KOMENTÁŘ / V roce 2024 čeká Česko a spolu s ním i Evropu a potažmo celý demokratický svět série zásadních okamžiků, které ovlivní jejich směřování na dlouhou dobu dopředu. Na Ukrajině se bude rozhodovat o tom, jestli se napadený stát dokáže dále bránit, nebo jestli Rusko dosáhne vítězství, které mu otevře dveře k další expanzi. V listopadu 2024 budou všichni s napětím sledovat prezidentské klání v USA, ovšem nemělo by nám uniknout, jak důležité budou pro nás volby například v Indii.

Nový rok zároveň s největší pravděpodobností přinese rozuzlení izraelské války s Hamásem a ukáže se, jestli se íránskému režimu podaří za pomoci spřátelených skupin v Jemenu a Libanonu vyvolat širší regionální konflikt. Klíčové volby pak v neposlední řadě čekají hned dvě obrovské demokracie – Indii a Indonésii – kde může rozhodnutí voličů ovlivnit schopnost zadržovat stále asertivnější komunistickou Čínu.

Budoucnost Ukrajiny

Z hlediska osudu širšího Západu je bezpochyby zcela nejdůležitější otázkou to, jak se bude v roce 2024 vyvíjet válka Ruska proti Ukrajině. Ta je po neúspěchu letní ukrajinské protiofenzivy na mrtvém bodě a omezené úspěchy naopak v posledních týdnech slavili Rusové, kteří souběžně s postupem na frontě pořádají masivní raketové útoky na ukrajinská města.

Odpověď na tuto otázku do značné míry záleží právě na nás, protože Ukrajina se nemůže ruské agresi dlouhodobě bránit bez pokračující vojenské i ekonomické pomoci Spojených států amerických a zemí Evropské unie. Klíčoví ukrajinští spojenci ale v posledních měsících stále více lavírují a ochota podporovat Ukrajinu varovným způsobem oslabuje.

V americkém Kongresu stále leží zablokovaný balíček vojenské pomoci ve výši 61 miliard dolarů (zhruba 1,4 bilionů korun), proti jehož schválení se postavili republikáni. Státy EU se pro změnu potýkají s vetem Orbánova Maďarska, které brání zaslání společné hospodářské pomoci v hodnotě padesáti miliard euro (zhruba 1,2 bilionů korun). Bez této pomoci by na Ukrajině brzy zkolabovaly základní služby.

Dá se očekávat, že oba balíčky pomoci se nakonec podaří navzdory odporu Republikánské strany i Maďarska protlačit. Spojené státy nicméně v listopadu čekají volby, ve kterých může podle řady průzkumů znovu zvítězit Donald Trump – tedy kandidát, který mezi republikánskými voliči i politiky zpopularizoval proruské a protiukrajinské postoje a jenž tvrdí, že by válku na Ukrajině vyřešil „během 24 hodin“. Takové řešení by s největší pravděpodobností znamenalo přímou dohodou s Vladimirem Putinem na úkor ukrajinské teritoriální integrity a navzdory obavám Evropy z další ruské expanze na kontinentu.

Kdo je čí spojenec?

Důležité volby pro schopnost Ukrajiny přežít ruskou agresi a potenciálně znovu dobýt ztracená území budou i červnové volby do Evropského parlamentu, ve kterých se očekává posílení populistických a krajně pravicových uskupení. Ta jsou přitom ve své drtivé většině prorusky orientovaná a vyslovují se proti další vojenské pomoci Ukrajině.  

Odpor vůči vojenské pomoci Ukrajině se týká mimo jiné Národního sdružení Marine Le Penové, které s největší pravděpodobností zvítězí v evropských volbách ve Francii, Wildersovy Strany pro svobodu, jež má nakročeno k dalšímu úspěchu v Nizozemsku, nebo Alternativy pro Německo.

Silně proruští jsou i Svobodní v Rakousku, kterým průzkumy předpovídají nejen vítězství v evropských volbách, ale také to, že se na podzim stanou nejsilnější stranou v domácím parlamentu. V podstatě žádný dopad by naopak na pomoc Ukrajině neměly mít volby ve Velké Británii, kde zřejmě na konci roku dojde k vystřídání extrémně nepopulární vlády Konzervativní strany za opoziční labouristy.

