabázi, aby se v uniformě kapitána ruských legií vrátil v únoru 1920 do Prahy.  Tehdy se rozhoduje o své další životní cestě. Do kanceláře přerovské firmy se již nevrátí a tvrdou válečnou zkušenost přijme jako novou výzvu – podílet se na budování armády nového státu, za který s dalšími spolubojovníky nasazoval život. Nastupuje v Praze do Válečné školy.

Vzduchoplavec        

Legionáři Karlu Janouškovi se v československé armádě otevírají nové obzory. Ctižádostivý kapitán prochází vojenským vzděláváním, ale jeho výsledky nejsou nijak oslnivé. Je hodnocen jako důstojník sice inteligentní, jemuž neschází smysl pro taktiku, ale nevyhraněný a průměrný. „Je schopný být dobrým důstojníkem generálního štábu pod pevným vedením,“ píše se tehdy v jeho hodnocení. V generálním štábu však Janoušek nakonec neskončí. O všem rozhodl jeho spor s přednostou vzduchoplaveckého oddělení Ministerstva národní obrany Vlastimilem Fialou. Oba důstojníci spolu vedli debatu o úloze a budoucnosti letectva v budoucí možné válce. Polemika vyústila ve Fialův slovní šťouch: „Janoušku, a co kdybyste se stal aktivním letcem?!“ Byl to kopanec, který se posléze stal skutečností. Janoušek bude po letech vzpomínat: „Vše nové a neprozkoumané mě vždy přitahovalo, a tak mne přemístili do leteckého učiliště v Chebu.“ Janouškovi je již třicet let, ale do pilotování se zakousne s vervou.

Nerozlučný s paní Annou

Karel Janoušek se na konci dvacátých let žení s o něco starší, usměvavou Annou Steinbachovou a domovem se jim stává byt v domě v pražských Dejvicích. Neděle obvykle tráví na výletech nebo na tenisových kurtech. Manželství Janouškových však zůstalo bezdětné, doprovod jim na procházkách dělává jejich oblíbený foxteriér Jupík. Manželé tvoří elegantní pár, rádi také navštěvují kulturní a společenské akce, zejména divadlo E. F. Buriana a Osvobozené divadlo, stávají se nerozlučnou dvojicí.

Energický a rozhodný

Janoušek postupuje ve funkcích. Stává se šéfem Velitelství zemského letectva pro Čechy a tento důležitý vojenský útvar řídí až do zániku samostatného státu v roce 1939. Patří pod něj veškeré letecké útvary a zařízení dislokované na území Čech. Řídí pravidelné letecké manévry, navozující podmínky válečných poměrů. Je přesvědčen, že sousední Německo se chystá na válku. Za mobilizace v roce 1938 se Janoušek ujímá velení letectva 1. armády, která má za úkol hájit hranice od Českých Budějovic po Králíky. Letci jsou se svými letouny rozmístěni na polních letištích, zásobeni palivem a municí a připraveni vzlétnout k bojovým operacím. Velitel se v krizových chvílích osvědčuje jako energický, iniciativní a rozhodný muž. Jenže jako voják demokratického státu se musí podrobit kapitulačním rozkazům. Jako zastánce obrany jen velmi nerad.

Po bouři modré nebe

Ještě před válkou Karla Janouška velice zajímala problematika letecké meteorologie, která výrazně ovlivňuje letecký provoz. Chce se o tematice dozvědět více, a tak se ve svých 42 letech rozhodne požádat tehdejšího ministra národní obrany Františka Machníka o povolení ke studiu meteorologie a geofyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Sice jako brigádní generál letectva zastává náročnou velitelskou funkci, ale studium při zaměstnání zvládá a nakonec završí doktorátem. Jenže promoce se koná v červnu 1939, již po nacistické okupaci, kdy je Janoušek propuštěn z armády. Přesto přichází do Karolina, k údivu všech demonstrativně v generálské uniformě Československé armády. A pronáší v aule slavnostní řeč, kterou předtím konzultuje s tehdejším rektorem prof. Vilémem Funkem. Ten ji lapidárně okomentuje: „Pane generále, vaše řeč se mi velmi líbí, ale mám obavy, že po ní budete mít návštěvu gestapa.“ Janoušek tehdy mluví před naplněným Karolinem s nadějí v hlase o tom, že „zase budeme brzy létat nad svobodným Československem, ve svobodném československém vzduchu. My letci jsme se setkávali s rozmary počasí a získali zkušenosti, že po každé bouři se vždy objeví modré nebe!“

