V části české společnosti rostou protievropské nálady (2023). FOTO: Ray Baseley (se souhlasem autora)
FOTO: Ray Baseley (se souhlasem autora)
KOMENTÁŘ / V roce 1989 to nebyl žádný „blesk z čistého nebe“. Nejprve imperiální Moskva rozhodla, že satelitní režimy ve střední a východní Evropě, stále loajální k brežněvismu, už nepotřebuje, a dokonce jí na mezinárodním jevišti škodí. Brzy nato padly komunistické režimy v Polsku a Maďarsku, protože padnout směly, přičemž dlouhodobě existoval dostatečný tlak občanské společnosti. Na podzim roku 1989 však končil i neostalinistický režim někdejší NDR. Všude kolem se svět měnil, zatímco v ČSSR ještě panovaly normalizační puch a zdánlivé bezčasí.
V roce 1988 si Michail Gorbačov zažertoval, když vyhlásil „Sinatrovu doktrínu“ coby opak někdejší takzvané Brežněvovy doktríny, která vešla ve známost po invazi do ČSSR. Brežněvova doktrína byla též označována za doktrínu omezené suverenity. Znamenala, že satelitní státy SSSR nemohly suverénně rozhodovat o podstatných záležitostech svého bytí a nebytí. Stručně řečeno, vlastně to ani státy nebyly. Spíše protektoráty.
Mimo jiné nepadalo v úvahu povolit svobodný tisk, zrušit mocenský monopol komunistů, nebo vystupovat z vojenského či ekonomického bloku ovládaného Sověty. Ba ani sbližovat se s „imperialisty“ prostřednictvím vstupování do organizací, kde SSSR neměl dominantní postavení. „Sinatrova doktrína“ nazvaná podle hitu „My Way“, měla hlásat opak. Tedy, že se už Sovětský svaz nestará o to, aby nařizoval někdejším satelitním státům, co mohou nebo nemohou podniknout. Nadále je to jejich věc. Už ne Brežněvovo pokrytecké „éto vaše dělo“, po němž přijely tanky, ale opravdové uvolnění.
Nevratné změny ve střední Evropě?
Situace, kterou kolem sebe pozorujeme dnes, ale jako by po přílivu svobody v devětaosmdesátém přinášela vlnu opětovného odlivu. V Maďarsku a Polsku vznikly „iliberální“ režimy vymezující se v důležitých aspektech proti evropskému projektu. Na Slovensku se právě k moci vrátil Robert Fico. Průzkumy voličských preferencí zejména na východě Německa nevypadají vůbec povzbudivě.
A co více, sousední Rakousko, dlouho považované za jeden z etalonů evropské stability, se prostřednictvím tamní strany Svobodných, lokálně se prosazujících komunistů i proruských politiků mezi lidovci také postupně odpoutává od jasně proevropské trajektorie.
Někteří se utěšují tím, že zmíněné změny, na rozdíl od těch v roce 1989, údajně nejsou nevratné. Jistě to však nevíme. Polská PiS sice volby prohrála, ale vítězství opozice odmítá uznat, spíše než předání moci chystá studenou občanskou válku. Robert Fico byl sice po kauze Kuciak sesazen, ale pak se opět vrátil, „bohatší o mnohé zkušenosti“ a rozhodnutý příště neponechat nic náhodě.
Podle aktuálních průzkumů se v České republice po příštích volbách vrátí k moci Andrej Babiš. A Viktor Orbán se drží premiérského křesla v Maďarsku jako klíště nepřetržitě již dvanáct let. Spíše tedy navrhuji přiklonit se k názoru, že posun k populistickým iliberálním režimům může být minimálně ve střednědobém výhledu nevratný či „neopravitelný“. Přinejmenším stejně, jako je v dohledné době katastrofa brexitu.
Trump jako karikatura Gorbačova?
V současných průzkumech volebních preferencí vede před budoucími prezidentskými volbami v USA v roce 2024 kandidát Donald Trump, třebaže čelí řadě nepříjemných trestních kauz. Jediná z nich by v minulosti stačila k ukončení politické kariéry, avšak Trumpův kult v Republikánské straně situaci změnil. Trump je znám obdivem k diktátorům a autoritářským vůdcům, s nimiž si rozumí znatelně lépe než s politiky demokratických spojenců USA. Obecně mu osud demokracie v samotných USA evidentně neleží na srdci, přičemž demokracie v Evropě jsou mu vysloveně ukradené.
