KOMENTÁŘ / Švédsko je největší skandinávská země, kterou si většina lidí v Evropě donedávna spojovala především se štědrým sociálním státem, vysokou životní úrovní a osobním bezpečím. Přinejmenším poslední jmenovaná kategorie ale přestává platit s tím, jak zemi stále více sužuje epidemie násilí provázená takřka každodenní střelbou a bombovými útoky. Vládní i opoziční politici sice bijí na poplach a pokoušejí se proti organizovanému zločinu zasáhnout dokonce i za pomoci nasazení armády. Zvrácení hlubšího trendu pramenícího z dlouho zanedbávané integrace přistěhovalců a jejich potomků však může trvat dlouhé roky.

Epidemie násilí ve Švédsku v posledních letech nabrala bezprecedentní rozměry. Za prvních deset měsíců letošního roku v zemi došlo ke 324 přestřelkám, 48 z nich skončilo smrtí. Za stejnou dobu se ve Švédsku uskutečnilo 139 útoků za použití ručních granátů nebo dynamitu. Dne 21. září byli například zavražděni dva muži při střelbě v hospodě v jinak ospalém městečku Sandviken. Jen o několik dnů později pak vinou střelby na předměstí Stockholmu a bombového útoku v Uppsale zemřeli během jediné noci tři lidé.

Stále častější i vražednější přestřelky a bombové útoky souvisí se soupeřením zločineckých gangů, které se ještě vyostřilo po rozkolu dvou hlavních lídrů největší kriminální skupiny v zemi zvané Foxtrot: Rawy Majida přezdívaného „Kurdská liška“ a jeho pravé ruky Ismaila Abda. Ten je v podsvětí pro změnu znám pod přezdívkou „Jahoda“. 

Oběťmi tohoto konfliktu se stále více stávají příbuzní obou hlavních lídrů – začátkem září byla kupříkladu zastřelena Abdova matka, krátce poté se někdo pokusil zavraždit Majidovu tchyni. K přestřelkám a pokusům o vraždu přitom mnohdy dochází na veřejných prostranstvích nebo v do té doby bezproblémových čtvrtích, takže nebezpečí hrozí prakticky každému. „Působí to téměř náhodně – obětí se může stát kdokoli a kdekoli. Tím se současná vlna násilí začíná podobat terorismu,“ popisuje kriminolog Manne Gerell z Univerzity v Malmö. 

Výbuch násilí může mít i ekonomické dopady, jak na to nedávno upozornil guvernér švédské centrální banky Erik Thedéen. „Je to potenciální dlouhodobá hrozba pro hospodářský růst,“ varuje Thedéen, podle kterého vysoká míra násilí oslabuje důvěru ve stát a ohrožuje investice. „To je další důležitý důvod, proč bychom se měli násilím zabývat a zastavit ho.“

Opožděná reakce

Zatímco ještě do nedávné doby politici ve Švédsku situaci spíše relativizovali a upozorňovali na to, že je země ve srovnání třeba se Spojenými státy stále velmi bezpečná, dnes bijí na poplach a snaží se opožděně reagovat. Premiér Ulf Kristersson ze středopravicové strany Umírnění dokonce na konci září vystoupil v televizi s projevem k národu, ve kterém přiznal, že se Švédsko potýká se skutečně zásadním problémem.

„Vážnost současné situace není možné přecenit. Švédsko nikdy předtím nic podobného nezažilo a podobnou zkušenost nemá ani žádná jiná země v Evropě,“ připustil Kristersson. Středopravicový kabinet proto navrhuje po dánském vzoru zdvojnásobení trestů u některých násilných přečinů a plánuje zavedení zvláštních zón, ve kterých bude policie moci zastavit a prohledat kohokoli bez ohledu na podezření ze spáchání zločinu. 

Do boje s kriminálním podsvětím premiér Kristersson také povolal armádu, která by měla pomoci přetížené policii. „Gangy budeme pronásledovat na každém rohu a nakonec je porazíme,“ přislíbil předseda vlády na konci září. Epidemie násilí má ale hlubší kořeny a sám Kristersson prohlašuje, že je důsledkem „nezodpovědné imigrační politiky a neúspěšné integrace“. To potvrzuje i ministr zahraničí Tobias Billstrom, který označuje kombinaci nezvládnuté integrace s obchodem s narkotiky a organizovaným zločinem za „mimořádně toxickou směs“.

Nezvládnutá integrace

Švédsko mělo skutečně v posledních desetiletích i na evropské poměry mimořádně otevřenou imigrační a azylovou politiku, když přijímalo statisíce uprchlíků z válečných zón a brutálních diktatur v Sýrii, Eritreji, Somálsku nebo Íránu. Největší skandinávská země se také stala útočištěm pro utiskované menšiny, ať už šlo o turecké Kurdy, nebo čínské Ujgury. Uvolněná migrační politika přispěla k tomu, že se počet obyvatel ve Švédsku od roku 1990 zvýšil o dva miliony lidí, zatímco například v Česku to bylo za stejné období o „pouhého“ půl milionu.

Začlenění kulturně i nábožensky různorodých skupin do švédské společnosti se ovšem příliš nezdařilo, což dnes přiznává i momentálně opoziční sociální demokracie. Právě ta zemi po většinu moderní historie vládla a nese tedy za migrační politiku velkou část politické odpovědnosti. Sociální demokraté ostatně především kvůli rozčarování společnosti z neúspěšné integraci přistěhovalců a narůstající kriminality v posledních volbách nezískali dost podpory na to, aby mohli sestavit vládní koalici. Vzestup naopak zaznamenala krajně pravicová a protiimigrantská strana Švédští demokraté.

„Segregace zašla tak daleko, že ve Švédsku vznikly paralelní společnosti,“ přiznala loni tehdejší sociálnědemokratická premiérka Magdalena Anderssonová. „Žijeme sice ve stejné zemi, ale ve zcela odlišné realitě. Budeme muset přehodnotit naše dosavadní pravdy a učinit těžká rozhodnutí.“ Některá zmíněná „těžká rozhodnutí“ ve vztahu k imigraci a integraci cizinců už učinila vláda Anderssonové, která mimo jiné umožnila zamítat žádosti o povolení k pobytu osobám podezřelým z trestných činů, přestože za ně ještě nebyly odsouzeny.

Co dělá vláda

Ještě rozhodnější kroky činí stávající kabinet, který chce po dohodě se Švédskými demokraty omezit imigraci rodinných příslušníků, zkomplikovat přístup imigrantů ze zemí mimo Evropskou unii k sociálním dávkám nebo zavést povinnou předškolní docházku pro děti s oběma rodiči přistěhovaleckého původu, aby se tak zajistilo, že budou mluvit plynule švédsky. 

Kristerssonova vláda také plánuje zavedení povinných kurzů švédštiny pro nové přistěhovalce a na stole je návrh na to, aby bylo imigrantům možné odebírat povolení k pobytu za „závadný životní styl“, do kterého by měly spadat třeba podvody s dávkami, dluhy, zneužívání návykových látek nebo také spojení se zločineckými a extremistickými skupinami.

Není ale zjevné, jakým způsobem integrovat druhou generaci z přistěhovaleckých rodin již narozenou ve Švédsku, která se dnes kvůli pocitu sociálního a ekonomického vyloučení často připojuje ke zločineckým gangům a účastní se nejen prodeje drog, ale stále více právě i násilného vyřizování účtů. Pro kriminální skupiny jsou přitom nespokojení teenageři vítanou posilou, protože se až donedávna mohly spolehnout na to, že jim soudy udělí až směšně nízké tresty.