ESEJ / Současná repríza strašení následky rozpadu východní mocnosti, jaké jsme zažili v letech 1990 a 1991, nachází nevědomky shodu s tvrzením putinovské propagandy, že rozpad SSSR byl „největší geopolitická katastrofa 20. století“. Analytici vynášející podobné prognózy tudíž ty země, které se ocitly v hledáčku ruských choutek poté, co se vymanily ze sovětského sevření, nepřímo označují za problém. Předsudečné povýšenectví vůči menším národům, tento sourozenec komplexu velikosti, ale nemůže zastřít, že je to výhradně Rusko, kdo rozsévá nestabilitu, kdo loni vyvolal milionové migrační toky (obsese panikářů z raných devadesátých let), kdo vyhrožuje jadernou odvetou.

Zmíněným „politicky autoritativním“ státům, jež orientují své „vnitropolitické napětí směrem do zahraničí“, odpovídá kromě Ruska samotného jen vazalské Bělorusko. Avšak odpovídají jim i Kremlem účelově vytvořené pseudostátní útvary na územích Moldavska, Gruzie a Ukrajiny za účelem destabilizace těchto zemí. Ano, Rusko vykročilo dezintegračním tendencím samo vstříc – na cizí účet.

Vstřícnost k agresivnímu Rusku

Drobení Ruska budí zděšení, možný rozpad Ukrajiny donedávna vyvolával škodolibost. Ve své době tento dvojí metr dobře vystihovaly prognózy, že se pod tíhou své etnické a jazykové pestrosti rozpadne právě ona. Takový závěr obsahovala počátkem devadesátých let mylná analýza americké CIA, nebo neméně mylná kniha Samuela Huntingtona Střet civilizací, jimiž se však od té doby inspirovali žurnalisté a tvůrci povrchních expertiz. Nad Ukrajinou, která nepoznala etnický konflikt a jež si přes veškeré své problémy uchovává demokratický ráz, střežený aktivní občanskou společností (dvě prozápadní revoluce), se lámala hůl.

Leč Ruská federace, která svou soudržnost oproti tomu upevňovala s pomocí vězeňského systému, pustošivého tažení v Čečensku a agresí v blízkém zahraničí, se těšila a těší zvláštním ohledům jako celek, který je nutno za každou cenu udržet pohromadě. Dostávalo se jí od začátku výhod jakéhosi přirozeného dědice nástupce Sovětského svazu a také v rovině mezinárodních smluv (přizvání k programu Partnerství pro mír v roce 1994; smlouva z roku 1997, zaručující, že NATO nebude rozmísťovat na území nových členů jaderné zbraně, vznik Rady NATO–Rusko).

Dnes už sice nikdo nepochybuje, že se separatismem na Ukrajině to nebude tak horké, přesto se s její teritoriální integritou hloupě hazarduje. Každou chvíli příznačně slýcháme, že má-li válka jednou skončit, bude muset územní ústupky učinit Kyjev, nikoli Rusové.

Evropa a problém nacionalismu

Dezorientace panuje dodnes i v chápání zásadních otázek spojených s nacionalismem a jeho rolí v dějinách i přítomnosti. V bezstarostných devadesátých letech se k nám přelila postmoderní intelektuální vlna, které se již dlouho dařilo v západních humanitních vědách. Na pořadu dne bylo rozšíření Evropské unie o nové členy a tím dovršení dějinného snu osvobozených národů. Podle mnoha publicistů, politiků a historiků to mělo znamenat umíráček nacionalismu i národního státu.

Ve veřejné diskusi koncem 20. století se dostávalo nacionalismus jako historickému jevu výhradně negativního hodnocení. Vznik národů v předešlých staletích byl vysvětlován jako omyl zaviněný hrstkou demagogických buditelů, kteří prý národy „vynalezli“ u psacích stolů a tím vybočili z pokrokových trendů lidstva. Dějiny prý směřují k podobě světa jako globální vesnice kultur a regionů, bez xenofobie a „umělých“ národních hranic.

