Václav Havel a Václav Klaus FOTO: ČTK/Turek Tomáš
FOTO: ČTK/Turek Tomáš
Trojice Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman je předmětem živé a často velmi polemické debaty. Jedná se o důsledek hluboké stopy, kterou zanechali všichni tři v české politice, a to nejenom při svém výkonu prezidentské funkce. Z vysoké politiky se neodchází snadno, jak ukazuje příklad všech tří polistopadových prezidentů, přičemž „odcházení“ toho posledního má stále otevřený konec. Následující text je upravenou ukázkou z nové knihy Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus, Zeman. Paralelní životopisy, která vyšla začátkem roku 2022 v nakladatelství Books & Pipes. Objednat si ji můžete na e-shopu FORUM.
Životopisci prvního polistopadového prezidenta Daniel Kaiser a Michael Žantovský se v mnoha věcech neshodnou, ale v jedné věci ano: Havel se po odchodu z Pražského hradu v roce 2003 vyznačoval při adaptaci na novou roli značnou roztěkaností a potížemi. Nešlo jen o to, že prezidentský úřad opouštěl značně vysílený a unavený a nějakou dobu trvalo, než se dal zdravotně alespoň zčásti dohromady. Podstatnější bylo, že přepnutí z modu mnohaleté aktivní hlavy státu do nové postprezidentské role se v realitě ukázalo mnohem těžší, než si původně představoval. Dobře patrné to bylo v potížích při nalezení pevného místa, které by mu umožnilo znovu umělecky i jinak tvořit. Jeho vila v pražské Dělostřelecké ulici zaplněná rodinou Dáši, včetně její dcery z prvního manželství, vnučky a matky plus dvou psů nebyla žádnou oázou klidu. Podobně už fyzicky churavějící Havel nedokázal tak jako kdysi využít k psaní vzdálený Hrádeček a ještě méně mnohem vzdálenější dům, který si koupil u moře v Portugalsku.
Navíc byl Havel populární mezinárodní celebritou a jeho soustředění rozptylovala také řada lákavých pozvání k vystoupením, nabídky udělování cen po celém světě či žádosti o poskytnutí rozhovorů či napsání textu, i když se je snažil často odmítat. Výmluvně to dokumentují slova jeho tajemníka Martina Vidláka: „…bylo to až k pláči, odmítat třeba New York Times, protože prezident chtěl psát hru, a neměl na článek čas.“
Za neúplné postprezidentské desetiletí do Havlovy smrti v prosinci 2011 tak vznikla už jen jediná nová divadelní hra, Odcházení, střídající prvky komedie, absurdního a existenciálního dramatu. Příznačné bylo, že Odcházení z významné části napsal během svého dlouhodobějšího pobytu ve Spojených státech v roce 2007, kde měl na psaní větší klid, podobně jako o dva roky dříve při jeho prvním pobytu v této zemi vznikl velký kus jeho pamětí Prosím stručně, které kombinovaly přetištěné deníkové záznamy s rozhovorem s novinářem Karlem Hvížďalou. Tato netypická forma byla zřejmě i důsledkem neschopnosti soustředit se na velký souvislý text, jakým byla v jeho předprezidentské éře esej Moc bezmocných.
Havel si v souvislosti s Odcházením splnil svůj dávný sen a převedl ho krátce před svou smrtí na filmové plátno, a to s celou plejádou slavných hereckých jmen: Josefem Abrhámem, Vlastou Chramostovou, Tatianou Vilhelmovou, Jiřím Lábusem či Evou Holubovou. Ve filmu si zahrála i jeho manželka Dagmar Havlová. Divadelní, ale hlavně filmoví kritici nebyli příliš milosrdní a film nepřijali pozitivně, což Havlovi, zápasícímu s nemocemi, zvláště neustálými zápaly plic, na zdraví nepřidalo.
Ani po osobní stránce nebyly poslední měsíce Havlova života zrovna nejveselejší, protože se podobně jako v posledních letech svého prezidentství stal velkým soustem pro bulvár, a to kvůli vztahu se spisovatelkou Irenou Obermannovou. Svým způsobem tím pokračoval ve své letité „tradici“ paralelních mimomanželských vztahů. Jak moc intimní tento vztah byl, se zjistit nedá, ale podstatnější je, že Obermannová tajuplně naznačený vztah „s největším Čechem“ využila ve své knize i při její propagaci, a vydala ji krátce před Havlovou smrtí. Zachovala se tím jinak než Havlovy předchozí přítelkyně, které volily na veřejnosti mnohem diskrétnější přístup, alespoň za jeho života. Pro Dagmar Havlovou, která v tomto směru nikdy neoplývala tolerancí první ženy Olgy, šlo o ponížení, jež nesnášela lehce, a to se všemi důsledky pro vzájemné soužití.
