ESEJ / Naše babička vyrazila první adventní týden z Prahy do Kyjeva. Nemohla se dočkat, až se po více než ročním odloučení vrátí domů. Všichni kolem jí říkali: „Už je tam bezpečno, vrať se“, a tak se vrátila. Když 11. prosince po útoku ruských hackerů vypadla síť Kyivstar, což je jeden z největších mobilních operátorů na Ukrajině, komunikace s ní přes mobilní telefon byla přerušena. Babička slavila 12. prosince narozeniny. Jak blahopřát babičce a matce, pokud je mobilní internet a komunikace velmi nestabilní? Jenže se ukázalo, že to byla jen předzvěst většího neštěstí. V noci po babiččiných narozeninách ruská raketa zasáhla její dům.

Byl to útok balistickými raketami na Kyjev. Tyto střely letí tak rychle, že se nestihne vyhlásit letecký poplach. Kyjevský primátor okamžitě přispěchal na místo úderu a jako první o něm informoval. Další rakety zničily okna ve škole, poškodily budovu nemocnice a zbořily márnici. „Krásné fotky“ následků si můžete prohlédnout zde.

Další trosky se zřítily na chodník a prorazily vodovody. Voda zaplavila celé ulice a zastavila se až na posledním schodu před kostelem – tam, kde se v podzemí lidé ukrývali. Sídliště bylo několik dní bez vody a světla, plyn bude chybět asi půl roku. Video z místa úderu si můžete prohlédnout zde.

Někteří by řekli, že to byly jen trosky rakety, která dopadla na dvůr mateřské školy a bytový dům. „Jen trosky,“ říkají mi lidé tady v Praze, kteří v životě nezažili válku. Jenže to „jen“ vyrazilo okna v celé budově, tlakovou vlnou rozbilo dveře, oheň zachvátil celý vchod, několik bytů vyhořelo.

Ti lidé, jejichž okna směřovala na stranu, kam spadla část hlavice, jsou všichni v nemocnici. Hospitalizováno je 17 lidí, z toho 5 dětí. Jeden byl pořezán skleněnými střepy a leží na jednotce intenzivní péče. Více než 50 rodin přišlo o své byty a domovy. Jak říká jedna z obětí: „Spal jsem a moji postel to prostě vyhodilo na chodbu.“

Je Kyjev opravdu bezpečný?

Babička vyběhla na dvůr ve tři hodiny ráno v pyžamu. Teprve k večeru dovolili policisté a hasiči lidem vzít si z bytů cennosti a několik dní se tam nesmělo. „Nevíme, jak se dům po takové ráně zachová,“ říkali. Díkybohu, že střela dopadla z druhé strany domu a babička přežila. Sláva velkorysým Čechům, že její dcera a maličká tříletá vnučka, totiž moje manželka a dcerka, jsou v bezpečí v Česku. Zároveň je to ale odpověď na názory ohledně války na Ukrajině, které občas slýchám.

„Vraťte se, Kyjev je bezpečný, už se tam nestřílí. Proč se nevrátíte na Ukrajinu?“ Tuto otázku slýcháme často. Už se nestřílí? Ano, Kyjev je chráněn několika systémy Patriot. Ale celá Ukrajina jimi chráněna není, protože Západ je dosud nepředal v plánovaném počtu.

Statistická pravděpodobnost jsou jen čísla na papíře. Ve skutečném životě je to loterie, v níž jde o váš život a životy vašich dětí. Kdo by chtěl hrát loterii se životem svých dětí? Mimochodem, sídliště, kam ruská raketa dopadla, je velmi klidná čtvrť, vzdálená od jakéhokoli vojenského či technického zařízení. V blízkosti nejsou ani žádné elektrárny.

Na Ukrajině nejsou žádná bezpečná místa. Ano, pravděpodobnost zásahu v Zakarpatí je zanedbatelná, ale v Kyjevě, Lvově, Vinnycji – tam může něco „přiletět“. Nejnebezpečnější zónou je frontová linie. Všude tam, kam dostřelí ruské balistické rakety, především S-300 a S-400, je šance, že se neprobudíte a poplach „zazpívá“ jen nad vaším mrtvým tělem a hořícím domem. Každý se rozhoduje sám, ale riskovat život dítěte, to je jiná věc.