Velké národní státy mohly takovému pošetilému teoretizování pobaveně přihlížet, avšak pro méně šťastné národy v postkomunistickém bloku, které se teprve zbavovaly tíživého historického dědictví, to byl jistý problém. Jak zaznamenal polský historik Andrzej Nowak, popsaná móda nikoli náhodou oslovila i část ruských intelektuálních elit, kterým přinášelo satisfakci, že malé národy a s nimi jejich nacionalismy – tito nepřátelé ruského imperiálního projektu – jsou v Evropě a Americe na odpis, kdežto nadnárodní celky se těší uznání.

Když mohla tato módní teorie vzdychat po zlatých časech nadnárodní habsburské říše, proč by nemohlo být vzato na milost panství Romanovců a snad i nějaká mírnější verze SSSR? A pokud byli „umělí“ a „vynalezení“ například Ukrajinci, muselo to nutně platit i pro velké a významné Rusy?

Dvě otázky k rusko-ukrajinské kauze

Nad kritikou obojakosti, jaké se Západ v rusko-ukrajinské kauze dopouští, může leckdo mávnout rukou jako nad další z fádních lamentací na téma pokrytectví Západu, nebýt jednoho: v sázce je totiž intelektuální upřímnost celé ideologie evropské jednoty a integrace. Té staví ukrajinská otázka před oči zásadní výzvu. Lze horovat pro Evropu mnoha kultur, vymaněných z ohlávky nacionalismů, pokud se na straně druhé očekával kolaps země na Dněpru právě pro její pestrost, a tudíž prý nesourodost? Nejsou právě tohle vzorové ctnosti, ukazující Evropské unii, jak má vypadat soužití občanského nacionalismu a heterogenity?

A otázka druhá: není vypjatý nacionalismus smrtelně ohrožených Ukrajinců tou silou, která dnes slouží obraně Evropy před ruskou agresí? Není zvláštní, že tito nacionalisté už před deseti lety stanuli na barikádách revoluce, protože lpěli na zachování prounijního vektoru své země? Se všemi těmito protimluvy si evropští komentátoři a myslitelé nedokázali poradit a dosud v nich snad ani nerozpoznali závažné téma.

Místo toho jim na Ukrajině nelogicky vadí obojí: nacionalismus jako jejich ideologický nepřítel, a heterogenita jako něco, co je na překážku státní soudržnosti. Zdá se nejspíš, že komplex velikosti tu obnažuje rozdíl mezi slovy a praxí. Slovy se Evropa hlásí k liberální univerzalitě, svými instinkty však vězí v dobách, kdy měli hlavní slovo mocní.

Věda v bezvědomí a v ruských službách

Barbaři – a taková schopnost lhát, sugerovat, přesvědčit? Jak se tato esej chýlí k závěru, je dobré oživit některá tvrzení z jejího počátku a navázat na ně. Nepřineslo aspoň 21. století se svými komunikačními možnostmi a vědeckým provozem posun, který by navrtal balvan komplexu velikosti? V době, kdy se až násilně obracejí kulturní vzorce a subkultury diktují normy kulturám?

Když se objevily sžíravé kritiky na ikonický cestopis markýze Astolphe de Custina, který v 19. století neúprosně demaskoval ruské poměry za Mikuláše I., nebylo ještě zřejmé, zda se pero recenzentů pokusila přímo ovlivnit ruská oficiální místa. Díky pozdějším zjištěním už víme, že přinejmenším v jednom případě tomu tak bylo, a v případě druhém natrvalo zůstane silné podezření. Zjištění, že mírové hnutí během studené války vytěžovala KGB, mohlo působit skandálně snad před čtvrtstoletím, ale dnes už stěží. Putinovy finanční kanály jako velkovýkrmna německých elit? Úmyslná slepota Britů vůči ruským depozitům v londýnských bankách? Rovněž nic nového.

Nicméně komplex velikosti jako mentální kvalita není komoditou na prodej. Moskvě poskytuje své služby bezplatně a na rozdíl od jiných zištných pohnutek uniká snadnému odhalení. Vedle slepé uličky, do níž, jak už víme, zabloudili evropští liberálové se svým jednostranným odsudkem nacionalismu a jeho role ve světě, je zde pak přímo jáma, v níž uvízla západní historická věda. Je to jáma viny.