Obtížný se ukázal i zrod strážce Havlova odkazu, Knihovny Václava Havla, která v jeho pozornosti soutěžila se staršími projekty, hlavně s nadací Vize 97, za kterou stála manželka Dagmar, ale i nadací založenou Olgou Havlovou. Knihovna navíc dlouho hledala sponzorské zázemí. Nejprve nevyšla snaha získat americké mecenáše a vyhnout se tím závislosti na českých sponzorech. Nakonec se hlavním donorem stal miliardář Zdeněk Bakala, který sponzorsky pomohl i filmu Odcházení.
Tato pomoc ovšem měla velkou nevýhodu v podobě přítěže kritiky miliardářovy „žraločí nenasytnosti“. Hlavním důvodem bylo Bakalovo nakládání s majetkem severomoravské těžařské OKD a speciálně jeho nedodržení slibu při privatizaci tohoto kolosu prodat několik desítek tisíc bytů nájemníkům. Dlouho chybějící sponzorské zázemí se podepsalo i na hledání trvalého sídla, které knihovna nakonec našla až několik let po Havlově smrti.
V politických otázkách se dala vysledovat vcelku jasná a s Havlovým letitým předchozím angažmá logicky spjatá linka při obraně lidských práv, asi nejčastěji se to týkalo jeho vyjádření proti jejich porušování v Barmě a Bělorusku, a podpora tamní opozice. Mnohem rozmanitěji vypadaly jiné občasné Havlovy politické vstupy. Vedle kontinuálního plédování pro Zelené a různé ekologické iniciativy, často protestního rázu, se Havel vyjadřoval k aktuálním věcem dost nesoustavně, což někdy ovlivňovala rozvětvená síť přátel a známých, kterým se poskytnutí podpory či pronesená slova sympatií těžko odmítalo.
V postprezidentské Havlově éře se tak v jeho blízkosti mihla poměrně pestrá směs témat včetně těch souvisejících s různými českými problémy a skandály. Vyskytly se i počiny, které zpětně vypadají neuváženě, jako když se rok před smrtí osobně zapojil do protestu proti nové městské radě na pražském magistrátu, která vznikla po obecních volbách na podzim roku 2010 a v níž se spojily ODS a ČSSD. Obě strany tím odsunuly do opozice formálního vítěze voleb TOP 09 v čele s bývalým guvernérem České národní banky Zdeňkem Tůmou. Během protestu při ustavujícím zasedání pražského zastupitelstva, kdy do sálu vnikl nespokojený dav, Havel před novináři emocionálně tvrdil, že „lidé jsou právem pohoršení“ a „kdo seje vítr, sklízí bouři“, čímž kuriózně použil dávný slogan používaný komunistickou propagandou proti chartistům.
Havlova slova byla přehnaná, protože šlo v komunálních poměrech o vcelku běžné obejití vítěze voleb. Pražská magistrátní rada se v průběhu následujících let změnila ještě dvakrát, když se ODS časem domluvila na nové radě s TOP 09 a společně odstavily ČSSD do opozice, aby se začas TOP 09 zase dohodla s ČSSD, která podpořila její jednobarevnou radu, a občanští demokraté o svá křesla radních přišli.
Buřič v Havlovi ožil a přes svých čtyřiasedmdesát let se nechal strhnout k spektakulární akci. Nutno dodat, že tato protestní performance byla v postprezidentském životě Václava Havla i kvůli častým zdravotním problémům výjimečná, a to na rozdíl od Václava Klause, který přes vysoký věk zdravím překypoval a zvolil po konci na Pražském hradě mnohem agilnější strategii.
