Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj při návštěvě vojáků na frontě v Doněcké oblasti u Bachmutu. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 0/Úřad prezidenta Ukrajiny.
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 0/Úřad prezidenta Ukrajiny.
ESEJ/ Jste unaveni z Ukrajiny? Pak je tento článek právě pro vás. Víte, kdo je nejvíce unavený z války Ruska proti Ukrajině? Přece samotní Ukrajinci! Myslíte si, že Ukrajinci chtějí natrvalo zůstat ve vaší krásné zemi? I když je to zlatá Praha, hlavní město svobodného evropského státu? Že chtějí žebrat o peníze a omdlévat bolestí pokaždé, když si čtou zprávu o tom, jak byl v „bezpečném západoukrajinském Lvově“ rozmetán celý obytný blok? Jak v kavárně ruská raketa zavraždila mladou ukrajinskou spisovatelku Viktorii Amelinu? Jak otec nese na rukou zraněné miminko kdesi na Ukrajině?
Věřte mi, že Ukrajinci nechtějí nikomu zůstat na krku. Jsme starobylý a usedlý zemědělský národ na východě Evropy. Tradiční ukrajinská kultura stojí na úctě k půdě a domovu, je zakořeněná v oddanosti rodné zemi. My jsme spjati se svou půdou. Jak říká ukrajinský básník Taras Ševčenko: „Není tady (jiná) Ukrajina, není jiný Dněpr.“
Boj proti „říši zla“
Ukrajinci nejsou „úplně stejní jako ostatní uprchlíci“. Ukrajina bojuje ze všech sil proti „říši zla“, jejíž tanky kdysi jezdily po Praze. Bojuje za právo žít podle svého ve své vlastní zemi, a to proti agresivnímu koloniálnímu impériu, které chce ovládnout svět a rozmačkat všechny neposlušné – opozici, malé národy, sousední státy.
Není to občanská válka jako ve Spojených státech (1861–1865) nebo v Rusku (1917–1923). Nejde ani o povstání domorodých národů, nýbrž o intervenci impéria, která se opírá o místní loajalisty. Představte si, že by stále existující habsburská monarchie zahájila útok na Československo s odvoláním na přítomnost německé menšiny.
Až do roku 2014 byla Ukrajina mírumilovnou, klidnou a v podstatě stabilní zemí. Právě do ruské okupace Krymu a ruské proxy-okupace Donbasu (války, v níž ruská velmoc využila třetí stranu jako náhradu za přímý boj). Do té doby všechny protesty probíhaly pokojně, jako například za oranžové revoluce v roce 2004.
A nyní něco o jaderné bombě…
Ukrajina se jaderných zbraní zřekla v roce 1994 na základě tzv. budapešťského memoranda výměnou za záruky bezpečnosti. Garanty územní integrity a suverenity Ukrajiny se staly Spojené státy, Velká Británie, Francie a Rusko. Ukrajina se dobrovolně zřekla zbraní hromadného ničení, jenže právě jeden z garantů její bezpečnosti – Rusko, jaderný gigant a člen Rady bezpečnosti OSN – zaútočil na bezjadernou Ukrajinu, jejíž bezpečnost měl sám chránit.
Měly by státy, které se zaručily za bezpečnost a suverenitu Ukrajiny, splnit své závazky? To je otázka i pro vás, pro Česko, Evropu a celý Západ. A souvisí to nejen s mezinárodní politikou, ale též s mezinárodním právním řádem, morálkou, etikou a svědomím. Z politického hlediska by vítězství Ruska vyslalo vzkaz pro všechny v tom smyslu, že pouze moc a hrubá vojenská síla jsou zárukou bezpečnosti. Chcete žít ve světě, kde se roztáčí nové závody ve zbrojení? Pokud ne, je i ve vašem zájmu pomoci Ukrajině porazit Rusko, v jehož čele stojí válečný zločinec a křivopřísežník.
Ruská genocidní válka
Rusko přišlo vyhladit Ukrajince jako národ. Sami Rusové to otevřeně prohlašují. Americký historik Timothy Snyder to jasně nazval genocidní válkou. Už před invazí Rusové připravili seznamy lidí určených k zastřelení a deportaci. Moji přátelé z Buče mi vyprávěli, jak k nim domů přišli ruští vojáci. Měli seznam mužů, kteří byli zapsáni na místním vojenském komisariátu jako branci. Rusové chodili po domech a zabíjeli tyto muže, a pokud žádné muže nenašli, mučili a znásilňovali ženy a děti.
