Pražský hrad FOTO: pixabay.com
FOTO: pixabay.com
Doba pětiletého prezidentského mandátu Miloše Zemana se pomalu krátí, byť se leckomu může zdát být nekonečná. O Zemanovu nástupci budeme rozhodovat už za rok a tři čtvrtě. Žádný div, že postupně přibývá různých potenciálních kandidátů a kandidátek, kolem kterých stále více krouží média s dotazy, jak to s jejich případným ucházením se o post hlavy státu vypadá a zda se už konečně rozhodli do toho jít. Jedním z nich je i hudebník Michael Kocáb, který pro iDNES.cz svoji kandidaturu už bezmála potvrdil. Jaké jsou jeho šance?
Někdejší ministr pro lidská práva ve vládě Mirka Topolánka a Jana Fischera o možnosti, že by se ucházel o post hlavy státu, hovořil už v listopadu 2019 v době 30. výročí sametové revoluce. Tehdy Michael Kocáb prohlásil, že svoji prezidentskou kandidaturu zvažuje.
Tento týden v rozhovoru pro iDNES.cz na otázku, zda si to už nějak rozmyslel, odpověděl: „Všechno směřuje k tomu, že se rozhodnu kandidovat. Vlastně již jsem skoro rozhodnutý. V podstatě jen čekám, zda se neobjeví jiný kandidát, kterému bych důvěřoval a měl by větší podporu občanů. Hlavně, aby to zase nebyl nějaký bývalý komunista. To už bych nevydýchal. Pokud by se takový člověk našel, tak bych se kandidatury vzdal. Ale jinak jsem připraven nabídnout své služby. Myslím si, že mám hodně zkušeností, které by se daly využít. V důležitých milnících naší novodobé historie jsem se pohyboval dost aktivně.“
Spoluzakladatel iniciativy Most, která měla v roce 1989 za cíl zprostředkovat kontakt mezi vládnoucí mocí a disidenty, zde používá hned několik osvědčených figur. Čekání na někoho, komu by osoba, která se svou vlastní kandidaturou váhá, mohla důvěřovat a tím pádem by se sama nemusela o post hlavy státu ucházet, je v případě prezidentských voleb velmi časté. Většinou je to ale pouhá výmluva a dotyčný do volebního klání stejně nakonec jde bez ohledu na to, kdo všechno svoji kandidaturu v mezičase oznámí.
Stejně tak nabízení svých služeb a zdůrazňování bohatých zkušeností k vybírání hlavy státu patří. Když je řeč o volbě prezidenta, všichni se tváří velmi nezištně a zdůrazňují, jak jsou připraveni sloužit vlasti. Přitom jejich motivace, proč kandidují, jsou samozřejmě pestřejší.
V záři reflektorů
V neposlední řadě je to lákavá pastva pro každé mužské ego (to ostatně minimálně zčásti vysvětluje, proč v předchozích dvou přímých prezidentských volbách byl přetlak mužů oproti ženám). A nemusíte být ani zvoleni, už jen účast na tom volebního maratonu a být několik měsíců v záři reflektorů a v hledáčku médií dělá leckomu hodně dobře. A to nemluvíme ani o tom, že pro nemálo kandidátů je to žádoucí zviditelnění se do budoucna, ze kterého mohou těžit mnoho následujících let.
Michael Kocáb je úctyhodná postava s mnoha různými zásluhami, které by neměly být snižovány, a stejně tak má právo kandidovat na prezidenta, pokud splní předepsané zákonné podmínky. Přesto stojí za to v této souvislosti učinit poznámku, že prezidentským volbám v České republice by hodně prospělo, kdyby potenciální uchazeči o post hlavy státu nepřemýšleli jen o tom, co Česku nabízejí vzhledem ke svým schopnostem, zkušenostem a hodnotám, které zastávají, ale zamysleli se i nad svým celkovým profilem a příběhem, který je s nimi spojený.