Český člověk má nos a vyzná se v tlačenici

Skutečně po této řeči Janoušek odchází do ilegality, ukrývá se u známých a hledá cestu ven z protektorátu. Tu nakonec uskuteční v polovině listopadu 1939, poté, co se rozloučí s manželkou a dalšími blízkými příbuznými. „19. listopadu 1939 jsem v západních Beskydech překročil hranice mezi protektorátem a Slovenským štátem“, popíše Karel Janoušek na sklonku života svůj útěk. Jižní cestou se dostane přes Budapešť, Bělehrad a Athény lodí do Bejrútu a do Marseille a 1. prosince jej štábní kapitán letectva Josef Pernikář vítá v Paříži. Janoušek se na počátku svého exilu stává velitelem čs. letců na území Francie a svoje veškeré úsilí věnuje vytvoření českých leteckých jednotek – urgence u francouzských úřadů však vyznívají naprázdno. „Nebyla to Francie našich snů,“ prohlásí později, „nýbrž Francie demoralizovaná, občansky i vojensky, prosáklá jedem defétismu.“ Po porážce Francie nezbývá našim vojákům než v nepředstavitelném zmatku ustoupit směrem k moři a pak do Velké Británie. Ve vzpomínkovém ohlédnutí si Janoušek vybaví dramatické chvíle: „Český člověk má nos a vyzná se v tlačenici. Všichni naši vojáci se chtěli dostat za každou cenu do Anglie, nikdo nechtěl boj vzdát. Rozběhli se do přístavu a přemluvili nějakého holandského kapitána, aby nás převezl. Já se musel ještě vrátit do Cognacu, měl jsem tam velitelství a musel některé věci vzít s sebou. Šofér nechtěl jet vstříc Němcům, a tak mi nezbývalo, než mu celou cestu mávat před nosem revolverem. Když jsme se šťastně vrátili, nemohl jsem naši loď v přístavu najít – byla tak přeplněna, sotva vyčnívala nad vodu. Ale do Anglie nás dovezla.“

U krále Jiřího VI.

Léto 1940, Velká Británie. Ještě není uznána československá politická reprezentace a ani naše armádní orgány, ale jako koordinační centrum pro československé letecké jednotky vzniká Inspektorát čs. letectva – Czechoslovak Inspectorate General. Britské ministerstvo letectví krátce po zformování první čs. letecké jednotky v rámci RAF (310. stíhací perutě) jmenuje Karla Janouška inspektorem čs. letectva a propůjčuje mu hodnost Acting Air Commodore a také úřad – kanceláře v Londýně na Woburn Place.

První a nejdůležitější bojovou událostí, které se čs. letci zúčastnili, je bitva o Británii. Během tří měsíců vzdušných soubojů nad Britskými ostrovy českoslovenští stíhači společně s dalšími perutěmi statečně odrážejí útoky německé Luftwaffe, která měla za úkol připravit podmínky pro vylodění hitlerovských vojsk na Britských ostrovech. Že se podařilo německé útoky odrazit, je také zásluhou našich letců. Tvořili sice pouhá 4 % stavu operačního personálu britského stíhacího letectva, ale úspěšné nasazení našich letců znamenalo pro československou věc nesporný přínos. Za své velitelské schopnosti byl oceněn také generál Karel Janoušek – král Jiří VI. jej povýšil do hodnosti Air Vice Marshal, a současně mu udělil vysoké britské vyznamenání King Commander of the Most Honourable Order of the Bath. Čestné insignie mu předal panovník přímo v Buckinghamském paláci. Oceněný generál vyznamenání chápal jako „projev uznání a zásluh celého našeho letectva“.

Jednání s Eisenhowerem    

Všechny naše čtyři perutě – 310. československá stíhací peruť RAF, 311. bombardovací, 312. a 313. stíhací peruť – se pod Janouškovým vedením výrazně zapsaly do hrdinského příběhu letecké bitvy o Británii i dalších významných bojů – od nočního bombardování Německa až po vylodění spojenců v Normandii. Pochopitelným přáním čs. letců ve Velké Británii a Karla Janouška bylo zakončit svoji bojovou misi na území vlasti. Ve chvíli vypuknutí předpokládaného povstání. Janoušek tehdy na jaře 1945 odletěl z Londýna do Remeše, kde se nacházelo vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil, aby se tam setkal s vrchním generálem Eisenhowerem. Po letech Janoušek popsal schůzku takto: „Žádal jsem Eisenhowera osobně, abychom se mohli zúčastnit bojů na našem území. Eisenhower mne odkázal na svého šéfa operačního oddělení, který mi řekl – Američané nezamýšlejí jít do ČSR. Vrátil jsem se s nepořízenou do Londýna.“  Na konci dubna učinil Janoušek ještě druhý pokus o vyjednávání s americkou armádou, neboť americké jednotky již nedaleko Aše překročily československé hranice. Ani toto druhé jednání nakonec nedopadlo zdárně a Janouškovu veškerou snahu překazila mezispojenecká dohoda o demarkační čáře.

Air Marshal RAF

Návrat našich letců z Velké Británie do osvobozené vlasti, tedy jen těch, kteří přežili riskantní boje ve vzduchu i na zemi, se mohl po různých peripetiích uskutečnit až tři měsíce od konce války, v srpnu 1945. Je nasnadě, že průtahy s návratem našich hrdinů ze západu nejvíce vyhovovaly jak Sovětům, tak naší košické prokomunistické vládě v čele se Zdeňkem Fierlingerem. A zatímco Karel Janoušek – právě povýšený do hodnosti Air Marshal britského královského letectva – jednal za své letce o jejich urychleném návratu do vlasti, byl 29. května 1945 jmenován velitelem československého letectva jeho dávný konkurent, generál Alois Vicherek, který působil v Sovětském svazu a byl v blízkém kontaktu s představiteli košické vlády.

Smrti nejbližších

Janoušek se po návratu do vlasti, kdy jsou letci v Praze slavnostně vítáni špalíry lidí, dozvídá zdrcující zprávu – definitivně byla potvrzena smrt jeho nejbližších. Když za války nacisté zjistili, že generál Janoušek bojuje v zahraniční armádě, zatkli jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Jeho manželka Anna (nechtěla s manželem v roce 1939 uprchnout kvůli své nemocné matce) a sestra Vilma zahynuly v Osvětimi. Nejmladšího bratra Rudolfa zastřelil dozorce v koncentračním táboře Buchenwald. Švagr Otto zahynul koncem války v Terezíně a druhý, Bedřich Láska, zemřel ve vězení na Pankráci. Tři další sourozenci naštěstí německé koncentrační tábory přežili, byť s podlomeným zdravím. Rána, s níž se Janoušek až do konce svého života nevyrovná a která v něm bude vyvolávat trýznivé stavy. Více trápivé než skutečnost, že on sám bude jako generál postupně odstavován z důležitých funkcí na vedlejší kolej. Armádní generál Bohumil Boček, jeho nadřízený a kolega z londýnského exilu, napíše do Janouškovy Kvalifikační listiny: „Pro svůj postoj není vhodný pro velitelské funkce. Nenašel kladný poměr k lidově-demokratickému řádu republiky, pro vojenskou službu neupotřebitelný.“

Ministr národní obrany Ludvík Svoboda klopí při setkání s propouštěným Janouškem oči a zbaběle blekotá: „Karle, vážím si tě…, jsem s tebou ve všech směrech spokojen…, ale z důvodů vyšších státních zájmů, které jistě chápeš, musíš armádu bezodkladně opustit.“ Za změkčilým generálem Svobodou stojí sedmatřicetiletý divizní generál Bedřich Reicin, jedna z nejtemnějších postav naší moderní vojenské historie, přezdívaný „rudý kádrovák“. Reicin, stejně jako Janoušek rodák z Přerova, je fanatickým komunistou, spolupracovníkem NKVD, který se na nátlak sovětské strany stal koncem války přednostou Obranného zpravodajství (OBZ), nové zpravodajské a bezpečností služby.

Hony, léčky

Reicinovi muži sledují Karla Janouška na každém kroku a chystají na něj léčku. V roce 1968 celé zákulisí honu na Janouška popsal Ludvík Svoboda: „Po únorových událostech dostavil se ke mně Reicin z příkazu generálního tajemníka Slánského, že strana rozhodla, že mají být generál Janoušek a generál Píka z armády propuštěni jako politicky nespolehliví a že jejich nespolehlivost se datuje z jejich zahraniční činnosti za 2. světové války. Za krátkou dobu jsem se dozvěděl, že oba generálové byli zatčeni. O Janouškovi mi důvěrně sdělil plukovník Mysík z vojenské kontrarozvědky, že byl zatčen při odchodu za hranice, a chlubil se, jak důmyslně ho k tomu vyprovokovali.“

19 let + doživotí

V procesu, který se koná v polovině června 1948 před Vrchním vojenským soudem v Praze, čelí Karel Janoušek, ponížený národní hrdina degradovaný na vojína, zdrcující obžalobě. Žalobce podplukovník Vaněk navrhuje pro Janouška trest smrti provazem. V roli svědka vystoupí také Bedřich Reicin, který ve své řeči nadává na západní letce, nazývá je zrádci, zaprodanci a reakčníky. Janoušek je nakonec, vedle ztráty hodnosti, doktorského titulu, všech československých vyznamenání a zákazu nosit cizí čestné odznaky, odsouzen k těžkému žaláři v trvání 18 let. Po podání stížnosti je mu trest zvýšen o rok. Na podzim 1949, kdy byl umístěn ve věznici Plzeň-Bory, je po plánovaném a vzápětí prozrazeném útěku jednoho z dozorů, o němž měl vězněný Janoušek vědět, znovu souzen. Tentokrát je mu k původnímu trestu v rámci absurdního komunistického soudnictví připočten ještě trest doživotní. Tedy dva na sobě nezávislé tresty na jeden příliš krátký život.

Ztráta svobody na sklonku života

Janoušek je vláčen známou „českou vězeňskou uličkou“ přes hradčanský Domeček, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov a Ruzyň. Když je převážen, ostraha je informována, že převáží „obzvlášť nebezpečného zločince, proto je nutné jej eskortovat s brýlemi na očích“. Ve slovenské věznici Leopoldov je jako vězeňské číslo 609 příkře hodnocen: „Nie je dostatočně disciplinovaný a je otvoreným nepriatelom ľudovo-demokratického zriadenia. Tiež to dokazuje i jeho bývalé povolanie jako generál.“ V kriminálním dotazníku na otázku „Akých úspechov ste dosiahli v životě?“ odpoví krátce: „Účast v boji proti Rakousku-Uhersku v první světové válce a boj za obnovení samostatnosti republiky v druhé sv. válce.“ A následuje druhá otázka: „Aké neúspechy a sklamanie ste mali v životě?“ Janoušek reaguje zcela otevřeně: „Ztráta svobody na sklonku života.“

