Ilustrační foto. FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Dne 2. července 1953 skončila příměřím válka v Koreji. Konflikt znova na tři roky ožil v 60. letech – a dnes je opět na spadnutí jeho obnovení. Ve zmíněné válce vojska OSN dosáhla polovičatého úspěchu v podobě ošklivé plichty s agresorem. A zároveň šlo o poslední významný ozbrojený konflikt, který snad OSN nějakým způsobem „vyřešila“.
Ještě jednou: Korejská válka (provizorně) skončená před sedmdesáti lety představuje poslední významný úspěch Organizace spojených národů v řešení mezinárodních ozbrojených konfliktů.
Systém OSN chápaný jako zárodek světové vlády fatálně selhal v nastolování „světa bez válek“ ještě dávno před tím, než se narodili všichni dnešní obyvatelé Země v produktivním věku.
Lze diskutovat o jiných úlohách, které světová organizace více či méně úspěšně plní, což snad může ospravedlnit její další existenci – rozhodně však nikdy nebudeme tvrdit, že potřebujeme OSN kvůli tomu, abychom svět zbavili ozbrojených konfliktů. Protože tohle OSN neumí a nikdy neuměla. Zakládací dokumenty slibují, reálná historie ambici vyvrací.
Systém OSN z historických důvodů nezanikl ani po pádu východního bloku v poslední dekádě 20. století. Postupně však začal být využíván coby prostředek moderování a dokonce omezování americké globální hegemonie – aniž by nějak pokročil v oblasti původních historických úkolů. Ani transformací v „antihegemonní brzdu“ ale OSN nezískala schopnost řešit mezinárodní ozbrojené konflikty, která by zakládala její autoritu v dané oblasti. Právě naopak, v některých případech, jako je válka v Sýrii, se agentury světové organizace oklikou samy podílejí na financování a udržování konfliktu – například tím, že přispívají do „humanitárního“ fondu Asmy Asadové a mlčí ke zneužívání svého vybavení Asadovými hrdlořezy.
Když tedy OSN účastníkovi konfliktu adresuje rezoluci, v níž ho vyzývá k tomu či onomu, jde v prvé řadě o rituální demonstraci vlastní impotence.
Řád založený na pravidlech?
Co se týče programu íránského islamistického režimu, který směřuje k získání jaderné zbraně, Rada bezpečnosti OSN schválila celkem 7 – slovy sedm – různých rezolucí k tématu.
Formálně platná zůstává rezoluce č. 2231 z roku 2015, která posvěcuje zamýšlený „Obamův odkaz“ – smlouvu JCPOA. Ta ale ve skutečnosti nefunguje. Donald Trump od ní odstoupil v roce 2018 a Teherán ohlásil, že ji nehodlá dodržovat, v lednu 2020.
OSN tedy imaginárně reguluje jaderné ambice íránského režimu dokumentem posvěcujícím smlouvu, která ani z jedné strany není dodržována. Formuluje jakási pravidla, leč reálné mezinárodní dění k nim má nulový vztah. A ačkoliv podle OSN se mají sponzorující mocnosti plus Írán smlouvou JCPOA závazně řídit, pokud tak v žádném ohledu nečiní, nic se neděje.
Po vypovězení smlouvy posvěcené OSN nenásledovaly žádné sankce. Námitka zde může znít, že normy na rozdíl od vědeckých hypotéz fungují kontrafaktuálně. To znamená, že pokud fakta normě odporují, automaticky to nevede k prohlášení normy za neplatnou.
Zmíněná námitka by mohla být relevantní, kdyby docházelo k pokusu o vynucení normy, byť i úspěšnému pouze zčásti. Zákony trestající vraždu nepřestávají platit, jestliže se vraždí – smysl ztrácejí teprve v okamžiku, kdy příslušná autorita, zpravidla stát, rezignuje na jejich vymáhání.
Pokud se stane pravidlem, že se normy běžně porušují a pachateli se nic nestane, nemůžeme záležitost chápat tak, že snad jde o výraz specifického charakteru normativní sféry. Norma nikým nevymáhaná prostě jako norma nefunguje. Tečka.
O odrůdách chcimírismu
O obecném chcimírismu platí známý výrok z Hamleta: „V tom šílenství je systém.“ Pak ovšem známe ještě případy chcimírismu diskriminujícího, který při uplatňování svých zásad vystupuje naprosto nelogicky.
Vezměme kauzu ukrajinského konfliktu. Žádná z válčících stran v danou chvíli reálně neusiluje o ukončení bojů, a zejména ne agresor. Ukrajinské vedení si to nemůže dovolit, protože veřejnost by nepřijala žádnou dohodu zahrnující pokračování okupace pětiny území Ruskem. A Kreml situaci vyhodnotil tak, že po selhání ukrajinské protiofenzivy a zablokování pomoci USA nastala situace příznivá dosažení maximálních válečných cílů vojenskými prostředky.
Obecný chcimírismus reaguje podle pochybné logiky, kterou, jak jsme viděli výše, může zaštítit také „autoritou“ OSN. Tedy představí si, že by mír přesto mohl být na dosah – a pak z této od reality zcela odtržené fantastické představy odvozuje další a další fantastické závěry.
Chcimírismus diskriminující ale postupuje jinak. V případě ruského imperialismu je ještě ochoten uznat, že Kreml opakovaně porušuje mezinárodní závazky, a nelze tedy spoléhat na žádný z jeho slibů.
Co ale je přiznáno Ukrajině v případě „darebáckého“ ruského státního aktéra, to se odmítá přiznat Izraeli bojujícímu s nestátním teroristickým aktérem, třebaže ten je dokonce ještě horší.
Rusku můžeme vyčíst, že nedodržuje Ženevské úmluvy, protože se k nim kdysi přihlásilo a teoreticky na sebe vzalo tento závazek. Faktické vládě v Gaze, která Ženevské úmluvy nikdy ani neuznala, takové výčitky ovšem adresujeme marně.
Když si radílkové obojího druhu představují mír, jaký svět neviděl a jaký ani nedovedou žádným způsobem zařídit, získávají ovšem nad ostatními důležitou psychologickou výhodu. Nemusejí řešit žádné z ošklivých praktických dilemat, k nimž vedou konflikty, které ve své hlavě imaginárně zrušili.
Například toto: Pokud se nepřítel podle schovává za své děti, měli bychom se proto smířit s tím, že bude znova a znova bestiálně vraždit ty naše? Jakou kompenzaci nám pak moralistně povýšený svět chcimírů nabídne? Přestane snad proto konečně odsuzovat oběti?
Přestane jim vysílat znuděné vzkazy, že ho vůbec nezajímá, jaké je to žít kvůli teroristické hrozbě a genocidnímu snažení nepřátel v neustálém stínu smrti? Nebude už krčit rameny – v podtextu s nevyslovenou výčitkou, že Židé přece na nikdy nekončící pronásledování „už musejí být zvyklí“, takže se jejich stížnostmi a obavami nikdo nehodlá vážně zabývat?