Neodcházení politického aktivisty
Klausovo „odcházení“ sice má s Havlovým určité podobnosti, ale podstatné je, že se o žádném odchodu ze scény nedalo mluvit. Klaus se po konci na Pražském hradě v roce 2013 rozhodl pro novou, veřejně velmi viditelnou postprezidentskou kariéru. Jeho nejdůležitějším válečným polem bylo rozvinutí jeho dosavadního ideologického tažení proti Evropské unii, nejrůznějším „ismům“, ať už šlo o homosexualismus, ekologismus, multikulturalismus, genderismus či havlismus, a promování teze o úpadku demokracie. Odpovídala tomu koncepce nově vytvořeného Institutu Václava Klause (IVK), jehož hlavním posláním nebylo uchovávat exprezidentův odkaz jako u Havlovy knihovny, ale být ofenzivní a údernou platformou právě pro toto křižácké tažení či tálibánský boj. Do IVK přešli z hradní kanceláře někteří nejbližší spolupracovníci, z nichž klíčoví byli kancléř Jiří Weigl, který se stal jeho výkonným ředitelem, a Ladislav Jakl. Na rozdíl od Havlovy knihovny, která vznikala ve zdlouhavých porodních bolestech a opakovaně měnila vedení, se IVK zrodil prakticky současně s Klausovým koncem v prezidentské funkci a fungoval velmi kontinuálně. Téměř okamžitě začal chrlit pravidelný newsletter s aktuálními názory exprezidenta a kolektivu jeho spolupracovníků, stejně jako záplavu knih, novinových komentářů a prohlášení, a organizovat semináře. Klaus se tak s podporou IVK mohl vrhnout do nové spasitelské mise.
Jistá podobnost IVK s Havlovou knihovnou tu ovšem přece jen byla, protože hlavním finančním mecenášem IVK se stal rovněž jeden z českých miliardářů Petr Kellner se svým PPF. Stejně jako v Havlově případě tak i druhý český exprezident byl závislý na někom, jehož cesta k bohatství v průběhu privatizace měla svá méně světlá a kontroverzní místa. Financování IVK dávalo smysl v kontextu rozsáhlého Kellnerova byznysu se spotřebitelskými úvěry v Rusku (a později i v Číně), protože umožňovalo vykázat se podporou vůči této zemi vstřícně vystupujícího Klause.
Na rozdíl od Havla bylo při Klausově konci na Pražském hradě velmi viditelné jeho koketování s novým aktivním angažmá v české politice. Zpočátku to vypadalo, že půjde výrazně dál než jen k „pouhému“ předvolebnímu vyjadřování podpory a sympatií, jako to dělal Havel u Zelených. Ještě před odchodem z Pražského hradu Klaus přiživoval spekulace o své politické budoucnosti mnohoznačnými úvahami o nezabouchnutí si dveří před aktivní politikou. Tyto spekulace zesílily poté, co za velkého poprasku padla v červnu 2013 Nečasova vláda, propadla se podpora pravice a země zamířila k předčasným volbám. Exprezident tehdy vypustil v České televizi do veřejného prostoru slova „o beznadějné situaci“ a ochotě do ní „možná promluvit“, čímž vyvolal velká očekávání, že založí vlastní stranu.
Na několik dní se tento nový politický projekt stal mediálním tématem číslo jedna a začali se k němu hlásit různí lidé včetně některých politiků ODS a Klausových letitých příznivců, jako byli bývalý pražský primátor Pavel Bém a poslanec Boris Šťastný. Klausovy náznaky aktivizovaly třeba i Mirka Topolánka, který neztrácel politické ambice a dal se slyšet, že by „klidně šel s Klausem na barikády“.
Představa Topolánka, jak po svých premiérských válkách s Klausem politicky spolupracuje, ovšem vypadala jako z říše velmi bujné fantazie. Klaus své mediální rozvažování o novém politickém projektu nakonec ukončil poukazem na nedostatek času do předčasných voleb. Odmítl usilovné snahy politiků ODS v čele s tehdy úřadujícím předsedou Martinem Kubou, aby straně, kterou založil a jejímž byl léta předsedou, ve volbách v roce 2013 pomohl. Místo toho ho přesvědčila Jana Bobošíková k podpoře své euroskeptické formace nazvané Hlavu vzhůru, což byl jeden z jejích neúspěšných pokusů prorazit v české politice. Ve svém angažmá tak vlastně nakonec Klaus nešel dál než Havel se svou podporou Zelených. Zjevně si dobře uvědomoval, jak náročný a úspěchem nejistý by byl projekt nové politické strany.
