Propalestinská demonstrace ve slovinské Lublani (13. 10. 2023). FOTO: Hladnikm / Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Hladnikm / Wikimedia Commons / volné dílo
KOMENTÁŘ / Kauza sporu o „legitimitu“ úsilí teroristické organizace Hamás zničit „sionistickou entitu“, jak říká Izraeli, nemění v sud prachu jen tradičně vznětlivý Blízký východ. Protesty pořádané radikalizovanými přistěhovalci, antisemitskou ultrapravicí a „antiimperialistickou“ ultralevicí výrazně destabilizují také západní společnosti, a to nad rámec dávno probíhající ruské zpravodajské a politické války.
Dosavadní reakce úřadů byly spíše znepokojující. Objevily se případy, kdy britská policie odstraňovala z veřejného prostoru plakáty s portréty rukojmích Hamásu, mezi nimiž jsou občané až 30 států. Důvod? Údajně snaha „snížit napětí v komunitě“ – tedy „nerozčílit“ příznivce Hamásu plus západní antisemity tvářemi unesených obětí. K podobným scénám došlo také v Berlíně, přičemž i odůvodnění bylo stejné.
Na druhé straně demonstrace na podporu Hamásu přinesly řadu znepokojivých rysů, včetně prezentace extremistických symbolů islamismu. Proti nim samotným a oslavování násilí na izraelských civilistech nicméně rázné zásahy nepřišly, až na některé výjimky.
Kdo podporuje Hamás?
Je to bohužel v souladu s obecným přístupem západních úřadů, které extremistické symboly, jako vlajky teroristických organizací, v zásadě neřeší, dokud si mohou myslet, že tito konkrétní teroristé nemají v úmyslu útočit právě v jejich zemi. A dokonce se takové organizace mohou těšit otevřené podpoře zavedených politických stran.
Podstatnou část účastníků demonstrací na podporu Hamásu na Západě tvoří radikalizovaní přistěhovalci z muslimských zemí. Píšu zde nikoli o „muslimech“, protože existuje i snaha o reformu a modernizaci islámu sponzorovaná jordánskou královnou Raniou, která je palestinského původu.
Existuje dále euroislám, tedy směr, který zdůrazňuje, že „velký džihád“ – boj s vlastními osobními nedostatky – má jednoznačnou přednost před „malým džihádem“, bojem s nevěřícími, který hlásají radikálové. A že liberálnědemokratické společnosti Západu s jejich oddělením církve od státu, politickým a náboženským pluralismem skýtají muslimovi vhodnější podmínky pro sledování jeho víry než tzv. islámské instituce.
Kromě toho nalezneme i řadu jiných lokálních verzí pěstování islámské víry preferující pokojné soužití před politickým islamismem. Většina Íránců (a zvláště íránských emigrantů) vůbec nesdílí nenávist teokratické diktatury v Teheránu vůči Židům, mnozí jim naopak vyjadřují sympatie. Podobně komplexní je i situace v Turecku, kde se sice prezident Erdoğan dlouhodobě profiluje jako přední sponzor Hamásu, avšak většina Turků, i když Izrael nijak neoblibují, by podle průzkumů dala přednost variantě zůstat v současném konfliktu neutrální.
Většina arabských vlád netrpí žádnými sympatiemi k íránským proxies v Gaze, kteří jsou místní odnoží extremistického Muslimského bratrstva. Pokud se Izraeli podaří Hamás zničit, budou po určité pauze s radostí pokračovat v normalizaci vztahů s Izraelem. Zastavení této normalizace, která by Hamás v arabském světě fatálně izolovala, bylo ostatně hlavním cílem teroristického útoku ze 7. října.
Ještě mnohem více než dříve je tedy třeba vyhnout se rámcování současného dění jako „konfliktu s islámem“. Jde o krutý omyl. Zejména v zemi jako Česká republika, kde je muslimská komunita nepočetná a její vedení zřetelně preferuje nekonfrontační přístupy k majoritě. Pokud by snad čeští „vlastenci“ už zase mobilizující proti „muslimákům“ přesvědčili jednoho jediného beduína sloužícího v izraelské armádě, že v Gaze probíhá jakýsi „boj s islámem“, byl bych připraven dopřát jim sluchu. Je však zcela jisté, že se nic takového nestane.
Antisemitská agenda ultrapravice
Mezi ultrapravici a antisemitismus bývá někdy kladeno rovnítko. Není to však přesné, protože postoj různých ultrapravicových směrů k této záležitosti se historicky vzato významně lišil. Hitlerův nenávistný antisemitismus živený odmala vídeňskou antisemitskou scénou je dostatečně známý. Méně už se ví, že Mussoliniho fašismus se Židy zpočátku nijak nezabýval. Teprve nátlak z Berlína, spolu s působením předního fašistického ideologa Julia Evoly, po roce 1938 vedly k perzekuci italských Židů, ačkoliv v samotné fašistické straně zůstala tato politika nepopulární.
