V roce 2012 slavil teroristický Hamás v Gaze bouřlivě 25. výročí svého založení. FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
ESEJ / Německý filosof Karl Jaspers položil už před osmi desetiletími Německu a Evropě ty nejzákladnější otázky o vině za zločiny nacismu (Otázka viny, Die Schuldfrage, 1946). V této útlé, ale převratné knize mimo jiné napsal slova, jež mohou být aktuálním a všeplatným komentářem i k brutálním událostem ze 7. října 2023: „Režim ve válce od počátku porušoval zásadu našeho největšího filosofa Kanta, který požadoval jako podmínku mezinárodního práva: ve válce nesmí docházet k činům, které zcela znemožňují pozdější usmíření těch, kdo vedou válku.“
Jako jeden z mála dokázal to, co novináři, politici, filosofové, politologové, youtubeři a influenceři všeho druhu neumí mnohdy rozpoznat dodnes. Aniž v nejmenším zpochybňoval samotné zločiny nacismu, dokázal se vyhnout sebemenšímu náznaku demagogie, generalizace a uvažování v kategoriích kolektivní viny.
To platí obecně, ať mluvíme o vinách za hitlerismus, stalinismus, putinismus, hamásismus a další „-ismy“, respektive za každý masově sdílený sadismus a fanatismus. Filosof totiž ovládal dnes téměř vyhynulé umění rozlišovat. Zároveň se však distancoval od situací, kdy „rozlišování“ mělo být trikem, jak sám sebe pohodlně vyvinit.
Demagogie rovnítek
Chceme-li hovořit o kritickém myšlení, je dobré si připomenout starou platónsko-aristotelskou zásadu, že kritika není v podstatě nic jiného než právě rozlišování. Jak moc jsme se od této podstaty vzdálili, vidíme na úrovni soudobých veřejných debat na webu i jinde vedených o čemkoli podle hesla Losna, nebo Mažňák či Sparta, nebo Slavia. Jedna demagogie pouze přebíjí druhou, jeden fejk druhý a ten nejprimitivnější mívá poslední slovo a oblétne svět. Mašínové: hrdinové, nebo vrazi? Odsun Němců: ano, nebo ne? Kácet v národních parcích nakažené stromy, nebo nekácet?
A konečně Palestinci v Gaze: nehledě na zavrženíhodný masakr na Izraelcích ze 7. října, který nutno dát před závorku – byli původně v právu oni, nebo Izrael? Už šedesát let poslouchám jako obehranou písničku dvě míjející se teze: 1) Okupovali jste nás, vyháněli, vzali nám území; 2) Sotva uschl inkoust na dohodě velmocí o novém státě Izrael, už jste nás napadli, zabíjeli a chtěli smést do moře (dodnes to nepokrytě hlásáte na náměstích).
Ale opravdu se údajné nebo skutečné utrpení Palestinců nedalo řešit jinak než sadistickým vražděním židovských civilistů, rodin a dětí až po to uřezávání hlav a masové vraždění teenagerů na rockovém koncertě? A byli-li Palestinci vystaveni dlouhodobému utrpení, dosáhlo skutečně takové nesnesitelné míry, jež by opravňovalo terorismus?
A z druhé strany zase slyšíme: Co to nelegální osidlování Západního břehu, vyhánění obyvatel a bourání jejich obydlí? A neodpovídají Izraelci na zlo i teď zase jen zlem, čímž nekonečný řetěz násilí pokračuje? (Karl Jaspers: „Zlo je zlem, i když se děje jako odplata.“) Ale hlavně: nemaže takovéto falešné rovnítko demagogicky rozdíly v obou typech násilí, kdy jedna strana dopředu varuje, že chystá násilnou akci, a vyzve předem civilisty k odchodu a záchraně života, a druhá nevyprovokovaně přepadne nic netušící rodiny, ženy a děti, na potkání je vraždí a unáší bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou zapojeni do konfliktu?
Právě jaspersovská schopnost rozlišování je jediným možným, smysluplným přístupem k problému. Něco jiného je třeba poválečný oficiální úradek velmocí o transferu německých civilistů (u nás legálně realizován až od konce ledna 1946, do té doby probíhalo osmiměsíční státem legalizované vraždění) – a něco úplně jiného je zmíněná předchozí fáze „divokého odsunu“, spojená s loupežemi a vražděním bez soudu, vyháněním celých rodin z jejich obydlí. Nerozlišovat tyto dvě fáze a zastřešit je jedinou nálepkou „odsun“ je typickou ukázkou demagogie falešných rovnítek. Pokusme se přiložit Jaspersovu kategorizaci vin na současné konflikty, od Ukrajiny po Palestinu.