Případ české učitelky

Voláš sousedům a ve skupině WhatsApp vidíš hořící školku, kam by mohly chodit tvé děti, a pak si znovu čteš o české učitelce, která při hodině češtiny šířila na škole ruskou propagandu a tvrdila, že se v Kyjevě nic neděje, veřejnoprávní televize prý lže a je placená Sorosem…

Jenže to je jen špička ledovce. Na osmnáctiminutové nahrávce zaznělo z úst učitelky například i toto: „Rusové byli v oblasti Doněcka a Luhanska zabíjeni, likvidováni jenom proto, že to byli Rusové. A byli likvidováni vlastně opravdu ukrajinskými nacistickými skupinami tak, že se zatloukly dveře do baráku, ten barák se zapálil, stáhli se ti lidé zaživa z kůže, vraždily se děti atd. A probíhalo to neustále od roku 2014.“

To už je zásadní dezinformace, faktická lež, protože popisované věci se prostě nestaly. To není výuka ke kritickému myšlení ani poukaz na to, že informace je třeba ověřovat z více zdrojů, jak říká učitelčin zástupce, a už vůbec to není pouhé „zpochybňování veřejnoprávního zpravodajství České televize“.

Nejděsivější však je, že v roce 2023 člověka, který výslovně lhal, doprovází v jednací síni početný dav příznivců tvrdících, že je to „alarmující popření všech demokratických principů a svobod v tomto státě a bezprecedentní omezení slova a názoru“. Samozřejmě nelze učiteli vytýkat, když dětem říká svůj názor, jenže tady jde o fakta a lež.

Úsudek, fakta a lež

Pro přesnost je třeba rozlišovat tři úrovně úsudku a postojů. Pro filosofy, kteří znají neokantovství nebo analytickou filosofii, to vše může znít jako banalita – ovšem i filosofové se nad slovem „fakt“ občas ironicky pousmívají. Tady jsou ony tři úrovně:

1) Různé postoje k jednomu faktu: to se týká například klasických filosofických a náboženských diskusí. Například zda existuje Bůh, anebo ne, zda je možné poznání a priori, zda existuje duše a nehmotné entity atd. To platí i pro politické diskuse: „levice“ a „pravice“, konzervativci a liberálové se zabývají fakty, která jsou všem společná, ale interpretují je rozdílně, protože zastávají rozdílné hodnoty.

Hodnoty jsou odlišné, fakta jsou však společná. Lze se přít o to, čí koncepce zahrnuje do svých úvah více faktů, správněji s nimi zachází, více či méně správně logicky buduje systém úsudků, více či méně používá logické manipulace atd. Ale přesto jde především o debatu mezi hodnotami. Prvotním, vzorovým příkladem takové debaty byla konfrontace mezi různými náboženskými vyznáními, a proto byla nedotknutelnost svobody svědomí a postoje posvěcena Prvním dodatkem Ústavy USA.

2) Popírání zřejmých faktů: ideálním příkladem jsou „plochaři“ (flat-earthers), kteří popírají heliocentrismus a zastávají koncept ploché čili placaté Země. Když se popírá zjevný fakt, nejde o svobodu svědomí, nýbrž prostě o nevzdělanost. Na jedné straně to není trestné, protože to vychází z osobního přesvědčení, na které má člověk jistě právo. Na druhé straně to může klidně sloužit k diskvalifikaci člověka. Pokud například učitel zeměpisu bude hlásat teorii ploché Země nebo učitel biologie teorii miasmatů s výrokem, že oficiální věda lže a je někým podplacená, sotva ho nechají, aby takový „názor“ předkládal žákům.