Objektivně o ukrajinské minulosti

Už ukrajinská válka za nezávislost let 1918–1921 je v západním povědomí absurdně spojována pouze s protižidovskými pogromy. Ukazuje se, že tendence očerňovat ukrajinské hnutí za nezávislost jako něco z podstaty vražedného, má počátek právě ve dvacátých letech 20. století. Tehdy se dařilo vtisknout ukrajinskému boji odpudivé přívlastky prostřednictvím veřejných kampaní, za nimiž – nikoli vždy – stáli Sověti. Literární a pseudovědecká díla, která si brala na paškál ukrajinské hnutí odporu let druhé světové války, začali produkovat sovětští režimní autoři a podobní pisatelé v satelitních zemích.

Teprve na konci minulého století se začaly citlivým místům ukrajinské minulosti zdánlivě objektivně věnovat studie západních akademiků. Jejich koncepce pokaždé obligátně zdůrazňovala „antisemitismus“, „kolaboraci“, „etnické násilí“ a „oslavování zločinců“ jako jevy, které byly ukrajinskému hnutí odporu v letech 1919 až 1945 vlastní a dnes prý formují současnost nezávislé Ukrajiny. Že se této proruské propagandě v akademickém oděvu začalo dařit až po studené válce a nikoli během ní, lze vysvětlit jako hostilní reakci na ukrajinské historické probuzení na přelomu tisíciletí (zejména po oranžové revoluci), která měl však svůj počátek v Moskvě.

Tento vlivný mezinárodní proud osočuje každého, kdo ukrajinskou revoltu 20. století interpretuje jako antikoloniální a tudíž legitimní boj. Jeho členové si vzájemně kryjí záda, takže na zásadní vady a prohřešky jejich školy bez výjimky reagují jen odborníci vně západní akademické debaty – ponejvíce historici ukrajinští. Hojně se naopak na tyto sporné práce odvolávají univerzitní snaživci ve světě i u nás, kteří chtějí svou distancí od „odpudivého“ ukrajinského hnutí odporu demonstrovat svůj dobrý vkus.

Kdo odpouští fašistickému Rusku?

Přitom jsme tu konfrontováni s momentem, kdy má humanitní věda přímý a závažný etický dopad na aktuální dění ve světě. Popisovaný směr se totiž zasadil o takový výklad ukrajinských dějin, jaký Putinovi posloužil k ideologickému zdůvodnění jeho genocidních cílů.

Jak letos uvedl ukrajinský historik Andrej Zajarňuk, historie slouží Rusku jako základní východisko jeho zahraniční politiky, a když Putin ponurým hlasem zdůvodňoval rozhodnutí napadnout jihozápadního souseda, zaštiťoval se právě nutností napadenou Ukrajinu denacifikovat. Prozrazuje to shodu ideologických předpokladů, z jakých od zmíněné oranžové revoluce vycházejí Rusové i zmínění učení exorcisté, jejichž fixní ideou je spojitost ukrajinského nacionalismu se zločiny nacistů.

Nápadné je, že fašistická nálepka Rusko – na rozdíl od pluralitní Ukrajiny – nějakým záhadným způsobem míjí. Jen minimum expertů ve světě našlo odvahu jeho současný režim právě za fašistický označit. Můžeme toto selhání expertní obce svést na vlivy GRU a ruské peníze? V ojedinělých případech se z „vymítačů Bandery“ skutečně vyklubali agenti ruských zájmů. Ale i bez toho by nepřestalo platit, že komplex velikosti mnohé odpouští imperiálnímu „Jovovi“, ne tak ale ukrajinskému „volovi“.

Zvěrstva, jichž se vždy dopouštěl ruský expanzionismus, kupodivu světová ani naše rusistika nespojuje s Rusy jako etnikem. Rusové nejsou nikým vybízeni k pokání, protože jejich zločiny jsou sváděny tu na bolševiky, tu na Stalina nebo Putina. O takové blahosklonnosti si mohou Ukrajinci nechat jen zdát, ačkoli i ti z nich, kteří se v historii nepochybně provinili zločiny, sledovali ve své době pod vlajkou nacionalismu legitimní cíl národní nezávislosti, nikoli nadvlády nad jinými.