Čtyři kategorie vin
Prvním a nezpochybnitelným typem vin je podle filosofa vina kriminální. Genocida proti skupině obyvatel, ale i násilné zbavení jakéhokoli lidského tvora nebo skupiny života, jejich oloupení, znásilnění, únosy či vyhnání z domova je poměrně jasná vina, za niž – podobně jako za násilné rozpoutání války – by měl následovat trest. Takovým typickým prokazatelným zločincem a vrahem je Putin.
Mezinárodní tribunály typu Norimberského procesu, tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii (nejen srbské, ale i chorvatské) nebo současné tribunály pro ruské válečné zločiny na Ukrajině (Buča) jsou důkazem, že poměrně věrohodné důkazy ke stíhání, jakkoli je to pracné, získat lze. U zločinců typu SS nebo Hamásu, kteří se sami chlubí a radostně dokumentují svou bestialitu, je to dokonce jednoduché. I tam, kde sami svůj zvrhlý sadismus nenatáčejí, je nutné podle Jasperse rozlišovat podle stupně zapojení do teroristických struktur. Vždy je však možné soudit pouze na základě individuální, nikoli kolektivní odpovědnosti!
A protože se jednotlivé typy vin mohou vzájemně prolínat a podmiňovat, lze i sem jako přitěžující kriminální vinu zařadit skupinovou účast ve zločineckých organizacích typu gestapa, SS, KGB, KSČ, StB či Hamásu. Konkrétní kriminální důkazy lze opatřit i u vražedné palestinské akce ze 7. října, popřípadě i u dalších zločinných akcí kterékoli (zdůrazňuji kterékoli!) strany.
Vždy je však možné podle Jasperse soudit je pouze na základě individuální, nikoli kolektivní odpovědnosti. Instancí jak v poválečném Německu, tak v poválečné Jugoslávii a na osvobozených ukrajinských územích může být jenom mezinárodní společenství, rozhodně ne stát či organizace páchající vyšetřované zločiny.
Druhým typem viny je vina politická. Každý občan, který ať dobrovolně nebo nedobrovolně volil a podporoval vlastní zločinný režim a který neučinil nic proti politické zvůli a persekuci spoluobčanů, musí nést politické následky svého jednání. To není zase nějaká plošná odpovědnost, Jaspers píše, že tady opět záleží na míře zapojení do mechanismů persekuce, jíž se občan buď aktivně (volbou) nebo svým mlčením zúčastňoval. Takže ani v těchto mezních případech nelze uvažovat v kategoriích kolektivu. A klíčem je opět rozlišování.
Zfanatizovaný nacistický dav podobně jako jásot příznivců Putina či Hamásu nad vlastním sadismem mají společného jmenovatele – sdílená radost ze zla a uvažování v pojmech kolektivu, nikoli individua. Právě uvažování v pojmech kolektivu (což je z 90 % uvažování většiny médií) je prvopočátkem tohoto navenek iracionálního jednání. Neznamená to však, zejména v podmínkách politické nesvobody, že tomuto iracionálnímu nadšení nad zlem podléhají beze zbytku všichni, jak to někdy prezentují média.
O těch druhých se zpravidla dozvíme až po pádu režimu, v podmínkách svobody. A že takoví jsou, a není jich málo (i u Putina, u Lukašenka, v Sýrii a řadě islámských zemí, o tom svědčila náměstí plná demonstrantů ještě předtím, než byli účastníci buď zplynováni nebo jinak likvidováni). Instancí pro tento typ vin bývají ti, kdo se mimo jiné nasazením vlastního života o porážku zločinného režimu zasloužili.
Třetí vinou je vina morální. Kdokoli podporoval, mlčky přihlížel, sám před sebou omlouval a dělal, že nevidí zjevné zločiny, má nezpochybnitelnou morální vinu: „Slepota vůči neštěstí druhých, tato chybějící fantazie srdce, a vnitřní nedotčenost viděným zlem, toť morální vina.“ (Jaspers) Filosof připouští i lidsky pochopitelné okolnosti: abych neztratil své postavení, nepřišel i o možnost být užitečný druhým. Připouští, že „každý krok, každá situace má své zvláštní omluvy a svá zvláštní břemena, která lze rozlišit vždy jen v individuálním případě“.