Za co Rusko vlastně bojuje? Jsou to ruské imperiální ambice a touha po světovládě, snaha o obnovu historické „ruské sféry vlivu“. Je to zničení ukrajinské občanské společnosti a naprostá genocida Ukrajinců. To by se stalo, pokud by Rusové vstoupili do Kyjeva. A stane se to, pokud Rusko zvítězí a ovládne Ukrajinu. Zatímco vy, svobodná část Evropy, obětujete nyní „jen“ finanční prostředky, Ukrajina každý den platí vysokou cenu v podobě životů svých vojáků, ale také dětí, žen, starých lidí…
Každému, kdo mluví o penězích v souvislosti s Ukrajinou, včetně politiků, kladu otázku: Jakou cenu má život jednoho dítěte? Kolik je třeba zaplatit za smrt jednoho člověka? Jakou cenu mají slzy dcery, která pláče nad rakví svého otce, anebo otce, který už nemá ani sílu plakat nad rakví své dcery? Kolik peněz daňových poplatníků vyváží jedno zabité ukrajinské dítě?
Obzvláště to bolí, když algoritmy sociálních sítí neustále doporučují projevy jednoho českého politika, který ve svém životě zažil xenofobii, ačkoli jeho rodina neutíkala před smrtí a válkou. Když se táže, kolik Českou republiku stojí Zelenského letadlo, anebo když politici manipulují veřejnost a obviňují Ukrajinu ze zdražování potravin v Česku, jako by to byla Ukrajina, kdo sama sebe napadla, chce se mi zeptat: To se nestydíte?
Jak je to dávno, co padaly bomby v Praze?
Občas se objevují různá obvinění a stížnosti týkající se Ukrajinců: nechtějí pracovat, jejich děti jsou zlobivé, přijíždějí v drahých autech a tráví čas v barech atd. Ale vžijte se do jejich situace, představte si sami sebe jako uprchlíka v Německu nebo ve Francii (koneckonců to není tak vzdálená historická zkušenost, stačí si vzpomenout na tragické roky 1938/1939, 1948 nebo 1968). Pak se zamyslete a připomeňte si čtyři jednoduché věci.
1/ Ukrajina má zhruba 40 milionů obyvatel. Asi 7 milionů uprchlo, z toho do České republiky více než 300 tisíc. Jsou to různí lidé, s různým vzděláním a kulturou, a dokonce se mezi nimi najdou i lidé nevzdělaní. Všichni lidé jsou koneckonců především lidé, errare humanum est.
2/ Ukrajinci, kteří přišli do České republiky, většinou nebyli ve své zemi žebráky nebo bezdomovci. Jsou to bývalí učitelé, vědci, drobní podnikatelé, pracující lidé, kteří měli byt, chatu, a dokonce i auto. Mnozí z nich prostě o všechno přišli. Stačí jedna bomba a domov je pryč. Důležité je si to občas připomínat.
3/ Každý člověk, i když si v sobě nese hrůzné zážitky, se většinou snaží chovat důstojně a čestně. Snaží se skrýt svou bídu a své ztráty. Člověk potřebuje smysl života. Četli jste o přežití v koncentračním táboře a životě po něm? Od autorů jako Primo Levi, Viktor Frankl, Aleksandr Solženicyn nebo Bruno Bettelheim? Jsou drobnosti, které člověku vracejí kontrolu nad životem, pomáhají cítit se opět člověkem: hygiena, třeba i manikúra, šálek kávy, cokoli, co pomáhá získat zpět pocit důstojnosti. Když někdo utíká ze své země, nevzal by si s sebou to nejlepší, nejdražší, třeba právě i automobil?
4/ Většina Ukrajinců jsou traumatizovaní lidé. Jak je to dávno, co padaly bomby v Praze nebo Ostravě (chraň bůh, ať nikdy nepadají)? Zahynuli vám kamarádi? Čtete si každý den, jak vaši rodnou zemi drtí na kousky kriminálníci z daleké Sibiře? A znáte pocit, když vaše dítě křičí, že chce tátu, kamarády nebude poslouchat a nechce chodit do školy, protože prožívá dětský vzdor a všechno, co má rádo, zůstalo tam daleko, pod padajícími bombami?
Ukrajinci jsou vděční České republice
A přitom není vidět žádnou budoucnost… Protože váš nepřítel je stokrát silnější než vy a veškerá vaše naděje spočívá ve třech stovkách ukrajinských Sparťanů a stále nedostatečné pomoci ze strany relativně bohatého Západu…
Na Ukrajině nyní nejsou žádná „bezpečná místa“. Ruský X-47M2 Kinžal doletí z Bělorusi až téměř do Londýna. Zničit ho může pouze systém MIM-104 Patriot, který je základem protivzdušné obrany NATO. Ano, pravděpodobnost úderu na ukrajinské Zakarpatí je velmi malá. Ale kdo může vinit lidi, kteří se bojí o své děti?