Proruské názory jsou v této straně omezeny na okruh lidí kolem bývalého předsedy Labour Party Jeremyho Corbyna, kteří mají v současnosti minimální vliv. Zato nejpravděpodobnější budoucí premiér Keir Starmer dává jasně najevo, že bude země pod jeho vedením i nadále pevně na straně Ukrajiny. Británie, která byla po USA a Německu třetím největším dodavatelem vojenské pomoci Ukrajině, tak zůstává jedním z mála spolehlivých spojenců bez ohledu na domácí politickou situaci.

Evropa, nebo Moskva?

Přestože se hlavní souboj o blízkou budoucnost ruské expanze odehrává právě na Ukrajině, důležité je i dění v dalších postsovětských státech, které se snaží vymanit z vlivu Moskvy – a které naopak Putin podle mnohých indicií touží znovu připojit ke své „říši“. V první řadě jde o Moldavsko, se kterým letos na podzim státy Evropské unie stejně jako s Ukrajinou oficiálně zahájily přístupové rozhovory.

Dvouapůlmilionové Moldavsko je dlouhodobým cílem ruských hybridních aktivit a opakovaně se spekulovalo o tom, že by se mohlo stát i obětí příští vojenské agrese – Rusko ostatně už v 90. letech uchvátilo Podněstří a na tomto území udržuje stálou vojenskou přítomnost. Moldavským demokratickým politikům se zároveň v poslední době navzdory tomuto nebezpečí dařilo posouvat zemi směrem k Západu a v tuto chvíli mají prozápadní síly většinu v parlamentu i přesvědčivou zastánkyni na pozici prezidentky, Maiu Sanduovou.

To se ovšem může změnit na podzim nadcházejícího roku, kdy bude právě Sanduová obhajovat prezidentské křeslo. Dá se očekávat, že se Moskva do tohoto hlasování pokusí znovu zasáhnout, stejně jako to dělala letos v listopadu v průběhu místních voleb. Moldavské bezpečnostní služby například upozornily, že se Rusko pokoušelo uplácet místní úředníky a posílalo také finance nové populistické Straně štěstí, jež nahradila letos zakázanou stranu proruského oligarchy Ilana Shora.

„Potýkáme se s nepřátelským aktérem zvenčí – Ruskou federací – který chce těmito obrovskými částkami placenými prostřednictvím organizované přeshraniční zločinecké sítě zničit Moldavskou republiku,“ varoval při této příležitosti premiér Dorin Recean.

Gruzie na rozcestí

V zájmové sféře Ruska se nachází také Gruzie, která byla v roce 2008 první obětí Putinovy agresivní zahraniční politiky – a za prohru v krátké válce zaplatila ztrátou kontroly nad dalšími částmi svého území ve prospěch moskevských satelitů Abcházie a Jižní Osetie. Gruzie byla dlouho jednou z nejvíce prozápadně naladěných zemí v postsovětském prostoru a usilovala o členství v NATO a Evropské unii. Autoritářská vláda strany Gruzínský sen, která je u moci od roku 2012, ale dosažení těchto ambicí přinejmenším zbrzdila, přestože se k nim dosud hlásí drtivá většina obyvatel.

Gruzínský sen bude letos v říjnu obhajovat vítězství v parlamentních volbách a podle volebních průzkumů se zdá, že by se mu to mělo podařit. Otázkou ovšem zůstává míra úspěchu – zatímco v posledních volbách tato proruská a oligarchy ovládaná strana získala více než 48 % a jednoznačně tak dosáhla na kontrolu parlamentu, nynější průzkumy naznačují podstatně horší výsledek. Hlasování bude navíc vůbec poprvé probíhat podle nového a poměrného volebního systému, který by měl umožnit spravedlivější rozdělení mandátů v parlamentu.

Gruzínský sen ale na druhou stranu nesplnil slib, že sníží hranici pro vstup do parlamentu pod pět procent, a zachoval zákaz předvolebních koalic. Může se tedy stát, že se do parlamentu dostane pouze vládní a hlavní opoziční strana, což by Gruzínskému snu opět zajistilo potřebnou většinu a tím pádem i pokračování dosavadní zahraniční politiky.

Osud Pásma Gazy

Zásadní konflikt, který v následujícím roce takřka s jistotou čeká alespoň částečné rozuzlení, je izraelské tažení proti teroristické skupině Hamás v Pásmu Gazy. Způsob jeho vyřešení nicméně závisí na několika proměnných. V prvé řadě není jasné, jestli se Izraeli skutečně podaří dosáhnout deklarovaného cíle, kterým je úplně zničení Hamásu.