Jsou ale různé druhy sporů s rozdílnou klasifikací. Například spor kolem pojmů „gender“ a LGBT+. Co to je? Jsou to odlišné postoje či názory, anebo popírání očividného faktu? Nejspíš jsou to spory z první skupiny: nikdo nepopírá existenci takového jevu, ale na téma tohoto jevu existují přinejmenším dva názory. Jako ve většině případů v humanitních vědách se setkáváme s různými postoji například v otázce, kdo byl Napoleon, ale pokud někdo popírá existenci samotného Napoleona nebo Karla Velikého, poněvadž prý jde o konspiraci, tak ho vyhodí ze školy. Anebo ne?

3) Popírání morálně závažného faktu s hrozbou nebezpečné újmy lidem: všechna fakta nejsou stejně mravně významná. Například popírání, že se Země otáčí kolem své osy, stojí takříkajíc mimo morálku. Ovšem popírání holokaustu a oslavování Hitlera je postihováno v celé Evropě. Schvalování nebo znevažování genocidy je rovněž stíháno a odsuzováno. Co když někdo řekne: Němci za to nemohou, může za to jen Hitler? Anebo když někdo tvrdí, že Židé vyprovokovali Němce k takovému postoji a za válku mohou Britové a Francouzi, a prý není všechno tak jednoduché, podívejte se třeba na bombardování Drážďan…

Důležitost morálního hlediska

Všechna tato fakta a postoje jsou dost důležité právě z morálního hlediska. Nelze ospravedlňovat genocidu, natož falšováním faktů. Jednotlivé „individuální“ názory nebo postoje mohou ohrožovat jiné lidi i celé národy. V takových případech evropská společnost používá i trestní postih.

Vraťme se k případu paní učitelky. Ta nejenže vyjádřila svůj postoj k válce nebo sympatie k některé straně. Překrucovala fakta čili hlásala nepravdivé informace. Snažila se ve svých žácích zasít pochybnosti o skutečnosti a hrůzách genocidní války Ruska proti Ukrajině. Navíc pod heslem kritiky údajně podplacených médií a hlásáním „kritického myšlení“ nabízela dětem směs ruské propagandy a konspiračních teorií.

Přinejmenším tak spadá do kategorie „flat-earthers“. Věřit v roce 2023 ruské propagandě o událostech z roku 2014 a přitom mluvit o „kritickém myšlení“ a říkat, že „Česká televize lže“, to je přinejmenším směšné a neslučitelné s odborností. Ona paní učitelka a její příznivci se mohou ocitnout na stejné rovině jako popírači holokaustu, který mimochodem organizoval někdejší spojenec Stalina, jehož současné Rusko velmi oslavuje.

Vždyť venku je advent

I když se bojíš o babičku, která si s pomocí svých přátel musí nechat opravit rozbitá okna a dveře a netuší, jak se budou chovat praskliny ve stěnách jejího domu, přesto se děti v tomto adventním čase už těší na Ježíška.

A když jdeš ulicemi Prahy či Brna a vidíš ukrajinské vlajky na českých budovách, cítíš zvláštní teplo u srdce, zvláštní vděčnost vůči všem těm lidem, kteří nyní tuto vlajku vyvěšují. A zvláštní vánoční pocit. Možná proto, že české a ukrajinské vánoční tradice jsou si tak blízké. Možná také proto, že ukrajinská vlajka mimo Ukrajinu teď znamená něco jiného než v roce 2022. Tehdy byla znakem prvotní emoce a empatie, trochu i módy.

Nyní je znakem nezlomnosti, svědomí, odvahy, schopnosti stát si za ideály, i když už to není v módě, navzdory ruské propagandistické mašinérii a každodenním starostem. A proto velké díky všem, kteří právě nyní zvedají tento prapor boje za čest a svobodu. Děkuji vám, Češi! Děkuji za vaši vytrvalost a víru! Pravda zvítězí!

Volodymyr Volkovskyj je ukrajinský historik a filosof, vědecký pracovník Filosofického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny v Kyjevě, který se zaměřuje především na politickou filosofii. Aktuálně působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR v rámci Collegia Europaea FF UK & FLÚ AV ČR.

Text vznikl v rámci projektu MSCA4Ukraine, který je financován Evropskou unií.