Vyslovit se ve prospěch pravdy

Světoznámý odborník na stalinismus Hiroaki Kuromiya nedávno napsal, že nejvíce se o Rusku a Sovětském svazu dozvěděl na Ukrajině – díky tamní studijní svobodě a archivní otevřenosti. Místo toho si někdejší ředitel ukrajinského Ústavu národní paměti Volodymyr Vjatrovyč vyslechl od západních učenců bezpočet nedoložených osočení, že ničí nepohodlné archiválie, aby nevyšly najevo zločiny ukrajinských nacionalistických partyzánů. Šířili je Američané, Švédové, Židé a Němci a titíž pisatelé se ani náznakem nepokoušeli dotknout cti ruské strany, která v domácích archivech pod pečetí přísně tajné skrývá před světem velký kus jeho vlastní historie.

Nastal tedy čas pro diskusi o morální spoluvině vědců na politických zločinech. Minimálně od dob, kdy se biologie a medicínské obory ochotně zapojily do služeb nacismu, není důvod předpokládat, že mezi vědou a etikou, intelektem a morálkou je rovnítko. Zároveň platí, že vědec má právo na omylnost, to ovšem předpokládá schopnost sebereflexe.

Tato šance byla promeškána poprvé už po „zhroucení komunistické teorie a moci“, kdy jsme se nedočkali projevů kajícnosti od těch, kdo se v minulosti „nevyslovili ve prospěch pravdy“ (pádná slova amerického historika Wilcomba E. Washburna) a na Západě pomáhali rehabilitovat sovětský systém. Tentokrát mnoho akademických pracovišť loňský vpád na Ukrajinu odsoudilo. Znamená to však, že se zřekla svých dlouhodobě pěstovaných omylů?

A přesto se komplexem velikosti nelze promlčet. Museli to být primárně ukrajinští historici, kdo zařadili ukrajinský nacionalistický odboj čtyřicátých let 20. století do rodiny světových antikoloniálních hnutí. Takové svatokrádeže se v západních odborných kruzích dopouštějí jen nepočetní odborníci opět ukrajinského původu. Znamená to totiž jedno: dívat se na kontroverzní historii ukrajinského prostoru jinými brýlemi než těmi, které nosí prokurátoři.

Rusko jako koloniální mocnost

Hlasy nabádající ke změně přístupu k východoevropským studiím, která by předpokládala zkoumat Rusko jako koloniální mocnost a Ukrajinu jako reprezentanta zemí vedoucích antikoloniální válku poslední dobou sílí. Ať už se s nimi ztotožníme, nebo polemizujeme, jejich cena spočívá v tom, že konečně bourají tabu.

Jsou zřejmě nejsilnějším ohrožením monopolu expertní komunity, o níž tu byla řeč, neboť antikoloniální prizma je zatím nejspolehlivější vakcínou proti komplexu velikosti, jak zde byl popsán, tím, že jde proti jeho základnímu principu, jímž je rusocentrismus. Oprostit se od něj navíc není jen úkolem diktovaným nějakým sentimentálním pocitem „dluhu“ vůči trpící Ukrajině.

Je to naléhavé i proto, abychom se brzy dokázali orientovat v nenadálých scénářích, které ruský vývoj může nastolit a ruská válečná agrese je mohla už nenápadně uvést do chodu. Rusisté si budou muset všímat neruských regionů v hranicích Ruské federace a studium ruského národa budou nuceni oddělit od Ruska jako takového. Oni i celá veřejná sféra u nás i jinde budou muset dojít poznání, že komplex velikosti činí podstatné věci neviditelnými a že lépe než poznávat neruské kultury z perspektivy té ruské je hledět opačným směrem.

Čeká je možná nepříjemné přemýšlení nad tím, proč tak malé množství amerických expertů na Rusko figuruje na ruském sankčním seznamu 2300 jmen, sestaveném od vypuknutí války. A tvůrce západní zahraniční politiky čeká nutnost poznání, že je třeba víc napínat zrak, abychom spatřili, co je skutečně veliké. (konec)

David Svoboda je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století.