Za Hlavu vzhůru ovšem ve volbách kandidovala pestrá sešlost, například včetně bývalé předsedkyně sociálnědemokratických žen Jany Volfové a exposlankyně Zelených Olgy Zubové. Těžko si šlo představit větší paradox vzhledem ke Klausovu brojení proti levici a environmentální ideologii. Exprezidentova křečovitá snaha krátce před volbami se od Hlavy vzhůru alespoň trochu distancovat s tím, že jeho podpora byla aktem zoufalství ze stavu české politiky, se utopila v mase billboardů s jeho tváří, kterou tato obskurní formace oblepila Česko. Volební debakl Hlavy vzhůru se tak stal i viditelnou blamáží Václava Klause a potvrdil už v závěru jeho druhého prezidentského období patrnou ztrátu kdysi vynikajícího politického instinktu.
Tato odstrašující zkušenost učinila Klause při poskytování politické podpory do budoucna opatrnějším. Na čas se také odehrálo cosi na způsob podmíněného smíření s ODS. Přispěl k tomu vstup, či přesněji návrat jeho syna do ODS, z níž původně odešel v roce 2009 souběžně s tím, jak Klaus starší vrátil titul čestného předsedy strany. Politická kariéra Václava Klause mladšího v ODS (ve volbách roku 2017 se stal za stranu poslancem) fungovala jako určitá, i když ne rozhodně dokonalá brzda pro exprezidentovu kritiku občanských demokratů. Ti pod vedením Petra Fialy přežili klinickou politickou smrt a zvolna obnovovali svůj potenciál. Synovo vyloučení z ODS na začátku roku 2019 po sérii jeho radikálně xenofobních vyjádření ale křehké příměří mezi exprezidentem a občanskými demokraty ukončilo, a jeho výhrady na adresu strany, kterou kdysi založil, znovu naplno ožily. Klaus se také rozhodl k symbolickému angažmá v nově založené Trikolóře svého syna, a to jako garant zahraničněpolitické oblasti. Náhlé, a zjevně i pro Klause jako otce nečekané rozhodnutí syna stáhnout se o dva roky později z politiky ho ovšem zjevně velmi zklamalo, protože pohřbilo představu, že půjde v jeho politických stopách. Dobře to odrážela velmi zvláštní Klausova reakce, že Trikolóra se svého zakladatele „neměla tak snadno vzdát“.
Běh a fungování české politiky ale nebyly prioritou Klausova zájmu a v rozhovorech v médiích se k nim vyjadřoval většinou stručně a mnohdy spíše nerad. Nejvýraznější fenomén éry po roce 2013, vzestup a vládnutí Andreje Babiše, hodnotil Klaus až do koronavirové krize roku 2020 zdrženlivě. Příznačná byla jedna jeho odpověď na novinářskou otázku ohledně ohrožení české demokracie. Podle Klause to nebylo dílo Babiše a jeho ANO, ale „naprostá vyčpělost jiných stran, než je ANO“.
Některé specifické domácí příčiny demokratických problémů, kam spadalo také Zemanovo bezostyšné překračování ústavních mantinelů, pak pro agilního hlasatele teze o úpadku demokracie jako by neexistovaly. Za citaci v této souvislosti stojí výborný postřeh historika Jiřího Hanuše v recenzi Klausovy knihy 30 let cesty ke svobodě, ale i zpět, že v tomto přístupu se dá vytušit záměr opominout věci, ve kterých se projevují Klausovy slabé stránky. Vedle marného hledání domácího politického subjektu, kterému by mohl dát své absolutní požehnání, Hanuš trefně vystihl „freudisticky dvojlomý vztah“ k Zemanovi, „příteli i odpůrci současně“.