Velké množství civilních obětí na palestinské straně vyvolává přesně dle očekávání extrémně negativní reakci nejen na Blízkém východě, ale též mezi řadou evropských spojenců Izraele. Dokonce i Spojené státy tentokrát na půdě OSN nebojkotovaly mírnější rezoluci požadující humanitární pauzy. Přímo k volání po příměří se pak postupně připojila Francie, Německo nebo Británie.

Další zásadní proměnnou představuje Írán, který se prostřednictvím svých regionálních spojenců v Libanonu (Hizballáh) a Jemenu (Hútíové) pokouší o eskalaci konfliktu a jeho rozšíření do sousedních zemí. Teroristickým útokem ze 7. října 2023 a následnou izraelskou odvetou už se náboženskému režimu podařilo narušit protiíránskou frontu, ve které vedle sebe stanuly sunnitské státy Perského zálivu a Izrael. Ze stolu je tak přinejmenším v tuto chvíli mírová dohoda mezi židovským státem a Saúdskou Arábií, která byla ještě před podzimem končícího roku na spadnutí.

Íránská a palestinská šifra

Zároveň bude nutné najít řešení, jak zabránit útokům Íránem sponzorovaných milic v Jemenu na lodě proplouvající Adenským zálivem, jimž se dařilo dále narušovat mezinárodní obchod. Spojené státy se proti této hrozbě pokusily vytvořit širokou námořní koalici, která měla proplouvající lodě chránit. K mezinárodní koalici se ale ještě před začátkem operací nakonec nepřipojila část avizovaných členů včetně Francie, Španělska a Itálie a nebudou se na ní účastnit ani klíčové arabské státy v regionu jako Egypt, Spojené arabské emiráty nebo Saúdská Arábie.

I kdyby se Izraeli nakonec v průběhu příštího roku podařilo Hamás vojensky zcela porazit a dostat pod kontrolu celé Pásmo Gazy, další osud tohoto území v tuto chvíli není vůbec jasný. Radikálové v izraelské vládě na jedné straně hovoří o trvalé kontrole Pásma a nechtějí připustit návrat umírněnějšího hnutí Fatáh, které se spolupodílí na správě Západního břehu. Předání civilní správy do rukou Fatáhu je přitom preferované řešení Spojených států, ačkoli není jasné, zdali by toho byl vůbec schopen v situaci, kdy je hnutí i na Západním břehu extrémně nepopulární a jeho vůdci Mahmúdu Abbásovi je 88 let.

Na samotném Západním břehu je situace stále vyhrocenější a napětí mezi palestinskými obyvateli a židovskými osadníky opakovaně provází výbuchy násilí. Existují proto obavy, že by na tomto území mohlo vypuknout další masové ozbrojené povstání – intifáda – které by definitivně rozložilo mocenské postavení Fatáhu a s velkou pravděpodobností naopak posílilo hnutí Hamás nebo jiné palestinské extrémistické skupiny.

Největší světová demokracie

Zatímco pozornost Česka a Evropy se z pochopitelných důvodů soustředí hlavně na Rusko a Blízký východ, stojí za to sledovat i vývoj ve zdaleka největší demokracii na světě, kterou je Indie. V této zemi s více než 1,3 miliard obyvatel vládne už od roku 2014 železnou rukou premiér Nárendra Módí, který díky unikátní kombinaci osobního charismatu a apelu na hinduistický fundamentalismus politicky zadupal do země Indický národní kongres (INC) – stranu otců-zakladatelů indické nezávislosti Mahátmy Gándhího a Džaváharlála Néhrúa.

Premiér Módí na jednu stranu na domácí scéně pomáhal marginalizovat náboženské menšiny, které musí čelit stále většímu množství útoků ze strany radikálních hinduistů, a v mezinárodní politice nastoupil až příliš smířlivý postoj vůči ruské agresi proti Ukrajině. Indie se pod jeho vedením nejenže nepřipojila k západním sankcím, ale naopak obrovsky profitovala z dodávek levného ruského plynu a ropy. Módí se však na druhou stranu stal klíčovým partnerem Západu při snaze zastavit rozpínavost komunistické Číny, která přímo ohrožuje i Indii – ČLR si totiž klade nároky na rozsáhlá indická území v Himálajích a v minulosti se jich neváhala domáhat prostřednictvím ozbrojeného konfliktu.

