HISTORIE / Mnohý z nás v souvislosti s Izraelem už nejspíše zaslechl slovo „alija“. Oč jde? V hebrejském jazyce má význam cesty vzhůru, výstupu, přeneseně návratu do Země otců. Ve svatých knihách bývá vstup do Země zaslíbené vždy označován jakožto výstup, opuštění pak coby sestup. Ostatně Jeruzalém je pěkně vysoko položené město. A alija není jen jedna.

První alija proběhla v letech 1881 až 1903. Termín „první“ je ve skutečnosti lehce zavádějící – ve Svaté zemi samozřejmě byli Židé už dávno; tvořili tzv. Starý Jišuv. Tento novodobý termín byl zaveden kvůli rozlišení od „Nového Jišuvu“, jehož členové přicházeli většinou právě s První alijou. Vztahy mezi starými a novými osídlenci nebyly zcela bez napětí, obě skupiny se příliš neshodovaly v náboženských ani v ekonomických otázkách.

Starý Jišuv se vyvinul během raného středověku a skládal se z několika skupin. Nejstarší byly ladinojazyčné sefardské a arabsky mluvící komunity, poté aškenázští chasidé; poslední členové dorazili až v 19. století. Staré komunity sídlily převážně ve čtyřech svatých městech judaismu (Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias). Židé ze Starého Jišuvu věřili v posvátnost Země izraelské a vykoupení národa skrze návrat na Sion. Záviseli ovšem převážně na finanční podpoře, kdežto nově příchozí kladli důraz na soběstačnost a vlastní práci. Za počátek „Nového Jišuvu“ může být počítán vznik osady Rišon Le Zijon.

Úprk před násilím v Rusku

Během První alije doputovalo na území tehdejší osmanské Palestiny okolo 25 tisíc osob, většinou z oblasti carského Ruska; menší počet, asi dva a půl tisíce, přišel z Jemenu. Jemenští Židé, dorazivší o něco dříve než ostatní, se lišili svým mesianistickým očekáváním – kvůli společenským změnám a novému vývoji v Palestině se domnívali, že se blíží příchod Mesiáše, čemuž chtěli napomoci svým usazením ve Svaté zemi. Mezi lety 1881 až 1914 z Jemenu odešlo asi deset procent tamějšího židovského obyvatelstva, většina z nich zůstala v Jeruzalémě.

Odchod většího množství Židů, především do Spojených Států, ale také do Palestiny, spustila vlna zvýšeného antisemitismu a protižidovských pogromů v Rusku. Koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století opustilo východní Evropu okolo 2,5 milionu lidí, z nichž dva miliony zamířily do USA, menší část pak do Země otců. Imigranti připutovali ve dvou vlnách – v první po ruských pogromech v letech 1881–1882, ve druhé mezi roky 1890–1891. Jednalo se především o lidi ze střední třídy s rodinami. Většina zamířila do měst, zemědělské osady zvolila pouhá čtvrtina příchozích.

Právě tehdy byly ovšem založeny proslulé osady jako Zikron Ja´akov či Rišon Le Cijon, nové podněty získaly i starší komunity (Roš Pinna, Petach Tikva). Nezkušení příchozí zažívali nemalé ekonomické potíže; před kolapsem mnohé zachránil baron Edmond James de Rothschild (1845–1934), francouzský šlechtic a podnikatel židovského původu. Někteří lidé přesto nevydrželi a po nějaké době se vrátili zpět – na vině byly nemoci, rozdílné klima či velké daně, případně nepřátelství okolních arabských obyvatel.

Po kišiněvském pogromu

Zřejmě nejvýznamnější židovskou přistěhovaleckou vlnu přinesla Druhá alija (1904–1914), jejímž hlavním spouštěčem byly opět pogromy v carském Rusku, především třídenní pogrom v Kišiněvu z roku 1903, a také mimořádný vzrůst antisemitismu. Do osmanské Palestiny tehdy dorazilo okolo 35 tisíc osob převážně z Ruska, ale i Polska, a znovu menší počet Jemenců.