Tím nemá být řečeno, že Klaus a jeho institut nezachytili poutavě pamfletickou formou některé škodlivé a problematické trendy současnosti, ať už to je rostoucí přeregulovanost trhu a narůstání státních intervencí, eroze národního státu, či expanze politické korektnosti ničící svobodnou debatu. Stejně tak dávala logiku Klausova obrana vlastního vidění ekonomické transformace devadesátých let, což on a IVK intenzivně dělali. Avšak vedle ignorování některých nepohodlných domácích témat bylo zvláště sporné Klausovo neustálé názorové přitvrzování a přestřelování spojené se silnými soudy, které měly přitáhnout veřejnou pozornost. Jeho důsledkem byl přesun Klause na politickou periferii a setření rozdílu mezi ním a například politiky Okamurovy SPD, kteří dostali prostor i v newsletteru IVK. Dobře toto přestřelování bylo vidět při hodnocení migrační krize roku 2015, kterou Klaus se svým institutem pojali v konspiračním duchu jako záměr evropských elit, jež ji vyvolaly a chtějí ji využít ke změně složení evropského obyvatelstva. V knize o migrační krizi z pera Klause a Weigla tak byla tehdejší vlna migrantů a uprchlíků vysvětlena především jako důsledek „bruselské propagandy o EU jako zemi zaslíbené“ a z Evropy „dlouho vysílaných signálů“. Tato spiklenecká argumentace nicméně zůstala dost ve stínu razantní protiimigrační mobilizace, kterou z prezidentské funkce předvedl Zeman.
Klausovo přestřelování někdy vedlo k mírně nepřehledným zatáčkám, jako se to projevilo v jeho pohledu na odchod z odmítané EU. Téma českého odchodu Klaus poprvé otevřeně nadnesl vzápětí po odchodu z Pražského hradu, a to v knize s burcujícím názvem Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí. Následovalo vyjádření podpory Klause a IVK britskému vystoupení z EU před tamním referendem v roce 2016 s tím, že to žádné negativní dopady na Evropu, svět, samotnou Británii nebo Česko mít nebude a jde o „lež nad lží současné EU propagandy“. Poté, co se ukázalo, že při hledání nového vztahu mezi EU a Velkou Británií vcelku logicky uplatnila unie výhodu své mnohem větší vyjednávací síly a pro odcházející ostrovní stát to s dohodnutými podmínkami nedopadlo nejlépe, Klaus prohlásil, že šlo o to, Brity „ponížit a potrestat“. V mezidobí přicházel s protichůdnými komentáři, že brexit může EU konečně zatřást, ale i vyhlášením potřeby zahájit přípravy na český odchod z EU.
Klausova postprezidentská radikalizace se patrně nejnázorněji projevila v zavržení pojmu liberální demokracie, který v létě 2018 označilo IVK ve svém manifestu za „současný propagandistický konstrukt“ progresivistů, kteří expandují práva menšin, lidská práva a ochranu přírody. V polemice, která se kolem toho objevila například právě v Kontextech, jež v minulosti měly ke Klausovi mnohdy blízko, politolog Petr Dvořák poukazoval na rizika, která obnáší redukce demokracie jen na proces voleb bez dostatečných mantinelů a pojistek s tím, že můžeme dopadnout jako Mečiarovo Slovensko v devadesátých letech. Dvořák dále argumentoval, že „civilizace, která se hlásí k liberální demokracii, nemá povinnost posouvat se vstříc právům n-té generace“. Reakcí na tuto kritiku byla velmi útočná odpověď IVK, ve které se tak trochu v duchu předlistopadového komunistického Rudého práva psalo o „ideových souputnících a přisluhovačích současného evropského levicového mainstreamu“. Celé to dobře ukazovalo, že zapouzdření v bublině vlastního světa, které se projevilo už v posledních Klausových prezidentských letech na Pražském hradě, v postprezidentské éře dále výrazně pokročilo.
Velká a v Klausově exprezidentské kariéře mediálně bezpochyby nejviditelnější performance se odehrála v době koronavirové krize, což ale neznamená, že to bylo vydařené působení. Ke Klausově viditelnosti přispělo, že Zeman se stáhl do Lán a veřejný prostor téměř vyklidil. Exprezident během krize poskytl desítky rozhovorů a byl vítaným televizním hostem, například jen na CNN Prima News byl od března 2020 do března 2021 celkem dvanáctkrát, z toho třikrát hostem hlavního diskusního pořadu Partie. Na podzim a v zimě roku 2020 se Klaus změnil v agilního aktivistu protestního hnutí namířeného proti nošení roušek a dalším omezujícím opatřením a také očkování proti covidu. S charakteristickou rouškou pod bradou jako symbolem svého odmítání tohoto ochranného prostředku označoval na protestních demonstracích protiepidemická opatření za omezování občanských svobod, odmítal očkování a tvrdil, že žádná „zázračná vakcína“ proti covidu neexistuje a „lidé si musí vytvořit imunitu sami“.