Pokud by se Trump skutečně znovu stal prezidentem, byl by více než ochoten přitvrdit předchozí negativismus vůči angažmá Spojených států v NATO. Jeho osobnostní rysy jej nepředurčují k chápání širších strategických souvislostí, spíše ještě tak k představě, že intervenovat se má tam, „kde lze sebrat ropu“. A jak víme, v Evropě už mnoho ropy nezbývá. Ačkoli se Varšava během prvního funkčního období exprezidenta velmi snažila podbízet, ani nápad zřídit základnu Fort Trump neuspěl – a žádní vojáci Polsku slíbeni nebyli.
Trumpův izolacionismus kombinovaný s osobní slabostí pro diktátory a blízkovýchodní ropné vrty by mohl přinést bezprecedentní krizi amerického aliančního systému v Evropě. Starý kontinent by tak v mnoha ohledech zůstal odkázán sám na sebe, a to jak v oblasti zahraniční politiky, tak v oblasti vojenské. Demokracie, které mají solidní domácí základy, ovšem takovéto opuštění Američany za určitých okolností mohou přežít.
Ačkoliv si Moskva ráda myslí opak, rozhodně nejsou loutkami Washingtonu v podobném smyslu, jako bývaly komunistické režimy střední a východní Evropy loutkami Sovětů. Otázka, která ale prioritně zajímá nás, zní, zda do této množiny demokracií s pevnými základy patří také Česká republika.
Otázka odolnosti a obranyschopnosti
Jestliže Trump vypustí směrem k Moskvě signál, že evropské státy jsou volnou kořistí imperialistů, bude v prvé řadě záležet na reálných obranných schopnostech a odolnosti Evropy. Obrana se přitom netýká zdaleka jen úzce chápaného vojenství, třebaže už jen v této oblasti může situace navodit nároky hraničící s nemožností. Nesmírné potíže ohledně dodávek munice Ukrajině ukázaly, že nejsme ani dost málo připraveni. A čas se krátí.
Rusko však proti Západu vede válku prakticky ve všech myslitelných dimenzích. Ve zpravodajské, dezinformační, politické, energetické… na co si jen vzpomenete. Bez integrovaného „celovládního“ konceptu obrany by tedy byl dokonce možný extrémní výsledek, kdy připravený vojenský arzenál určený k obraně proti Rusku padne v některých zemích kompletně do rukou nových protizápadních a proruských vlád. Jinými slovy, samotné zbrojení nedoprovázené účinnou obranou v jiných oblastech ruského „hybridního“ útoku, může být ve výsledku k ničemu.
Bohužel, právě takovému stavu se začíná Česká republika v současnosti blížit. Protože kromě několika velkých akvizic na ministerstvu obrany nebylo za poslední dva roky k posílení bezpečnosti uděláno dohromady nic. Zpravodajským službám ani expertům na dezinformace Fialova vláda příliš nenaslouchá. A její předchůdkyně naslouchaly ještě méně.
Optimismus není strategie
Chápu, že někomu může tento text vadit, připadat příliš pesimistický, případně vyvolat reakci, podle níž „napomáhám“ probíhajícímu rozkladu demokracií ve středoevropském prostoru. Jestliže kdysi bylo v oběhu heslo „rozčílení není program“, obdobně podle mne platí, že „optimismus není strategie“. Povinným doufáním v lepší budoucnost nesrazíme Babišovy voličské preference pod 34 %. „Neztrácet víru“ nepředstavuje zrovna účinný způsob, jak by se ODS, nejsilnější vládní strana, mohla vrátit v průzkumech před komerčně fašistickou proruskou SPD.
Lidé věřící konspiračním teoriím, jak „Západ vyvolal“ válku na Ukrajině, jim nepřestanou naslouchat, pokud budeme přísahat, že se tak zaručeně stane. Mezi přáním zachovat liberální demokracii a jejím skutečným zachováním by mělo existovat nějaké pojítko založené na racionálním jednání opřeném o realistický plán. Nic takového ale bohužel nevidím. Vláda se pouze zoufale utěšuje, že ještě do příštích voleb se projeví důsledky chystané konsolidace veřejných financí a příznivější ekonomický vývoj sebere populistům vítr z plachet.