Lidé jsou opravdu různí. Tato banalita se protiví banalitě zobecnění, na kterou navazuje banalita zla. Policie ČR již několikrát žádala občany, aby se vyvarovali takového zobecňování a projevů nenávisti. Kromě toho je třeba mít na paměti, že ne každý, kdo fyzicky pochází z Ukrajiny, má ukrajinskou identitu, a nikoliv třeba ruskou či sovětskou. A konečně, sociologické výzkumy vyvracejí mýtus, že Ukrajinci nepracují a „žijí z dávek“. Většina Ukrajinců je zaměstnána, aktivně platí daně do českého rozpočtu a utrácí peníze na českém trhu: „Pracují, bojují s chudobou, kriminalitu ale nezvyšují.“
Ukrajinci nakonec prý jsou pro někoho jako byznys, čímž se začala zabývat i vládní zmocněnkyně pro lidská práva a národní koordinátorka pro adaptaci a integraci uprchlíků z Ukrajiny Klára Šimáčková Laurenčíková a zástupci neziskových organizací upozorňují na vykořisťování, píšou Seznam Zprávy. Zvláště špatně se daří Ukrajincům v Plzni, jak dokládají státní statistiky. Novináři poukazují na to, že situaci vyostřil zejména zákon Ukrajina V. „Není aktuálně jasné, co se s lidmi, kteří z nouzového ubytování „odešli“, stalo,“ konstatuje Jakub Paleček, ředitel pobočky Člověka v tísni v Plzeňském kraji.
Hrozba populismu v Evropě
Lidská solidarita však vítězí. Ačkoli jsou postoje k migrantům nejednoznačné, jak ukazují sociologové, sociální experiment v Ostravě dokládá, že Češi se ukrajinských uprchlíků zastávají, navzdory populistickým a šovinistickým heslům. A Ukrajinci byli a jsou Čechům a České republice nesmírně vděčni za jejich neuvěřitelnou a nesmírně cennou pomoc, podporu a solidaritu.
Člověk je ovšem nakloněn vidět spíše negativa než pozitiva. A to platí nejen pro Čechy, ale pro všechny lidi ve všech zemích. Můžeme však mluvit o volebních trendech u našich sousedů. Hrozí, že politici budou mít sklon této evoluční schopnosti využívat. Ruská propaganda ráda spřádá mýty o uprchlících. Někteří politici chtějí vyhrát volby za jakoukoli cenu. Rusové chtějí rozdělit Evropu a zničit světový řád, aby nastolili své „právo silnějšího“.
To není otázka jen pro politiky, ale spíše pro „běžné lidi“, kteří nepotřebují hrát divadlo pro veřejnost, mohou si dovolit být morální (anebo nemorální) a nakonec vychovávají děti a učí je dobru. Jakpak to budeme dělat, když kvůli penězům budeme tolerovat a tím vlastně i podporovat zlo? Děti velmi citlivě vnímají názory svých rodičů. A když děti oslavují kult moci (nebo vítězství Ruska), je to hrozba nikoli pro oběť, ale pro budoucí rodinu těchto dětí. Neboť dnešní heslo „Rusko je lepší, protože je silnější“ se zítra promění v postoj, že „pravda a právo patří silnějšímu“.
Co jsou evropské hodnoty?
Pokud společnost staví mír a blahobyt na krvi obětního beránka, vrátí se jí to jako bumerang. Rusko chce zvítězit, ovšem nikoliv tím, že fyzicky obsadí celou Evropu. To nepotřebuje. Bude stačit, podobně jako Morgothovi v Tolkienově světě, nezničit fyzicky celý svět, ale nastolit v něm taková pravidla hry a takovou morálku, že svět bude nakonec k nerozeznání od pekla, což mu umožní věčnou světovládu.
Evropské (a české) hodnoty jsou naopak založeny na jiném principu: na solidaritě a víře, že nakonec „pravda zvítězí“. Nyní prožíváme advent a to je doba radostného očekávání příchodu hlavního Vítěze ve „válce dějin“. Vděčnost a solidarita v lidskosti, to je ten pravý způsob boje. A my nemáme právo se v tomto boji unavit.
Volodymyr Volkovskyj je ukrajinský historik a filosof, vědecký pracovník Filosofického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny v Kyjevě, který se zaměřuje především na politickou filosofii. Aktuálně působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR v rámci Collegia Europaea FF UK & FLÚ AV ČR.
Text vznikl v rámci projektu MSCA4Ukraine, který je financován Evropskou unií.