Jiná ultrapravicová diktatura, portugalské Estado Novo, dokonce v určitém měřítku pomáhala židovským uprchlíkům před nacismem a kritizovala nacistický rasismus. Je ovšem pravda, že obě klíčové postavy poválečné obnovy evropské ultrapravice, Julius Evola a Francis Parker Jockey, byly zuřivými antisemity. Evola za války nadšeně spolupracoval s SS ve Vídni na pronásledování Židů a přimýšlel k antisemitismu „spirituální“ důvody zakotvené v ezoterických spekulacích. Židovství označoval za „virus“ a obhajoval falzum Protokoly sionských mudrců coby údajné „odhalení světového židovského spiknutí“.
Ke klíčovým intelektuálním vlivům u něj patří postava orientalisty Reného Guénona, který v roce 1912 konvertoval k islámu. Podle Guénona je pro Evropana islám jedním z mála žijících výhonků hypotetické originální „tradice“, jejíž rekonstrukcí se ve svém díle zabýval. Po válce Evola vyvíjel značný vliv na stranu Italské sociální hnutí (MSI), z níž později vznikla strana Bratři Itálie (FdI) současné premiérky Giorgie Meloniové. Všechny klíčové liberální a levicové myšlenky byly podle Evoly antitradiční a „židovské“ a bylo třeba je odmítnout. Politický vzestup Meloniové tedy vyvolal v italské židovské komunitě zcela pochopitelné obavy.
Druhý z proroků poválečné obnovy evropské ultrapravice, Francis Parker Jockey, udělal z antisemitismu ještě zásadnější otázku neonacistické ideologie, než jakou představovala v německém nacismu. Zašel tak daleko, že antisemitismus prosazoval coby základnu historického kompromisu se Stalinovým SSSR a narýsoval plány jednotné antisemitské Evropy.
(Neo)nacistický vliv v arabském světě
Pokud jde o vztahy ultrapravičáků s islamistickým antisemitismem, ty sahají, jak známo, až ke kolaboraci muftího jeruzalémského s nacisty ve 30. letech minulého století. Muftí výměnou za politickou podporu mimo jiné organizoval nábor Arabů do nacistických ozbrojených sil. Politika spolupráce pokračovala díky neskrývanému obdivu některých arabských vůdců k nacistům i po válce.
Esesák Otto Skorzeny spolu s řadou dalších nacistů pomáhal v 50. letech budovat egyptský bezpečnostní a vojenský aparát, později také aparát „Sjednocené arabské republiky“ zahrnující i Sýrii. Výcvikem v jeho kurzu speciálních jednotek prošel tehdy jistý mladý Palestinec jménem Jásir Arafat.
V Sýrii dodnes působí Syrská strana sociálních nacionalistů, založená v roce 1932, s pobočkami v Libanonu, Jordánsku a Palestině. Tato formace má ve znaku stylizovanou svastiku a členové se zdraví „árijským pozdravem“. Je hlavním partnerem Asadovy strany Baas v syrské vládní Frontě národního pokroku, místní variantě Národní fronty. A tato hlavní syrská vládní strana je současně členským subjektem mezinárodní organizace levicových stran, Socialistické internacionály, v jejímž rámci se s ní svého času bratřil Jiří Paroubek.
Obecně řečeno trvající sympatie k nacismu v arabském světě a Africe, kde je Hitler kuriózně vykreslován coby hrdina boje proti kolonialismu, usnadňují vznik koalic proti Izraeli mezi západní ultrapravicí a arabskými nacionalisty/islamisty na půdorysu sdíleného antisemitismu.
Přitom evropské ultrapravicové strany jsou samozřejmě většinově islamofobní, takže současná situace pro ně představuje vážné dilema. Ortodoxní ultrapravičáci dávají jednoznačnou přednost nenávisti k Židům, která je pro ně silnějším ideologickým stimulem než nenávist k islámu. Krajně pravicoví politici s intenzivní touhou po mocenské pozici, jako zmiňovaná Giorgia Meloniová nebo francouzská Marine Le Penová, se však snaží na cestě vzhůru nálepky antisemitismu zbavit. Nakolik to opravdu myslí vážně a zda jim to vydrží, ukáže teprve čas.