Obávám se nicméně, že i kdyby vládní ekonomické snažení přineslo mnohem lepší výsledky, než nakonec reálně přinese, žádný zásadní zlom v dlouhodobých trendech politického chování obyvatel by to neznamenalo. Předpokládat, že epidemie iliberálního populismu je důsledkem nepříznivého ekonomického vývoje, by mimo znamenalo ignorovat nesporné hospodářské úspěchy polských vlád předcházejících PiS, a naopak přehánět její výkony.
Naprosto polopaticky lze říci, že křehkost středoevropských postkomunistických demokracií je tak nápadná právě proto, že zde mnoho lidí ve skutečnosti demokracii nikdy doopravdy nepřijalo. Nežili v ní po generace, ale jen relativně krátký čas. Mezi válkami v celém regionu fungovala doopravdy, i když nedokonale, dvacet let vlastně jen v ČSR – a poté, po velmi dlouhé přestávce, o něco déle.
Lidé zde nekašlou na demokracii, „protože se nedaří ekonomice“, stejně jako na ni nerezignují, podle levičácké floskule, „kvůli nespravedlivému rozdělování příjmů“ v jedné z nejrovnostářštějších zemí světa. Naši důchodci nejsou tolik ochotni zříci se demokratických svobod kvůli tomu, že by se měli ekonomicky zle, neboť ve srovnání se skutečně zranitelnými sociálními skupinami se jim daří i v mezinárodním srovnání skvěle. Problém je, že na demokracii záleží jen omezenému množství voličů, kdežto ostatním je víceméně ukradená a jsou kdykoliv ochotni ji vyměnit za mísu čočovice – pardon, za mísu koblih.
Když byl prezidentem zvolen Miloš Zeman a ještě existovala relativně silná česká levice (spíše tedy „národní socialisté“), příslušníci této politické komunity rádi opakovali, že „demokracie není posvátná kráva“. Jejich představa, že Miloš je geniální mafián, na jehož mimořádnosti se sami mohou podílet například tím, že se tak jako on – a ještě lépe přímo s ním – pořádně ožerou, je zjevně naplňovala pocitem vlastní velikosti mnohem účinněji než prozaicky disciplinované občanské chování.
Pomůže občanské vzdělávání? Možná už není čas…
Vlastně již počínaje rozpadem původního Občanského fóra jsme obdrželi dominantní politickou skupinu nekritických příznivců Václava Klause, spíše věřící ve svého „Velikána Velikánoviče“ a jeho „superschopnosti“ než v demokratické politické uspořádání, kulturu a instituce.
Výchova k demokracii se nám po „sametu“ příliš nedařila. Dlouho pro ni ani neexistovala řádná hodinová dotace v rozvrhu základních a středních škol. Nezřídka předmět učily osoby zcyničtělé normalizační zkušeností, které svým formalismem sotva mohly žáky a studenty přesvědčit o věcech, jimž samy nevěřily. A pak tu ještě byly časté chaotické změny v osnovách předmětu…
Podle programového prohlášení vlády mělo být její prioritou vzdělávání, nikoli podpora horkovodu z Dukovan, importu tichých vín či hazardu. Obávám se ale, že úsporami v provozu škol se podpory vzdělávání docílí velmi obtížně, a výchova k demokracii přitom přijde zkrátka ještě více než kdy dříve. Jestliže třeba v Německu existují státem štědře dotované programy politického vzdělávání i pro penzisty, u nás v zásadě s rozvíjením demokratického povědomí občanů končíme u maturit. Všichni, kdo opustili školní škamna, byli ponecháni na pospas ideologickému přesvědčení, že „trh vyřeší vše“, včetně politických preferencí. Naše důchodce si tedy školí Andrej a autoři řetězových e-mailů.
Existuje řada věcí, které v České republice po listopadu 1989 dominantní postkomunistické technokratické vládnoucí elity zanedbaly, a to dokonce v mnohem větší míře, než se tak dělo mezi lety 1918–1938. Napravit situaci bude nesmírně obtížné a možná k tomu už nedostaneme příležitost. Ale přesto pokládám za mnohem důležitější zkoumat, kde se stala chyba, než „pevně věřit, že vše nakonec dobře dopadne“, ačkoliv k tomu chybějí reálné důvody.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako komentátor a analytik deníku FORUM 24, zejména pro rubriku Nová orientace.
