Gustáv Husák a Marie Kabrhelová s československými ženami (Pražský hrad, 5. 3. 1980) FOTO: ČTK/Mevald Karel
FOTO: ČTK/Mevald Karel
KOMENTÁŘ / Český rozhlas Plus uskutečnil 1. prosince 2023 rozhovor s novou ředitelkou Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Adélou Gjuričovou. Posluchač by očekával, že nová ředitelka bude vysvětlovat, proč například Rada Ústavu pro soudobé dějiny (ÚSD), a tedy i sama Gjuričová, nevyzvala svého předchůdce Miroslava Vaňka k rezignaci, když vyšlo najevo, že on i jeho zástupce Pavel Mücke nabízel studentkám na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy kredity za sex, a proč se tak stalo až na základě požadavku předsedkyně Akademie věd České republiky.
Anebo čím to je, že někteří badatelé a badatelky v ÚSD se hlásí k marxismu a chtějí s ním být „v dialogu“ (jako například Kristina Andělová), další souzní s pullmannovskou tezí, že totalitární režim byl založen na „společenském vyjednávání“, a bádání v Archivu bezpečnostních složek považují za „projev voyeurství“ (jako Michal Kopeček), a že i její současný zástupce Vítězslav Sommer si technokraticky myslí, že komunistické Československo byl právní stát a že „poslední slovo“ o minulosti má mít pouze „expert-historik“.
Namísto toho se už z rozhlasové upoutávky posluchač mohl dozvědět zvláštní truismus, neboť podle nové ředitelky ÚSD „komunistická diktatura byla pro někoho přínosná“.
Statický pohled na dějiny
V poměrech marxistického „sociálního podmiňování“ existovala samozřejmě celá řada nejrůznějších temporalizujích „přínosných“ forem. A pokud zůstaneme ve sféře akademických kariér, pak je třeba zmínit, že to, co někteří aktéři za komunismu považovali za určitý osobní a společenský „přínos“, dnes ve vlastním akademickém curriculum vitae raději vynechávají.
To je i případ některých českých profesorů, kterých se jako autorit Adéla Gjuričová občas dovolává. Samotné příběhy historických aktérů dokazují, že byť pro mnohé byl i vstup do komunistické strany nebo začlenění se do struktury tehdejšího establishmentu „přínosem“, s odstupem času byl tento přínos stále víc a víc zatěžován nejrůznějšími osobními ztrátami – třeba autocenzurou.
V rámci zkoumání totalitárního systému či „komunistické diktatury“ už ale samotná otázka „přínosu“ přesahuje pouhou historickou fakticitu, neboť se nemůže vyhnout deontologickým, hodnotovým i kontrafaktuálním problémům. Otázka „přínosu“ překračuje koncept, který pojímá historii jako statickou ontologickou realitu.
Komunistické zločiny z hlediska nerealizovaných alternativ
Mnozí lidé totiž navzdory nejrůznějším „přínosům“ často věděli nebo tušili, že by se jejich životní osudy mohly odvíjet jinak, protože život má charakter dynamické ontologické skutečnosti, což souvisí s lidskou tvořivostí, naplňováním touhy i zlepšováním společenských poměrů. V historiografii, například v díle Nialla Fergusona, se tomu říká „nerealizované alternativy“. Nezapomněli jsme ve výuce dějin komunistických zločinů právě na hledisko nerealizovaných alternativ?
Signifikantní je i jazykový obrat, který Adéla Gjuričová používá na adresu politických vězňů a disentu: „Při vší úctě k nim a jejich historickým zásluhám.“ Ačkoliv ona přímo netvrdí, jako revizionistický historik Michal Pullmann, že to byly jen okrajové skupiny, samotný její jazyk prozrazuje nepochopení dynamické historické reality, neboť tehdejší disent si nezakládal na nějaké statické úctě nebo historických zásluhách. Dokonce ani na takových věcech nemůže být v hlubším smyslu „založen“, neboť disentu bylo vlastní něco, co bylo z hlediska dějin „transcendentní“.
Ostatně filosof Jan Patočka v souvislosti se vznikem Charty 77 napsal, že motivace signatářů stojí „výše než politické závazky“ a signatáři nechtějí být ani morální autoritou, dokonce ani „žádným svědomím společnosti“.
Gjuričová ale nemá pochopení pro důležitou dynamickou nestabilitu, historickou nerovnovážnost či nezakotvenost v dějinách, kterou ztělesňovala specifická skupina lidí s určitou duchovní či existenciální zkušeností „transcendence“.
Výuka dějin jako diskursivní supermarket
Jelikož ale Gjuričová chápe minulost staticky a povrchně, nahlíží na disidenty mentalisticky, jako by to byla jen jedna skupina mezi jinými sociálními skupinami. Jenže taková statická sociální stratifikace nejenže nemůže postihnout specifičnost disentu, ale především ani dynamický charakter konkrétní historické situace vyvolávající v politickém systému kritický stav, neboť v normalizačním období se spojili trockisté, liberální intelektuálové, heideggeriáni, rezistující evangelíci, reformní komunisté, podzemní církev nebo underground.