Ani historicky podmíněná vlažnost vůči Rusku, ani podstatně ostražitější postoj vůči Číně se pravděpodobně nezmění bez ohledu na to, jestli se Módímu letos na jaře podaří v parlamentních volbách znovu zvítězit. Jeho pozice je v tuto chvíli každopádně o něco slabší než v minulých letech, v květnu totiž vládní strana ztratila důležitý jižní stát Karnátaka a v červenci se proti němu spojilo hned 26 opozičních stran v čele s INC, které chtějí zabránit další koncentraci moci v rukách premiéra.

Samotný fakt, že se v nejlidnatější zemi světa konají přes všechny problémy relativně svobodné volby, je každopádně pokaždé důvodem k oslavám. Indický příklad totiž ukazuje, že i stát s 1,3 miliardy obyvatel, z nichž velká část stále žije hluboko pod hranicí chudoby, může být stabilní demokracií. A to navzdory tvrzením komunistické Číny, která svůj totalitní systém obhajuje mimo jiné právě s odkazem na obrovskou populaci, nízkou životní úroveň nebo na to, že je demokracie kulturně podmíněná a může fungovat jen v západním světě.

Významné volby i divadlo

Kromě Indie čekají už v únoru 2024 volby také další obrovskou světovou demokracii, tedy Indonésii, která si bude vybírat novou hlavu státu po deseti letech vlády prezidenta Joka Widoda. Bezmála 300milionová země má potenciál hrát důležitou roli při zadržování Číny a zároveň je jedním z mála modelů relativně fungující demokracie v zemích, ve kterých se většina obyvatel hlásí k islámu. Widodo ovšem za své vlády zemi spíše otevíral čínskému vlivu, a především pak čínským investicím, které měly chudou Indonésii ekonomicky pozvednout.

Jeho nejpravděpodobnější nástupce, dosavadní ministr obrany Prabowo Subianto, by v tomto ohledu pravděpodobně pokračoval v dosavadní smířlivé politice. Kriticky vůči ČLR naopak vystupuje jeden z jeho hlavních protikandidátů, bývalý guvernér hlavního města Jakarta, Anies Baswedan, který chce asertivněji čelit čínským teritoriálním nárokům v regionu.

S ohledem na zadržování ČLR budou důležité také volby v Tchaj-wanu, který se od ruského vpádu na Ukrajinu stále více obává možné čínské invaze. Mírný náskok si ve většině průzkumů udržuje současný viceprezident Lai Ching-te, který je ze strany kritické vůči komunistické Číně. Kandidát momentálně opoziční strany Kuomintang je oproti tomu jako už tradičně nakloněný zlepšení napjatých vztahů s ČLR a vystupuje proti úvahám o oficiální vyhlášení nezávislosti ostrova, které by komunistickou vládu na pevnině mohlo vyprovokovat k útoku.

Maduro a Putin se nemusí bát

Důležité volby proběhnou také v Latinské Americe, konkrétně v Mexiku, kde se v červnu očekává vítězství bývalé guvernérky hlavního města, Claudie Sheinbaumové. Tato politička, která má blízko k současnému levicově populistickému prezidentovi, by se stala vůbec první ženou v čele Mexika. Naopak přinejlepším symbolickou povahu budou mít připravované volby ve Venezuele, které navzdory slibům o umožnění spravedlivější soutěže bezpochyby znovu ovládne dosavadní diktátor Nicolás Maduro.

O svou pozici se nakonec jistě nemusí obávat ani Vladimir Putin, jenž se bude v březnu již popáté formálně ucházet o funkci prezidenta Ruské federace. Prakticky jedinou otázkou v tomto „klání“ zůstává, zdali vzhledem k utužování diktatury v Rusku získá ještě větší podporu než 77,5 % hlasů jako při posledním hlasování v roce 2018. Putin přirozeně nemá žádné skutečné oponenty, jeho největší politický soupeř Alexej Navalnyj je od roku 2021 ve vězení – a kupodivu stále naživu, přestože byl nedávno přesunut do „trestanecké kolonie“ (rozuměj gulagu) na sever od polárního kruhu.