Zároveň však hned dodává, že i přesto konkrétně u nacismu nalézá pro morální vinu omluvu, připomene-li si, že bylo mnoho Němců, kteří se k takovým způsobům neuchýlili a vzali na sebe všechny nevýhody a rizika, od ztráty zaměstnání po ztrátu života (viz koncentráky plné německých vězňů let 1933–1939 nebo sovětské let 1917–1953).
Totéž dnes ruské a běloruské kriminály a pracovní tábory – a bohužel už i hřbitovy – plné osob, které si dovolily buď demonstrovat proti despocii, nebo pouze říkat válce válka. Ti, kdo je tam zavírali (prodejní soudci, ale nepřímo i prodejní komentátoři, publicisté, propagandisté, TV moderátoři, populární umělci, baviči, sportovci, učitelé), mají neoddiskutovatelnou jak politickou, tak především morální vinu. Podobně jako všichni, ať už v Palestině, Gaze, Íránu, v západní Evropě i u nás, kdo velebí terorismus, nosí hrdě fangle a trička s masovými vrahy a ztotožňují se na náměstích i na webu s genocidním heslem o Palestině od moře k moři – nebo proti tomu v rámci svých možností nic nečiní.
Každopádně však platí, že konečnou instancí pro posuzování morální viny nemohou být druzí. Vždy jen člověk sám, jeho individuální svědomí. Nic se nezmění, nezměníme-li se my sami (C. G. Jung).
Poslední instancí je Bůh
I tady ovšem vidíme, že jednotlivé typy vin se někdy prolínají, například morální a politická s vinou čtvrtou a poslední, vinou metafyzickou. Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, říká Jaspers, v jejímž důsledku je každý ve vyšším, metafyzickém smyslu spoluzodpovědný za všechno bezpráví na světě. A zvláště pak za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím.
Platí zásada: „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen. Jestliže jsem nenasadil svůj život, abych zabránil zavraždění druhých, cítím se vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně přiměřeně postihnout.“ Už jen fakt, že žiji, zatímco druzí trpí a umírají, zakládá něco jako nesmazatelnou hlubinnou vinu. Instancí v tomto případě může být, pořád dle Jasperse, jedině Bůh.
Bůh jako všechno, co nás přesahuje. Nebo jako naše vnitřní sokratovské daimonion, s nímž se radíme, když jsme bezradní. Anebo jako Kantův mravní zákon v nás. A také jako Ráj srdce J. A. Komenského, Bůh obecný, Bůh celku, nikoli dílčích věr a nauk. Bůh všech národů, od křesťanských přes „turecké“ („I oni k lidu Božímu náležejí – jako sémě Abrahamovo…“, Clamores Eliae / Křiky Eliášovy, 1665–1670), až po národy zámořské, tj. „indiánské“ („Jsou zajisté i oni obyvatelé okršlku, vlast jejich jest od Boha jim daná“, zatímco „my je odbýváme titěrkami, zrcadly, špendlíky“, tamtéž).
A když už jsme si začali s Komenským, své úvahy jím i zakončeme. Neboť jeho ekumenická varování považuji za nejpříhodnější dovětek k Jaspersově čtvrté vině i k naší dnešní situaci a k vinám za ni. Komenský nám mimo jiné vzkazuje: „Zanechte, politici, klamavé machiavellistické vychytralosti (kterou vám předkládá satan pod okázalým jménem „státní zájem“), tj. usilování všemi dovolenými i nedovolenými prostředky obrátit vše k vlastnímu prospěchu, o čemkoli se zdá, že to přispěje k upevnění vlastních záležitostí.“ (Clamores Eliae / Křiky Eliášovy, 1665–1670)
Komenského motto pokračuje: „Hle, zrcadlo nebeské politiky vyvrátí jedním rázem všechny vaše politické lsti, ať se tváří sebelíbivěji: a ukáže ten jediný pravý, božský, pevný a nezvratný státní zájem, aby bylo dobře všem, nejen nějakému jednotlivci nebo několika málo osobám“. A proto, teologové, ideologové, ochránci jediné víry a militantní vymýtači věr jiných (řecké, římské, české, německé, helvétské, turecké), odložte své parciální ctižádosti a hádky a vyznávejte víru nikoli dílčí, ale všeobecnou, platnou pod různými názvy pro celou Zemi, jež je nám všem matkou a na níž jsme všichni bratři.
Zdá se vám také, že podobně jako nadčasovost Jaspersova rozlišování je i Komenského pansofická výzva adresována nikoli jen rozvaděným národům sedmnáctého, ale též jedenadvacátého století?
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