Klaus a IVK v souladu s linií své radikalizace z předchozích let pracovali s dost podobným konspiračním viděním jako u migrační krize a pandemii označovali za vítaný nástroj progresivistické levice k přeměně světa a společnosti a také za nástroj užitečný pro zesílení nadvlády EU nad národními státy. Debatě o původu pandemie v Číně, jejíž utajování šíření viru zahájilo, se ovšem IVK obloukem vyhnul.
Na pevné ekonomické půdě byl nicméně vidět „starý“ Klaus devadesátých let, který přesně pojmenovával negativní dopady vládní politiky. Poprvé v éře vládnutí Andreje Babiše se tak Klaus vymezil proti vládní politice, zvláště proti obřím několikasetmiliardovým rozpočtovým schodkům, jež kabinet vyprodukoval, a pobouřil ho rozpor s jeho dávným úsilím o úsporné fungování státu. Analýza Jana Špačka nicméně ukázala, že adresným terčem Klausovy kritiky nebyl ani tak premiér Babiš či ministryně financí Alena Schillerová, která schodky navrhovala, a další členové vlády za ANO, ale levicoví ministři za ČSSD, hlavně ministryně práce Jana Maláčová. Výmluvné v této souvislosti je, že pravidelný newsletter IVK přetiskl v červnu 2021 blahopřání ministryně financí ke Klausovým osmdesátinám, ve kterém Alena Schillerová tvrdila, že se svojí „prací snaží navázat na základní stavební kameny moderního finančního systému“, který Klaus jako první polistopadový ministr financí vytvořil. Ruský kníže Potěmkin se svou bohatou fabulační fantazií by to nenapsal lépe.
Agilita Klause během koronavirové pandemie by mohla být hodnocena „pouze“ jako jedna z jeho postprezidentských kampaní, kdyby ji neprovázela velká bagatelizace jejích rizik. Podle Klause bylo „nesmírně zavádějící“ hovořit o hrozbě kolapsu zdravotního systému a odmítal „vyhrožování hromadami mrtvol“, což psal ještě v knize Karanténa 2.0 vydané před Vánoci roku 2020, kdy se už nemocnice rychle plnily nemocnými a na covid umíraly stovky lidí týdně.
Celkový účet pandemie se do jara 2021 vyšplhal v Česku na více než 30 tisíc mrtvých, i když faktem bylo, že v některých případech nešlo o jedinou příčinu smrti. Klaus reagoval na nevítané otázky, jak enormní nárůst mrtvých vysvětlí, velmi popudlivě. Například v televizi DVTV v rozhovoru s Martinem Veselovským tvrdil, že „není člověkem medicínské profese“, což dost kontrastovalo s jeho dřívějšími slovy o malé nebezpečnosti covidu. Od jakékoliv spoluodpovědnosti za nezvládnutí pandemie v Česku se Klaus distancoval. Novinář Jiří X. Doležal shrnul tvrdě, ale trefně Klausův postoj během koronavirové pandemie větou, že „svoboda je pro něj absolutní bezohlednost“.
Klaus jako agilní politický aktivista je v určitém smyslu zvláštní ironií. Člověk, který od devadesátých let hájil pojetí demokracie jako soutěže volených politiků s odvoláním na koncepci rakouského ekonoma a demokratického teoretika Josefa Schumpetera, do níž se nemají příliš vměšovat nevolení aktivističtí aktéři, se sám změnil v přesně takového aktéra. Jeho platforma IVK se svým ofenzivním nátlakovým charakterem velmi podobala některým do politiky zasahujícím a jím tolik kritizovaným nevládním organizacím.
Utajované odcházení
Píše se podzim roku 2021. Prezident Miloš Zeman leží na jednotce intenzivní péče jedné pražské nemocnice a národem se valí lavina dohadů, v jakém stavu se vlastně nachází. Tyto dohady živí informace o jeho jaterní cirhóze, duševní dezorientaci a vznášejícím se přízraku smrti, unikající z nemocnice. Prezidentův kancléř se projeví jako intrikán, jehož hlavním zájmem není blaho prezidenta, natož státu, ale snaha udržet si mlžením a zastíráním závažnosti prezidentova stavu svou funkci co nejdéle. Jeho hlavními metodami jsou klam a lživá fabulace. Kancléře kryje prezidentův mluvčí, který místo aby o zdraví hlavy státu pravdivě a otevřeně informoval, krmí sociální sítě tklivými žalmy. Z pozadí kancléři a mluvčímu sekunduje hlavní poradce prezidenta s podivnými kontakty v daleké zemi na východě. Do věci se zaplete i předseda poslanecké sněmovny, který po návštěvě na nemocničním pokoji tvrdí, že hlava státu je v dobré kondici. Kolorit dotváří prohlášení policie o podezření z trestných činů proti republice.