Oproti imigrantům z První alije přicházejí nyní do země převážně mladí a svobodní lidé, často socialistického zaměření, kteří hledají práci v zemědělství. Rozvíjí se kibucnické hnutí – první „matka všech kibuců“ Deganja Alef poblíž Galilejského jezera, rodiště známého izraelského generála a politika Moše Dajana. Stává se příkladem pro mnoho dalších, snažících se fungovat na podobných principech; vznikají ale i osady městského typu. Roku 1909 je poblíž Jaffy založen dnešní Tel Aviv. Důraz je kladen na vzdělání (první střední hebrejská škola), je položen základní kámen Technologického institutu Technion (1912). Vznikají první sociální i zdravotnické organizace a obranné instituce jako Ha-Šomer, předchůdce Hagany. S počátkem první světové války však téměř polovina přistěhovalců Palestinu opouští.

Druhé aliji je připisována zásluha o znovuzrození hebrejského jazyka. Vzniká první slovník moderní hebrejštiny, jehož autorem byl Eliezer Ben Jehuda (1858–1922). „Obroditel hebrejštiny“ dorazil sice do Palestiny už za První alije, jeho hebrejský slovník však vzniknul teprve v roce 1908. Cílem bylo nahradit každodenní jidiš novým sjednocujícím jazykem. Aby přešel od slov k činům, svého vlastního potomka nevystavil žádnému jinému jazyku než hebrejskému; dokonce káral svou ženu, když mu zpívala rusky ukolébavku. Ben Jehudův syn se tak stal prvním rodilým mluvčím moderní hebrejštiny.

Ideovým základem Druhé alije se stal Usiškinův Náš program. Také Menachem Usiškin (1863–1941), rodák z dnešní Bělorusi, se zajímal o obnovu hebrejštiny, angažoval se v sionistickém hnutí a roku 1919 se usadil v Palestině. Jakožto předseda Židovského národního fondu se podílel na vykupování půdy pro židovské osídlence. Pětice vesnic v Horní Galileji, vybudovaných na přelomu 30. a 40. let 20. století, byla pojmenovaná na jeho počest Usiškinovy pevnosti.

Usiškin odmítal tzv. Ugandský plán, prosazovaný Theodorem Herzlem, podle něhož měli Židé získat dočasné útočiště před stále sílícím antisemitismem na pozemcích v Britské Východní Africe. Šlo o 13 tisíc km čtverečních v oblasti s mírným klimatem, vhodným i pro Evropany, které se rozkládaly na náhorní plošině Uasin Gishu (dnešní Keňa). Projekt byl představen již roku 1903 na 6. sionistickém kongresu v Basileji, kde vzbudil velké vášně. K prozkoumání vhodnosti a proveditelnosti navrhovaného plánu byla sestavena komise, jejíž členové posléze Uasin Gishu navštívili. Díky vyskytnuvším se následným problémům nakonec k realizaci nedošlo a Ugandský plán byl o dva roky později zamítnut.

Naděje Balfourovy deklarace

V poválečné Třetí aliji (1919–1923) dorazilo okolo 35 tisíc přistěhovalců, opět především z Ruska a Polska, o něco méně z Rumunska a Litvy. Naději vzbudila tzv. Balfourova deklarace, která vyústila ve vznik britské mandátní Palestiny, a také vcelku úspěšná integrace imigrantů z Druhé alije. A samozřejmě pokračující útrapy Židů v jejich domovinách.

Noví příchozí zakládali další kibucy i mošavy a posilovali ty předchozí. Přispěli ke vzniku izraelského odborového svazu i podzemní vojenské organizace Hagana (obojí v roce 1920). Známý kibuc Bejt Alfa, založený polskými přistěhovalci, se stal v roce 1927 jednou ze zastávek československého prezidenta Tomáše G. Masaryka při jeho cestě po Palestině.

