NÁZOR / Duševně méně zdatní jedinci potřebují takovou terapii jako sůl. Hlavně účastníci rajchlovských orgií v Praze na Václaváku. Oni sice byli nejdále ve Zlámané Lhotě na posvícení, ale o to víc rozdávají rozumy, jak prý je Rusko úžasná země, přitom o něm nic nevědí. Proto by pro ně měla být uspořádaná exkurze do Putinovy říše, aby poznali skutečnost a nehltali nesmysly šířené trollími kremelskými centry.

Před časem jsem se vydal na dobrodružné měsíční putování Ruskem s brněnskou cestovkou Kudrna. Projeli jsme tuto zemi od lotyšských hranic přes Moskvu, Suzdal, Vladimír, Vologdu až na Solovecké ostrovy a zpátky přes Petrozavodsk, Petrohrad, Novgorod a Pskov do Lotyšska. Spali jsme většinou pod stany, v přírodě nebo na okrajích vesnic. Takto se dá skutečně poznat Rusko, ne z pobytu v pětihvězdičkových hotelích v Moskvě a Petrohradě. To jsou zřejmě zkušenosti Václava Klause, ale nic neříkají o skutečných poměrech v této nešťastné zemi. Stačí vyjet jen několik kilometrů za Moskvu a ocitnete se v jiném světě, ve vesnicích, kam vedou jen prašné cesty, se zchátralými domy, bez vodovodů, splachovacích toalet, koupelen, a někdy dokonce i bez elektřiny, neudržovaných veřejných prostranstvích zarostlých plevelem. Prostě hrůza.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM konstatuje, že se Rusko topí v potížích

Nový Týdeník FORUM shrnuje poslední dny války na Ukrajině, které se pro Rusy nevyvíjejí dobře. Ale vyhráno rozhodně není, a…

Zaujaly mě také vesnické hřbitovy s neudržovanými hroby, zato u každého byla lavička. To proto, že živí si tam chodí povídat se zesnulými příbuznými, sedí na nich a popíjí u toho vodku. To je pro ně důležitější než starání o místa posledního odpočinku jejich blízkých. Ruská vesnice je jedna velká tragédie. Proti ní jsou tzv. vyloučené lokality v Česku rájem na zemi.

Jednou v podvečer jsme takhle zastavili, utábořili se, postavili stany. Motal se kolem nás zhruba patnáctiletý kluk. Zřejmě zdrogovaný, zpočátku drzý, za chvíli se však rozbrečel, že už dva dny nejedl a má hrozný hlad. Tak jsme mu dali večeři z naší polní kuchyně, snědl rovnou dvě.

V nějakém městě na severu Ruska, už si přesně nepamatuji v jakém, jsem byl v muzeu a všiml si obrazu ulice, po které jsem před chvíli šel. Malíř jej namaloval na konci 19. století a bylo na něm vidět, že za cara to tam vypadalo líp než za Putina. Silnice sice byly i tenkrát prašné, ale chodníky na okrajích zpevňovaly dřevěné desky. Ty v 21. století chyběly. Takže v deštích nezbývá než se brodit blátem.

Dále čtěte

Okamura chce vyhánět Ukrajince. Kvůli teroristovi Baldovi taky nikdo neodsouval voliče SPD, vzkázal Rakušan

Předseda SPD Tomio Okamura kvůli údajnému útoku Ukrajinců na dívky v Rokycanech chce opět navracet ukrajinské uprchlíky do Ruskem napadené…

Na Soloveckých ostrovech jsem navštívil i tamní nemocnici. Stálo to rovněž za to. Nemocniční chodby nebyly vůbec vydlážděné, takže pacienti a personál se museli brodit pískovištěm.

Avšak také ruská města až na již zmíněná dvě největší vypadají dost zanedbaně. Pamatuji si například Rostov Veliký, kde sice v centru stály supermarket napěchovaný zbožím a společenský dům se slušnou restaurací, ovšem už kousek od nich v postranních nevyasfaltovaných hliněných ulicích dominovaly zchátralé dřevěné domky. Koneckonců podobné zkušenosti učinil i bývalý vynikající fotbalista Jan Koller, který v Rusku hrál za Samaru. Prohlásil, že Rusko je svět sám pro sebe, kde v centru Samary stojí luxusní hotel Hilton, ale jen nedaleko od něj se rozkládá čtvrť rozpadajících se chatrčí bez elektřiny a dalšího pro nás běžného vybavení.

Cestu v mých stopách by měl absolvovat každý, hlavně ti, co žijí v bludu a nevědomosti o úžasném Rusku za Putina. Těm méně majetným by stálo za to na tuto poznávací cestu přispět, aby se konečně probrali ze svých snů. Šoková terapie by v tomto případě mohla být účinná.