Státní smutek za oběti šíleného střelce na FF UK (23. 12. 2023). FOTO: Jan Šibík / FORUM 24
FOTO: Jan Šibík / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Britský historik Niall Ferguson ve své knize Válka světa charakterizuje dvacáté století jako „dějiny věku nenávisti“ a v souvislosti s protižidovskými pogromy ve Vilně (1934), Grodně (1935), Przytyku a Minsku (1936) a Brestu (1937) připomíná i antisemitismus předního polského katolického hodnostáře Augusta Hlonda, jehož v roce 2018 papež František prohlásil za „ctihodného“. Už druhý vatikánský koncil přinesl změnu v reflexi vlastních „dějin nenávisti“ a v souvislosti s antisemitským teologickým příběhem o „bohovraždě“ vznikl i zlomový koncilní text „Dějiny provinění církve vůči Židům“.
V té době někteří západní křesťanští teologové začali kriticky připomínat, že v minulosti to byly právě nenávist a násilí křesťanských válek v Evropě, které přispěly k nástupu sekularizované moderny, a mnozí z nich se začali kriticky ptát, zdali mluvení o spáse a vykoupení může vůbec obstát před dějinami utrpení.
Například katolický teolog Johann Babtist Metz položil otázku, zdali tváří v tvář nakupenému utrpení nevyúsťuje křesťanská teologie spíše v objektivní historický cynismus nebo v obyčejnou mytologii a jestli se sama teologie neocitla mimo vědomí lidí, jejichž životy jsou zničené příběhy utrpení.
Spekulativní smiřování s lidským utrpením
Když v zaplněné katedrále svatého Víta na Pražském hradě proběhla 23. prosince 2023 bohoslužba za oběti střelby na pražské filozofické fakultě, pronesl arcibiskup Jan Graubner na závěr své homilie tato slova: „V obětním průvodu přineseme k oltáři jednu růži za každou oběť. A jednu přidáme i za toho, který se nechal Zlem ovládnout a tak zmanipulovat, že se stal nástrojem příšerné smrti. Chceme tím vyjádřit naši víru, že láska musí nakonec vždycky zvítězit. Amen.“
O čem vypovídá toto jednoduché teologické „zprostředkování“, které staví před oltář symbolicky na stejnou úroveň oběti i vraha v podobě bílých růží? Neupadlo Graubnerovo teologické „zprostředkování“ sice do nábožensky tradičně povzneseného, ale přece jen sebe sama klamajícího spekulativního předčasného smiřování s dějinami utrpení? A co víc, nevyúsťuje tato mytologie k popření lidského dějinného charakteru události, když se namísto „zla“ hovoří o „Zlu“? A kde je respekt vůči ne-identitě lidských dějin, jejíž součástí je fakticita nesmyslné nahodilé smrti, individuálního utrpení a ztráty osobního štěstí?
O čem vypovídá objektivistické teologické myšlení vyznačující se mechanickou manipulací s abstraktními symboly, kde trnitá květina reprezentuje podobným způsobem vraha i jeho oběti? A hodlá snad katolická církev v souvislosti s „dějinami věku nenávisti“ přinášet k oltáři růže i za masové vrahy a tyrany 20. a 21. století? Není nezbytné spolu s náboženským myslitelem Teilhardem de Chardin říci na adresu katolické církve, že „cosi tu nehraje“?
Kde je respekt k lidským distancím, diferencím a kvalitám?
Protestanský teolog Dietrich Bonhoeffer napsal v jednom listu z vězení v roce 1943, že „v jiných dobách mohlo být posláním křesťanství svědčit o rovnosti lidí; dnes se bude muset právě křesťanství vášnivě zastat respektování lidských distancí a lidské kvality“.
Arcibiskup pražský a primas český opomněl respektování lidských distancí a lidských kvalit, které je třeba udržovat právě i v nejkrajnější situaci, jakou je zejména násilná smrt nevinných lidí, a naopak se uchýlil k lacinému teologizování prostřednictvím eschatologického rovnostářského kýče, podle něhož jsme si ve smrti a před oltářem všichni rovni a krev nevinných i vinných volá stejným způsobem k Bohu.