Při Čtvrté aliji (1924–1928) přichází do země okolo 80 tisíc přistěhovalců. Většinou se opět jedná o Židy z Polska a Ruska, dále z Rumunska, Litvy, Iráku a Jemenu. Motivací imigrantů je tentokrát polská hospodářská krize i tamější vysoké daně pro Židy. Navíc v Evropě znovu zvedá hlavu antisemitismus. Také kvůli omezení židovské imigrace v USA volí mnozí namísto Spojených států Palestinu.

Většina přistěhovalců se usazuje ve městech, hlavně v Tel Avivu. Znovu jde především o střední třídu, obchodníky, drobné podnikatele a řemeslníky, dochází tedy k rozvoji obchodu, stavebnictví i lehkého průmyslu. A také školství – v roce 1925 je za účasti lorda Arthura Balfoura slavnostně otevřena na hoře Skopus v Jeruzalémě Hebrejská univerzita, v jejíž první univerzitní radě zasedají takové osobnosti jako Albert Einstein či Sigmund Freud. V letech 1926 až 1927 zažívá Palestina těžkou hospodářskou krizi, během níž asi 23 tisíc osob zemi opouští.

Vzestup Hitlera a nacistická hrozba

Migrační vlna Páté alije (1930–1939) přináší přes čtvrt milionu přistěhovalců jak z východní, tak ze střední a západní Evropy. Tentokrát je vede především vzestup Hitlera k moci a předzvěst válečného konfliktu. Okolo 100 000 lidí prchá před nacistickým nebezpečím z Německa.

Kromě legálních migrantů zde byly i tisíce těch, kteří kvůli britským omezením nemohli dorazit jinak než ilegálně. Jednalo se především o představitele inteligence – právníky, lékaře, akademiky a umělce (roku 1936 byla založena Izraelská filharmonie), ale i řemeslníky a podnikatele. Většina nových obyvatel si zvolila města, což přispělo k jejich dalšímu rozvoji; kibucnické hnutí samozřejmě neustávalo. Aby nezáviseli na jaffském přístavu, budují si židovští osadníci svůj vlastní v Tel Avivu.

Ve třicátých letech se přiostřují vztahy mezi židovským a arabským obyvatelstvem. Narůstá arabský odpor proti britské politice v Palestině, zvětšujícímu se počtu židovských přistěhovalců i proti prodeji půdy Židům.

Alija Bet z let 1941 až 1947 je namísto číslem pojmenována písmenem; Bet znamená v hebrejštině B (Alija Alef, tedy A, všeobecně označuje všechny předchozí alije z let 1881 až 1939). Alija Bet se zaměřila především na záchranu Židů před nacisty. Získat víza se bohužel zdařilo jen nemnohým, většina se do britských kvót, které v podstatě ukončily možnost legální imigrace, nevešla a byla nucena volit přechody ilegální.

Při pokusech dostat se přes moře došlo k několika neštěstím: v prosinci 1940 se potopila bulharská loď Tsar Krum; přeživší byli deportováni z Istanbulu do Bulharska. Strumu, plavící se pod panamskou vlajkou, zlikvidovala v lednu 1942 sovětská ponorka SC-213. Nepřežil nikdo. V srpnu 1944 potopila německá ponorka Mefkuru. Z 350 lidí se zachránilo pouze pět osob.

Příběh lodi Exodus

Z poválečných plavidel je nejznámější zadržení lodi Exodus v červenci 1947 s čtyřmi a půl tisíci židovských uprchlíků na palubě; Exodu a jejímu osazenstva se posléze dostalo celosvětové pozornosti. Britskou blokádou se z celkového počtu šestašedesáti plaveb podařilo proniknout jen několika lodím.

Většina imigrantů byla internována v táborech na Kypru a do Svaté země byli vpuštěni teprve po vzniku Státu Izrael. I později se názvem alija pojmenovávají další záchranné podniky – alija marocká, tuniská, egyptská atd. To už jsou ale trochu jiné příběhy.

Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu.