Ilustrační foto FOTO: Pexels.com/Nandhu Kumar
FOTO: Pexels.com/Nandhu Kumar
Strašidlo smrti, symbol přeplněných nemocnic a očkování, které je podle nekritického přesvědčení buď spásou, hlubokou nejistotou, či naopak spiknutím – to všechno rozdělilo české společenství způsobem dosud nevídaným. Příliš mnoho z nás dnes žije život bez důvěry.
V letech 1918–1920 zabila epidemie takzvané španělské chřipky nejméně dvacet, ale mnohem pravděpodobněji až sto milionů lidí na celém světě. Současná pandemie covidu zatím necelých pět a čtvrt milionu.
Maximální odhad pro české země uvádí pro stejné období kolem osmdesáti sedmi tisíc obětí španělské chřipky, tedy dva a půl násobek současné takzvané excesové mortality, tedy úmrtí těch z nás, kdo by bez nákazy covidem neumřeli. Španělská chřipka v některých zemích snížila počet obyvatel až o tři procenta. Úmrtí na covid v České republice zatím představují pouhou desetinu této statistiky.
Podstatné je, že o pandemii španělské chřipky jsme dlouho vlastně nevěděli, protože válečná a poválečná cenzura informace o nákaze zamlčovala. Byli jsme rádi, že je mír, a na náměstích jsme oslavovali, že máme republiku. Věřili jsme sami sobě a důvěřovali budoucnosti.
Neunavujte se, myslím za vás
Dnes je to jiné a důvěra chybí. Stačí se schovat do kouta světa mezi strachem a nenávistí. Softwarové algoritmy nám na internetu zjistí sledované informace a automaticky začnou preferovaná témata a názory posilovat. Všechno je rázem snazší a pochopitelnější.
Nemusíme myslet, protože bezduchý matematický algoritmus to udělal za nás. Svět se brzy promění na „My“ a „Oni“, z barev zbydou jen černá a bílá. Postupně vymizí potřeba komunikovat, stejně jako schopnost přiznat sám sobě, že něco nevím. To, co bývalo rozumem schopným kritického uvažování a hodnocení, ustupuje strachu a vzteku.
Od tohoto okamžiku budoucnost může být už jenom horší. Hrdost, úcta a víra v lidskost přestávají být potřeba. Jenomže takhle vznikají války. Nebo také otroctví.
Překotný rozvoj informačních technologií udělal v posledních desetiletích ze společností rozvinutých zemí stále nezvladatelnější matérii ne-občanství. Politika, namísto aby společnost kultivovala a učila diskuzi, ji polarizuje k hysterii. Zmizela důvěra v systém a rituály. A do toho přišla pandemie.
A najednou jsme jakoby ve vzduchoprázdnu a v nepřiznané nejistotě znovu hledáme cokoliv známého a bezpečného. Jako bychom ztratili schopnost žít s neznámými překážkami, nejistotou a nevědomostí. Panika, posilovaná fikcí přijímání „zaručených“ informací v reálném čase prostřednictvím sociálních sítí, nám zastírá realitu – a ve strachu přestáváme vidět, přemýšlet a klást otázky.
Umíme ještě dnes důvěřovat? Anebo už strachu podléháme natolik, že důvěru považujeme za slabost? Pozoruhodný německý sociolog Georg Simmel (1858–1918) důvěru popsal jako most nebo prostředníka mezi věděním a nevěděním.
Důvěru potřebuje jedinec, stejně jako společnost, v každé situaci, kdy nezná všechny informace o problému, a to je přesně naše dnešní situace. Právě schopnost důvěřovat nás, jak pravil Simmel, přenáší přes neznámé, dovoluje navázat vztah a vytvořit tak příští pevné poznané místo.
Divoké zvíře nebo Bůh
Důvěra ale není slepá. Simmelův následovník Niklas Luhmann (1927–1998) rozlišil důvěru, která vyžaduje angažovanost a schopnost komunikovat, od pasivní důvěřivosti masového spotřebitele čehokoliv.
Důvěra je aktivní součinnost, která dovoluje hledat alternativy, ale i přijmout ztrátu anebo – a to je důležité – přiznat i to, že něco nevíme. K důvěře potřebujeme komunikaci s ostatními kolem sebe. Důvěřivost to nepřipouští. Je pasivní, ale neochvějnou vírou ve vůdce, ideologie, konspirace či zázraky.
Vždy zrazována a zklamávána nutně končí pocitem osamění, marnosti, zrady a zatvrzení.
Je jen na nás, co si vybereme – a co s tím uděláme. Ať chceme, nebo ne, tvoříme jeden celek, jedno státotvorné společenství, nebo chcete-li – národ. Neexistuje národ neočkovaných a očkovaných. Jsme celek – a jiný mít nemůžeme.
Je na politice, a tedy na nové vládě – a co nejrychleji i na novém prezidentovi – aby našli pozitivní vizi, která překoná současné hysterické rozpolcení našeho společenství. V roce 1918 jsme to dokázali v řádově horších materiálních podmínkách a při nesrovnatelně horší úrovni zdravotní péče.
Možná už brzo nás čekají mnohem větší a dramatičtější zkoušky, ve kterých nebudeme mít víc než sami sebe. Zvládneme cokoliv, pokud budeme cílevědomě hledat to, co nás spojuje a dělá z nás „obec“.
Věděli to už staří Řekové. Jistý Aristoteles napsal už ve čtvrtém století před naším letopočtem ve svém slavném spise Politika: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo Bůh.“
Převzato z Hlidacipes.org.