Snížení trestu za SS-Oberführera Kleina

Na podzim 1956 je Janoušek přemístěn z Leopoldova do ruzyňské věznice. Důvod je prostý – na pražskou Ruzyň byl totiž převezen bývalý velitel ženijní školy SS v Hradištku, SS-Oberführer Klein, který dle komunistických vyšetřovatelů mohl znát řadu tajemství Třetí říše včetně osudu štěchovického pokladu. Janoušek byl na jeho celu umístěn proto, že za příslib zkrácení trestu a při využití svých vědomostí mohl od Kleina získat řadu informací. Vše, co mu Klein vyprávěl o raketovém letadle, oznámil pak Kleinovu vyšetřovateli. Spolupráce na tomto případu patrně přinesla ovoce – nejdříve byl Janouškovi snížen doživotní trest na 25 let. Sám Janoušek to později komentoval lapidárně: „To znamenalo 19 let plus 25 let, což se rovná 44 let. Bylo mi tehdy šedesát, tak to už se přece, uznejte, dalo vydržet.“ Nakonec je vojín (!) Karel Janoušek po dvanácti letech, která strávil v komunistických žalářích, propuštěn v květnu 1960 na amnestii. Seznam věcí, které si na sobě a s sebou odnáší „do civilu“, je krutě strohý: „2 páry ponožek, 1 p. rukavic, 1 kapesník, 1 šála, 1 p. bačkor, 1 brýle s pouzdrem, 1 kartáček na zuby, 1 kousek tužky, 1 obálka s korespondencí, 1 kousek mýdla, 1 sáček s kakaem, 1 sáček s čajem, 1 sáček s prášky, 1 sáček se špetkou kávy, 1 svetr hnědý, 1 pás ledvinový vls. výroby, slovník angl.-český, brožurka anglická, pouzdro na cigarety.“

Nezahořknout

Bydlí v pražském podnájmu u příbuzné ve starém domě. Umyvadlo a WC je společné pro celou pavlač. Je mu vyměřen starobní důchod ve výši 200 korun měsíčně. Po dlouhých měsících se mu jako bývalému muklovi konečně podaří najít manuální práci – v podniku Textil Praha je zaměstnán jako pomocný skladník. V roce 1966 jej navštíví britský novinář Peter Hann a napíše reportáž, ve které zdůrazní, že Janoušek není vůbec zatrpklým starcem a často říká: „Člověk si nesmí stěžovat!“ Podobně se Karel Janoušek vyjádřil v rozhovoru pro Československý rozhlas na konci šedesátých let: „Poslední fáze mého života byla trpká. Ale nemám se za co stydět. A proč jsem nezahořkl? Je to tím, že jsem bojoval za svobodu a věřil, že tento lidský ideál zvítězí. A tomu nepřestávám věřit ani dnes.“

Hymna jako poděkování

RNDr. Karel Janoušek, Air Marshal britského královského letectva a bývalý divizní generál Československé armády, umírá 27. října 1971, tři dny před svými osmasedmdesátými narozeninami. Pohřeb se koná ve strašnickém krematoriu. Při projednávání Janouškova pohřbu bylo úřady nekompromisně přikázáno, že nesmí zaznít státní hymna.  Varhaník ji však navzdory zákazu a na vlastní riziko zahrál.

Miloš Doležal je básník, spisovatel a publicista, autor rozhlasových a filmových dokumentů, v nichž se věnuje druhé světové válce a komunistickým represím; mimo jiné je autorem knihy Jako bychom dnes zemřít měli (2012) o životě číhošťského faráře a mučedníka P. Josefa Toufara

V textu byly využity dokumenty z Archivu bezpečnostních složek a Národního archivu; dále informace z těchto publikací: Jiří Rajlich, Karel Janoušek. Jediný československý maršál (2016); Zdeněk Vališ, Generál Karel Janoušek (1997).