V tomto pojetí, které teologicky oslabuje i samotné odmítnutí zla, jsou oběti i vrah v symbolickém a inkluzivistickém gestu rovnostářsky shromážděny do jednoho místa a rudé růže symbolizující oběti i vraha jsou spojeny navíc i teologickým trnem solidarity prvotního hříchu. Jedinečnost, o které hovořili někteří jeho spoluřečníci, byla teologicky zdegradovaná a znivelizovaná. Paternalisticky byl vrahovi udělen jakýsi podivný status „anonymního křesťana“.
Zatímco česká vláda se na mimořádném jednání rozhodla vyhlásit státní smutek na památku „obětí střelce“, církev se rozhodla v duchu katolického integralismu odsloužit metafyzické představení Lásky a Zla o jiném počtu obětí.
Pokud druhý vatikánský koncil měl přinést „otevření se sekulárnímu“ světu a byl i nadějí na jiný způsob jazyka učitelské církve, pak katolická církev v Česku se změnám spíš dlouhodobě vzdaluje, a to nejen svými skandály předlistopadovými (Sdružení katolických duchovních Pacem in terris) nebo polistopadovými (sexuální zneužívání duchovními), ale především svým objektivistickým jazykem, což dokazuje i svou aktuální teologickou povýšeností, v které nivelizuje situační lidské distance, diference a kvality.
Dokážeme obejmout vraha?
V zimě roku 1993 chorvatsko-americký protestantský teolog Miroslav Volf zakončil svou přednášku slovy, že bychom své nepřátele měli obejmout. A jelikož to bylo právě v době, kdy srbské bojůvky tvořené tzv. četniky, kteří zavírali lidi do koncentračních táborů, znásilňovali ženy, zapalovali kostely a devastovali města, přítomný německý evangelický teolog Jürgen Moltmann mu položil otázku: „Dokážete však obejmout četnika?“ A chorvatsko-americký teolog v první části své upřímné odpovědi přiznal: „Ne, to opravdu nedokážu.“
To, co je nevyslovené – jak v otázce teologa Moltmanna, tak i v odpovědi jeho kolegy Volfa – je právě lidská tělesnost a potřeba lidské distance, která souvisí s fakticitou nesmyslné nahodilé smrti, individuálního utrpení a ztráty osobního štěstí. Jenže Graubnerův náboženský exkluzivismus vychází právě z odtělesnění člověka a nabízí nám objektivistické chápání světa z perspektivy božího pohledu – byť nikdo nemůže být jeho subjektem.
Růže pro vraha je ospravedlněna v objektivistické shodě mezi reprezentací a tím, co reprezentuje. Církev reprezentuje objektivistický externí svět božího rovnostářství, v němž všichni jsou si metafyzicky rovni a stejní jako trnité růže před oltářem. Ve filosofickém smyslu arcibiskup pražský pojímá člověka spíš jako předmět, který může být i v podobě symbolu jednoduše před-staven před oltář boží. Podle Graubnera vrah není performativním subjektem zla, ale jen jeho „nástrojem“. Zločinec se nechal magicky, ne-li přímo manichejsky „Zlem ovládnout a tak zmanipulovat, že se stal nástrojem příšerné smrti“.
Skutečné otázky člověka, problém osobní existence a dějiny nenávisti a utrpení jako by nebyly v katolické homilii podstatné. Ignorovala se i lidská diskrétnost, a to nikoliv jen ve smyslu jazykové taktnosti, ale spíše ontologické nespojitosti. Pominuto bylo i rahnerovské teologické pojetí zla, které vychází ze svobodného rozhodnutí člověka, který v radikální touze po autonomii vyhledává zlo s rozmyslem, plánovitě, zákeřně a nemilosrdně.
Dnes už klasické knihy popisující například zrod dogmatu od Adolfa Harnacka nebo filosofie náboženství od Augusta Sabatiera, který reflektoval propast mezi vědou a vírou, mezi dogmaty a autonomií svědomí i rozpor mezi rigiditou dogmat a neustálým vývojem světa, dokladují složité proměny církve a teologického myšlení, než se prosadil církevní objektivismus (ať už scholastický nebo jiný), který odhlíží od myšlení, které je ukotveno v lidském vnímání, tělesnosti a zkušenosti fyzické a sociální povahy.
Katolická církev si sice uvědomuje, že se nachází ve složitém vývoji a že její autorita (církevní vedení, Písmo a tradice) stále slábne, protože nelze odpovědnost za lidské myšlení a jednání přenášet na někoho jiného, přesto se stále nedokázala, jak napsal holandský teolog Mark Schoof, emancipovat od svého autoritativního metafyzického úřadu a myšlení.
Mirek Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
