Ztráta pozic Evropské unie by znamenala katastrofu. Z krize musí vyjít silnější. Čína je částečný viník dnešního problému, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09). Zároveň přiznává, že unijní pomoc Itálii a Španělsku byla pomalá. Budoucnost však záleží i na nás. Vysvětluje přitom, proč by Česká republika měla zvažovat přijetí eura. Opatření české vlády považuje za chaotická s nejasnými výsledky. Investice do životního prostřední by podle něj mohly pomoci nastartovat ekonomiku.
Pane europoslanče, mluví se o tom, že se země budou pokoušet snížit závislost na Číně. Jak by se zde mohla angažovat Evropská unie?
Myslím si, že nepůjde o Čínu. Krize urychlila a rozšířila úvahy o tom, že v některých věcech jsou vybrané západní země závislé v úplně jiné části světa. A přestože se o tom sporadicky mluvilo, a to i u nás v Parlamentu v souvislosti s výrobou mikročipů, tak se nyní ukázalo, že je ta závislost dramatická i v oblastech, které jsou mnohem nebezpečnější než mikročipy. Ale namístě podle mě není drastická a rychlá ad hoc reakce.
V první fázi musíme naši závislost změřit, kvantifikovat, a následně se rozhodnout, jakým způsobem ji snížíme. U některých komodit může být řešením, že budeme pracovat s vyššími zásobami, a jinde zase vynaložíme určité finanční prostředky, abychom podpořili rozšíření lokální výroby, a tak snížili danou závislost. Myslím, že je to velmi relevantní diskuze. Ale stále musíme dávat pozor na dvě věci. A sice na strategickou stránku, že je Evropská unie jediným proponentem vzájemně výhodného férového obchodu a bylo by velmi nešťastné, kdyby Evropa od této doktríny ustoupila. Na světě by už nebyl nikdo, kdo by tuto pozici zastával. To by byla katastrofální zpráva, jelikož by to znamenalo například zvýšení chudoby v již chudých zemích, a tak dále.
A za druhé, jakmile se tyto úvahy rozjedou, tak nastoupí obrovské množství lobbistických tlaků, které se budou snažit získat pro své klienty nemalé veřejné peníze. A to třeba i cestou neférových a nesmysluplných omezení. Toho si musíme být od začátku vědomi. Takže jsem pro se do toho vrhnout, ale organizovaně a kompetentně.
Kde by se mělo podle vás začít?
U zdravotních věcí. To obnáší nejenom dodávky zdravotnických potřeb, ale i léků. Mimochodem zde hraje zásadní roli Indie, a ne Čína. A následně by se to skutečně mělo pojmout jako cvičení krizového managementu, nikoli jako továrna na tisk peněz a uspokojování zájmů některých skupin.
Co se týče dopadů současné krize na postavení EU, přikláníte se k tomu, že spíše posílí, anebo oslabí?
O tom, jak vyjde Evropská unie z krize, spolurozhodujeme my. Jsou možné oba přístupy. Můžeme vyjít posíleni, a to po dvou stránkách. A sice, že budeme věci opravdu řešit společně, což nás posílí, jednak kvůli tomu, že to vyřešíme rychleji, levněji a účinněji, ale připomeneme si i hodnotu spolupráce. A vedle toho nás to může posílit i ekonomicky. Již zmiňované snižování závislosti by samozřejmě znamenalo určitý stimul do ekonomiky, který by Evropská unie jako celek, nikoli Moravskoslezský kraj nebo Španělsko, mohla udělat.
Ale samozřejmě to není jediný možný výsledek. Stejně tak je možné, že to Evropskou unii nastartuje k dalšímu snížení její funkčnosti, ne-li dokonce k dezintegraci. To by byl podle mě špatný výsledek nejenom pro Evropany, ale i pro svět. Především si však myslím, že je pro země zásadní pochopit, že není možné, aby vítězem téhle krize byla Čína. Čína je částečně viník, zdroj toho problému. A poslední informace ukazují, že tam žádná reflexe není. Vzpomeňme nedávnou zprávu a povinném cenzurování vědeckých publikací z oblasti výzkumu toho viru. Takže opravdu nemůžeme dopustit, aby byla vítězem, ekonomicky bude poraženým. Lokalizace výroby, která postupně probíhá, samozřejmě Čínu stejně jako pokles globálního obchodu oslabuje. Naopak bych byl moc rád, aby do určité míry byla vítězem právě Evropská unie, která posílí svoji integritu, a zároveň neopustí své principy. Ale znovu opakuji, že to bude záležet na nás.
Jak moc Evropskou unii ale oslabují výroky zástupců jednotlivých států, jako byl ten českého premiéra Andreje Babiše, který uvedl, že EU nedává na pomoc v boji s epidemií žádné peníze navíc. Proti se následně vymezilo i zastoupení Evropské komise v ČR, s tím, že byly uvolněny peníze, o které mohla naše republika přijít či je dostat výrazně později. Zaznamenal jste nějaké reakce ze strany svých kolegů?
