Brambory zachránily před hladem mnoho Evropanů. Obraz Sklizeň brambor namaloval v roce 1855 francouzský malíř Jean-François Millet. FOTO: Wikimedia Commons, volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons, volné dílo
HISTORIE / Angličtí páni si v roce 1586 zvědavě prohlížejí exotickou delikatesu, která je jim slavnostně předkládána na hodovní stůl. Což o to, voní lákavě – kuchaři ji osmažili na másle a posypali cukrem i skořicí. Jenže po prvním soustu se obličeje vážených hostů zkřiví odporem. Ty brambory se vůbec nedají jíst!
Na první pohled nenápadná rostlina, lilek brambor, zakořenila v evropském prostředí tak pevně, že si bez ní lze třeba českou kuchyni jen stěží představit. Napříč světem se stala jednou z nejvýznamnějších a nejběžnějších plodin pro lidskou spotřebu – svou důležitostí se zařadila hned za pšenici, rýži a kukuřici. Její cesta z domovské Jižní Ameriky ale byla dosti trnitá.
Jedovaté bobule slazené cukrem
Na chuť bramborám přišli Inkové v oblasti dnešního Peru snad již před čtyřmi až pěti tisíci lety. Z „papas“, jak jim říkali, připravovali polévku, chléb nebo alkoholický nápoj, podobný našemu pivu, na zimu či horší časy si je sušili do zásoby. V horských podmínkách se příliš kukuřici nedařilo, a tak právě domestikace brambor měla zásluhu na rozmachu jejich vyspělé civilizace. Jak moc si je starobylí obyvatelé Jižní Ameriky cenili, dokazují nálezy na pohřebištích na pobřeží Peru a severního Chile. Spolu s mumiemi inckých králů zde odpočívaly i kultovní nádoby v podobě bramborových hlíz, často zdobených lidskými hlavami.
Zhruba v polovině 16. století brambory poprvé přivezl ke španělským břehům na své lodi dobyvatel a kronikář Pedro Cieza de Leon. Jejich evropská pouť po kuchyních velmožů a časem i obyčejných lidí tak mohla pomalu začít.
Nezávisle na Španělsku je přivezl do Anglie jako suvenýr ze své cesty okolo světa v letech 1577 až 1580 mořeplavec Francis Drake. Věřil, že brambory čeká v Evropě velká budoucnost. Bohužel ale první bramborová hostina skončila neslavně. Místní šéfkuchaři totiž vzali brambory za špatný konec. Doslova. Naservírovali urozeným pánům místo podzemních hlíz zelené bobule plné semen, které mylně považovali za jedlé plody. Ty nejenže chutnají příšerně, ale jsou i jedovaté. Hosté tedy usoudili, že brambory v evropských podmínkách nemohou nikdy dozrát, a zlomili nad nimi stonek.
Bramborové afrodiziakum
Ze španělského dvora postupně brambory putovaly do jižní, střední i severní Evropy. Po téměř dvě staletí však rostly především jako okrasné exotické rostliny na dvorech velmožů a v klášterních zahradách. Zvláště venkované jim totiž vůbec nevěřili. Považovali je za pohanskou, špinavou a nezdravou plodinu. Někteří lékaři je přitom předepisovali jako zaručený lék proti všem možným onemocněním, od průjmu až po tuberkulózu. Někdy je dokonce doporučovali i jako zaručená afrodiziaka. Sám španělský král Filip II. je na podzim roku 1565 poslal nemocnému římskému papeži Piovi IV., aby jich užíval jako léku.
Nenadálý úspěch sklidily brambory na hostině až v roce 1616 na dvoře francouzského krále Ludvíka XIII. Přítomní si pochvalovali jejich chuť a nikdo z nich se nepřiotrávil, kuchaři je tedy zřejmě připravili už správným způsobem. A brambory se tak staly vyhledávanou pochoutkou pro ty nejbohatší vrstvy. Na talířích běžných lidí se začaly zabydlovat velmi pozvolna v průběhu 17. a zvláště pak v 18. století. Nejvíce tomu napomohla neúrodná léta, války a je vždy doprovázející hlad.
V Irsku v polovině 17. století kvůli neúrodě obilí propukl hladomor. Mniši ze svých zahrad dávali brambory obyčejným lidem, aby si je doma zasadili. Irsko se tak stalo vůbec první zemí v Evropě, kde se brambory začaly pěstovat ve velkém. Na konci toho samého století se sice vysazovaly hojně také v Itálii, tam si na nich ale pochutnávala především prasata.
Bramboroví kněží pěli ódy
Nouze naučila jíst brambory i Čechy. Za dob hladomoru v letech 1770 až 1772 nechala rakouská panovnice Marie Terezie přivézt velké množství brambor z pruského Braniborska, odkud také zřejmě pochází jejich české označení. Navíc pověřila kněží, aby vychvalovali brambory, kudy jen chodili. Lidé jim neřekli jinak než „bramboroví kněží“. Pro ně dosud příliš neznámou pochutinu ale postupně vzali na milost.
Po zažehnání hladomorů už se brambory z kuchyní nikdy nevytratily. Lidé přišli na to, že taková brambora může být velmi chutná, všestranná a zároveň nenáročná potravina. Jak psal v roce 1770 měšťan Jan Braum z Týna nad Vltavou v prvním českém pojednání o bramborách: „Z této plodiny se může připravovat nejen dobrý chléb, nýbrž i nejchutnější polévky, nemluvě už ani o dobré pálence, pěkném škrobu a jemném pudru na vlasy.“ A český přírodovědec Jan Svatopluk Presl ve své knize Všeobecný rostlinopis z roku 1846 dokonce uvádí: „Tato rostlina představuje pro lidské pokolení ten největší prospěch z objevení Ameriky. (…) Tentokrát přece se podaří, že lid nebohý před strašnou smrtí hladem se ochrání.“