Zemanův prezidentský předchůdce Václav Klaus, vyhlášený přes svůj vysoký věk nejenom fyzickou vitalitou, ale také úsilím zaujmout někdy doslova za každou cenu, do toho pronáší zasvěcené poznámky o životním stylu, „skleničce a cigaretce“ nemocné hlavy státu, o čemž „ví každé malé dítě“. Přidá také opovržení k počínání senátorů z horní komory českého parlamentu, kteří debatují o zbavení prezidenta jeho pravomocí kvůli nezpůsobilosti vykonávat funkci. Zesnulému Václavu Havlovi, prezidentskému předchůdci obou, by toto lehce absurdní drama jistě posloužilo jako skvělý námět pro novou divadelní hru. Bizarní panoptikum, nad nímž se vznáší odér vzdáleně připomínající nějakou orientální despocii, by bylo námětem bezpochyby velmi lákavým.
Zemanovo odcházení začalo v polovině září 2021, kdy byl převezen do pražské Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích k déle než týdenní hospitalizaci, kterou provázely veřejné dohady o jejích skutečných důvodech. Tyto dohady velmi podpořila skoupost mluvčího Jiřího Ovčáčka, jindy chrlícího do mediálního prostoru záplavu tweetů a sdělení. O prezidentově dobré kondici nesvědčil ani sešlý stav, v jakém nemocnici opouštěl a který televizní kamery zachytily. Mezi kolujícími dohady se objevila spekulace o alkoholické cirhóze jater, o čemž psala na svém blogu bývalá ministryně a psychiatrička Džamila Stehlíková. Hradní kancelář to vyprovokovalo k hněvivé reakci včetně vyhrožování žalobou, nicméně pozdější informační úniky z nemocnice tento dohad potvrdily. Zeman podle všeho v nemocnici podstoupil lékařský zákrok, který řešil problém tekutiny v dutině břišní, jež byla důsledkem onemocnění jater. Jaterní onemocnění ovšem mělo vést také k jaterní encefalopatii, která má v pokročilých stadiích vliv na činnost mozku, mimo jiné způsobuje dezorientaci a výpadky paměti.
Zemanovo propuštění z Ústřední vojenské nemocnice se ukázalo jen několikatýdenní přestávkou před další hospitalizací. V tomto mezidobí se odehrály občas podivné scény. Například podle zjištění reportéra Seznam Zpráv Janka Kroupy měl Zeman při přijetí maďarského premiéra Viktora Orbána v Lánech na něj mluvit rusky a oslovovat ho Andreji. Přes svůj odpor k nové hospitalizaci se prezident do nemocnice vrátil v neděli 10. října, jen den po parlamentních volbách, kdy ho sanitka převezla na jednotku intenzivní péče.
Stav Miloše Zemana po novém převozu do nemocnice byl zjevně mnohem vážnější než při předchozí hospitalizaci, ale přesto trvalo absolutní informační embargo na zprávy, čím vlastně trpí a hlavně jaká je prognóza jeho vyléčení. Velmi se to lišilo od komunikačního přístupu, který volila v souvislosti s jeho nemocničními hospitalizacemi prezidentská kancelář v době Václava Havla. Na rozdíl od Havla, kterému nemoc nezasáhla mozek, byla přitom v tomto případě odpovědnost spočívající na vedení hradní kanceláře mnohem větší. Právě kancléř Vratislav Mynář se ale stal ústředním aktérem scény, kterou dovršil svou úlohu nejkontroverznější postavy, jaká kdy stála po listopadu 1989 v čele prezidentské kanceláře.
Zdravotní stav Miloše Zemana se nicméně po několika týdnech zlepšil a lékařské konzilium konstatovalo, že alespoň některé prezidentské pravomoci je schopen znovu vykonávat. V době finalizace tohoto textu v polovině listopadu 2021 je výhled jeho vážné nemoci stále zamlžený. Jeho další přímé a agilní ovlivňování české politiky je proto nejisté.