A možná ještě o něco cennější by bylo, kdyby uvažovali i o tom, jaké jsou jejich skutečné šance, že budou prezidentem opravdu zvoleni. Jistě, jsou černí koně volebního klání, kteří mohou překvapit, u většiny z nich to však není příliš pravděpodobné. A přeci jen do určité míry to odhadnout lze.
U Michaela Kocába si stačí položit otázku, proč by měl uspět tam, kde se to nepodařilo jeho kolegovi z iniciativy Most Michalovi Horáčkovi. Jaké jsou Kocábovy výhody? V čem je jeho příběh jiný a pro voliče působivější? Jak se oproti poslední volbě proměnila atmosféra v Česku a v čem bude nadcházející prezidentské klání odlišné oproti tomu předchozímu? Všechny tyhle otázky je dobré si klást a hledat na ně odpovědi.
Čtveřice slabých kandidátů
Není to nic proti Kocábovi. Možná je skutečně oním černým koněm nadcházejícího volebního tažení a má šanci ho vyhrát. Pokud si v tomto ohledu věří, ať neváhá a jde do toho. Bylo by však žádoucí, aby se výše zmíněnými úvahami zabývali všichni, kteří to se svou kandidaturou na Hrad myslí vážně.
Když se podíváme na dvě předchozí prezidentské volby, v té první se o post hlavy státu ucházelo celkem devět kandidátů a kandidátek. Čtyři z nich získali méně než pět procent hlasů (Zuzana Roithová, Jana Bobošíková, Taťana Fischerová a Přemysl Sobotka).
V roce 2018 se volby zúčastnilo rovněž devět kandidátů, ovšem devět mužů, a pod pěti procenty zůstala také čtveřice kandidátů. Tři z nich měli dokonce méně než 1,5 procenta. V roce 2013 alespoň všichni kandidáti a kandidátky obdrželi minimálně dvě procenta hlasů. Plyne z toho, že v obou volebních kláních byl relativně velký počet kandidátů, kteří oslovili velmi malý výsek voličů.
Prospěšná a osvěžující kandidatura
Zajímavé může být srovnat Michaela Kocába s jinou postavou, která kandidaturu na post hlavy státu rovněž zvažuje. Mám na mysli ekonomku a rektorku Mendelovy univerzity v Brně Danuši Nerudovou. Příští prezidentské volbě by rozhodně prospělo, aby se jí zúčasnil někdo jejího typu.
Její nevýhodou sice může být to, že to není kovaná a větrem ošlehaná politička a veřejnosti zatím není příliš známá, ale tento svůj hendikep velmi rychle dohání a minimálně v posledním roce je ve veřejném prostoru nepřehlédnutelná. Navíc díky svému angažmá v čele Komise pro spravedlivé důchody má i nemalou zkušenost s politickou reprezentací a tohle prostředí už pro ni není cizí. A kromě toho je to člověk, který má pevné zázemí ve svém oboru a který v něm již něco dokázal.
A pro českou společnost by bylo samozřejmě velmi prospěšné a osvěžující, kdyby po nekonečné řadě mužů na Pražském hradě stanula žena, a to navíc taková, která by představovala generační obměnu, kdy ve srovnání se současným prezidentem je mladší o 35 let a v porovnání s Michaelem Kocábem mladší o čtvrt století.
Co se týče její šance na zvolení, platí minimálně to, že kandidátek jejího typu v blížící se prezidentské volbě asi příliš mnoho nebude. Naproti tomu kandidátů, jako je Michael Kocáb, a to nejenom z pohledu věku a pohlaví, ale i hodnot a názorů, bude určitě více, takže i konkurence mezi nimi bude větší.
To, co můžeme říct už teď, je, že o prezidentskou volbu bude tentokrát větší zájem než v roce 2018 a počet kandidátů a kandidátek naroste, protože volba nebude mít předem daného favorita. Je proto pravděpodobné, že hlasy voličů se více rozmělní a výhodu budou mít ti kandidáti a kandidátky, kteří se nebudou svým celkovým profilem překrývat s ostatními.