Od staticky pojímaného konceptu dějin se odvíjí i její zdůrazňování rovnovážné potřeby „jiného“ badatelského přístupu k výuce dějepisu, kterou však pojímá jako diskursivní supermarket, kde je na výběr nekonečně mnoho perspektiv, kde neexistují žádné „politicky etablované pravdy“, a zejména kde se pohybují ještě další sociální skupiny, které komunistickou diktaturu „mohly vidět jinak“, než „političtí vězni nebo než disidenti v sedmdesátých a osmdesátých letech“.
Je to mentalistické, statické a vnější pojetí dějin, v kterém i zahrádkáři najdou své důležité místo, pro což plédoval rovněž politik ČSSD Lubomír Zaorálek.
Její zdánlivě relativizující tvrzení, že politicky etablované pravdy se mění s pádem politických režimů, je spíše vulgarizací dějin, neboť mnohé polistopadové zákony navazují na „politicky etablované pravdy“ – například o období fašismu.
Provokativní metodický návod – „k**da rozhoduje v okrese“
Když se Gjuričová vyjadřuje o současných sporech v souvislosti s historickou pamětí, pojímá tyto spory jako „součást veřejného souboje o nějaké vlastnictví paměti na komunistický režim“, což opět dokládá nepochopení zmiňované historické transcendence. Minulost nemůže být předmětem zápasu o nějaké „vlastnictví paměti“ (byť se o to zejména nacionalismus snaží), protože je v jistém smyslu transcendentní povahy.
Minulost je totiž stále před námi a její součástí je – mimo jiné – výše zmiňovaná lidská tvořivost, naplňování touhy i zlepšování společenských poměrů. Minulost je ale před námi i jako určitá hrozba, metaforicky řečeno jako kontejner s jaderným odpadem uloženým na dně hlubin moře, který se ale pomalu rozpadá a čeká na svou příležitost, aby v budoucnu zamořil celou oblast a způsobil katastrofu.
Do vlastních rozporů se politoložka zaplétá ve chvíli, když se vyjadřuje ke sporné badatelské učebnici dějepisu pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia (Fraus, 1. vydání 2022), kterou kritizovalo nové vedení Ústavu pro studium totalitních režimů z důvodů faktografických lapsů a pedagogických chyb, neboť badatelé v úvodu knihy například tvrdí: „Ani my s jistotou nevíme, jak to ve skutečnosti bylo,“ ale i z důvodu výběru dobových vulgárních materiálů, kde se například v souvislosti se zneužíváním moci vulgárně píše o ženě ve smyslu, že „k**da rozhoduje v okrese“.
Podle Gjuričové však v kontextu zmiňované učebnice nejde o otázku výkladu dějin, ale pouze o provokativní „metodický návod, jak učit soudobé dějiny“ či „výukovou metodu“.
Jenže pokud není v učebnici – mimo jiné – ani zmínka o sebeupálení Jana Palacha, jak můžeme rozumět dějinám například v jejich tělesnosti? Jak si nová ředitelka ÚSD představuje edukativní „provokaci“, když mlčením o Palachově oběti je předem zabráněno napsat pomyslný úvod do tělesnosti dějin normalizace, a když tedy žákům a studentům ani formálně neumožňujeme, aby si „připustili dějiny k tělu“?
Klausovský jazyk a problém žen v dějinách
V závěru rozhlasového rozhovoru se Adéla Gjuričová identifikuje s generačním prožíváním „devadesátých let“, ale na tomto historickém souznění je zajímavé spíše politicky dobové kulturní „sociální podmiňování“. Nevědomky si totiž osvojila i klausovský skeptický jazyk, a proto redaktorovi Českého rozhlasu Janu Bumbovi řekla: „Jestli něco je pravda a něco není pravda, ale takhle ty otázky nestojí, tam to, co vy jste citoval, to prostě nejde označit za historickou chybu nebo nechybu…“
Zatímco ve světě klausovské negace dominovala slova jako nevýhra, nepodpis, nepravda, v současné dějinně výkladové skepsi dominují historické „nechyby“, které vytěsňují transcendentní události, jako bylo upálení Jana Palacha.
Je příznačné, že ředitelce ÚSD například vulgarismy na adresu žen ve zmiňované učebnici nevadí. Na druhé straně si ale nejen ona, ale i další badatelky kladou historicky důležitou a osobní otázku: „Jak ženy do dějin dostat?“
Jenže právě tím, že si nepřipouštějí dějiny příliš k tělu a nezkoumají znejišťující transcendenci v dějinách, skrytou například v posledních dopisech Milady Horákové, které napsala v pankráckém vězení těsně před popravou, nebo ve vězeňských vzpomínkách Dagmar Šimkové, nezbývá jim než se zajímat o typ historických výkladů zdůrazňujících přínosnost komunistické diktatury.
Mirek Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