„Starý dobrý“ levicový antisemitismus
Jeden ze zakladatelů utopického socialismu, francouzský filosof Charles Fourier, v souladu se středověkými předsudky považoval obchod za zdroj všeho zla – a Židy pak za původce obchodování, které je třeba „poslat na převýchovu“ do zemědělství. Ačkoliv si Marx s Engelsem činili nárok na „zvědečtění“ socialismu, u samotného Marxe, který byl židovského původu, se objevují pozměněné Fourierovy názory ve spisu „K židovské otázce“. Ten obsahuje slavnou formulaci, že emancipace lidstva od kapitalismu musí být také „emancipací od Židů“. Několik vln antisemitských perzekucí v SSSR se pravidelně ohánělo touto hanebnou knihou.
Ještě více než u komunistů se ovšem antisemitismus vyskytuje mezi všelijakými národními socialisty (což je bohužel český politický vynález), jejichž strany jsou typicky projekty nacionalistické inteligence nepřátelsky naladěné vůči židovským konkurentům. Zatímco námluvy komunistického bloku s Izraelem skončily už krátce po jeho vzniku, sotva Kremlu došlo, že se nepodaří proměnit tento stát v sovětského klienta, sympatie západní levice měly podstatně delší trvání.
První trhliny v sympatiích socialistů přišly s šestidenní válkou v roce 1967, kdy levičáci Izraelcům zazlívali preventivní nálety na arabská letiště a anexi obsazených území. Operace skupiny Černé září v Mnichově v roce 1972, při níž zemřelo jedenáct izraelských sportovců a německý policista, pak reprezentuje ještě horší skandál – zejména pokud dosud lpíte na analyzování současného světa v evropských politických kategoriích 19. století.
Osm palestinských teroristů provedlo útok na izraelskou olympijskou vesnici s logistickou podporou německých neonacistů. Když zajali rukojmí, požadovali propuštění v Izraeli vězněných palestinských teroristů – plus zakladatelského dua levičácké teroristické skupiny Baader–Meinhofová, které sedělo v západoněmeckém vězení.
Připomeňme, že Frakce Rudé armády (RAF, Baader–Meinhofová) odůvodňovala své vražedné útoky mimo jiné tvrzením, že ve státních a ekonomických strukturách tehdejší SRN „se udrželi nacisté“, které je třeba za každou cenu odstranit. K osvobození teroristů pak směřovala akce palestinských soudruhů, u nichž dříve prodělali záškodnický výcvik.
Zde si prosím povšimněte předávání know-how na linii Otto Skorzeny – Jásir Arafat – Černé září – RAF, ačkoliv se asi už nikdy nedozvíme, které bojové postupy a triky „antifašistické“ RAF pocházely přímo od starého esesáka. A samozřejmě byste neměli přehlédnout ani nesmírně zábavný detail, že neonacisté měli pomoci Černému září osvobodit Baadera s Meinhofovou, aby ti mohli dále, lépe a více „bojovat proti nacismu v Německu“ únosy a vražděním úředníků a průmyslníků.
Západní levice proti Izraeli
Vnímání „typického Izraelce“ mezi západními levičáky postupně prošlo radikální proměnou. Z kibucnika, člena jediného typu kolchozu na světě, který opravdu fungoval a kde se realizovaly levicové ideály kolektivního života a hospodaření, se stal odporný kolonialista utlačující nebohé revoluční Araby. Kdy přesně nastal tento zásadní zlom, je těžké určit. Ještě během jomkipurské války v roce 1973 většina západní levice stála při Izraeli. Dnes tomu je každopádně spíše naopak – a s generační výměnou se to patrně ještě zhorší.
Obhajobou teroristů a označováním jejich kritiky za „islamofobii“ dělají ultralevičáci v prvé řadě medvědí službu slušným muslimům, které házejí do jednoho pytle se zločinci. Zastávat se pokojného soužití různých konfesí bude zase o něco těžší.
Tři důležité skupiny na Západě – nespokojení přistěhovalci z islámských zemí, tradiční antisemitská ultrapravice a „antikolonialistická“ ultralevice – vytvářejí novou klíčovou dělicí linii v demokratické politice, jíž je agresivní antisemitismus. Je těžké říci, jak dlouho zůstane tato linie aktivní, nebo zda vůbec přežije samotnou pozemní operaci v Gaze.
V každém případě by mohla předefinovat nadcházející volební kampaně a posunout je velmi iracionálními a destruktivními směry. Tlak, který západní státy vyvíjejí na izraelskou vládu ohledně možného příměří s Hamásem, je třeba chápat v naznačeném kontextu. A pochopení důvodu samozřejmě není totéž jako říci, že je tlak v pořádku a z hlediska řešení samotné krize na Blízkém východě dává smysl.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami. Jako stálý spolupracovník deníku FORUM 24 píše komentáře a eseje zejména pro rubriku Nová orientace.