Podobných výroků je celá řada. Byl jsem však nervózní z toho, že lidé z Itálie nebo Španělska ještě před měsícem cítili, že jim nikdo nepomáhá. Proto jsem byl rád, že se ve čtvrtek předsedkyně Komise (Ursula von der Leyenová – pozn. red.) explicitně omluvila a uznala, že to byla chyba. Dokonce jsem na to četl i nějaké poměrně pozitivní reakce ze strany Itálie. To je opravdu nesmírně vážné. Že si ale politici jako Andrej Babiš při té příležitosti přihřejí svoji populistickou polívčičku, protože plácnou něco, co je možná způsobené ani ne tak úmyslem jako neznalostí, to je realita dnešního světa. A je na nás ostatních, kteří by chtěli informovat korektně a vysvětlovat roli společné Evropy, abychom na to reagovali a snažili se minimálně část veřejnosti přesvědčovat, že tohle není korektní pohled.
Pokud jde o unijní financování, vy jste při únorové rozpravě na plénu řekl, že by členské státy měly najít fondy na podporu tzv. Green Deal. Až se začne ekonomika znovu rozbíhat a budeme se vracet do normálu, co se podle vás stane s plány na boj se změnou klimatu a dekarbonizaci energetiky?
O tomhle se u nás vede poměrně intenzivní spor. A i v Evropském parlamentu jsou na to vcelku rozdílné názory. Především když se podívám na tu analogii s dnešní koronavirovou krizí, tak je jasné, že země, které na to byly lépe připraveny a reagovaly rychleji, tak to zvládly lépe. A to samozřejmě platí i pro jiné krize včetně té, kterou může přinést výrazná změna klimatu. Takže jestli jsme nyní pochopili, že je třeba se na krize připravovat včas, tak to samozřejmě platí i pro dekarbonizaci.
Druhá věc je, že je jasné, že budou rozpočty členských zemí pod obrovským tlakem. Očekávám však, že za pár měsíců se řeč přesune od přechodných opatření, jako je podpora firem, aby přežily několikaměsíční údolí smrti, k financování rozvojových programů. Mohly by nastartovat rychlejší růst privátní ekonomiky. A zdá se mi, že některé investice související s dekarbonizací jsou horkým kandidátem na rychlou podporu.
Například?
Například jsou to renovace budov cílené na snížení jejich energetických nákladů. Představují současně jednu z nejefektivnějších cest, jak podpořit domácí ekonomiku, protože většina dodávek je domácího původu. Je to velmi labour-intensive, což znamená, že to vytváří spoustu pracovních míst.
Takže bych byl selektivní v tom, které programy by se měly urychlit a které naopak trochu zpomalit, ale vůbec si nemyslím, že bychom se dostali do bezpečnějšího světa, kdybychom tuto agendu odložili.
Zmiňoval jste nutnost rychlé reakce. Pokud jde o českou vládu, jak si zatím podle vás vede? Daří se jí tlumit dopady pandemie?
Myslím si, že ta reakce byla rychlá, řekl bych až nadprůměrná v oblasti zdravotních opatření, což určitě přineslo své benefity. Zcela opačně to však vidím v ekonomické oblasti. Za prvé kolem toho bylo opravdu hodně chaosu. A druhá věc je, že nevím, kolik klientů už dostalo peníze přes zvýhodněné úvěry s garancí od Českomoravské záruční a rozvojové banky. Stejně tak nevím, kolik živnostníků obdrželo na účet alespoň ty desítky tisíc, které jim pomohou projít zmiňovaným údolím smrti. Když jsem se po tom před několika málo dny pídil, tak ty částky byly pokud ne nulové, tak směšné. Takže se bohužel nejedná pouze o chaos, ale i o to, že to všechno neskutečně dlouho trvá.
Přitom už v polovině března Evropská komise rozvolnila pravidla pro evropskou pomoc a zjednodušila režim notifikací veřejné podpory. Od té doby si jednotlivé země v jeho rámci schvalovaly programy, a to zejména na podporu svých malých a středních firem. A pokud se nepletu, český program se tam objevil teprve před pár dny. Přibližně o tři čtyři týdny později než programy dalších zemí. Takže to je další střípek do mozaiky.
A pokud jde tedy o samotnou míru garancí a pomoci, je dostatečná, nebo byste šel dál?
V tom chaosu se nedá úplně vyznat. Nevím, co z toho, co řeknou různí ministři, se opravdu stane, nebo je to pouze plácnutí. Myslím si, že rozjet ve velké míře bezúročné úvěry je dobrá věc. Ale způsob, kterým to provádí ČMZRB, a sice že otevře výzvu, kterou vzápětí zavře, a pak to několik dní zpracovává, je neuvěřitelně pomalý. Takže přehled sice nemám, ale vím, že padlo i číslo tisíc miliard, což mi však nehraje s tím, že máme mít deficit dvě stě miliard.
Jakou formu následné stimulace ekonomiky byste doporučoval?
Myslím si, že musí být stimulace v první řadě udržitelná. Nemyslím si, že by mělo smysl otevírat nějaké programy, které běží tři nebo šest měsíců. Pokud se rozhodnu podporovat nějaké aktivity, tak je třeba vytvořit pro firmy takovou jistotu, že budou vědět, že má do takové aktivity cenu investovat. Když například mluvím o těch renovacích domů, tak k tomu, aby se firmy do tohoto byznysu přesměrovaly, tak potřebují vědět, že to bude rok nebo dva fungovat. A dále si myslím, že těžiště musí jít na podporu malého a středního byznysu, který je u nás potlačený. To však není pouze záležitost této vlády, platí to už dlouho. Musíme se starat o to, aby malé a střední firmy přežily a v krizi posílily.
Ale v žádném případě nejsem příznivcem tzv. helicopter money (vrtulníkové peníze). Myslím si, že by měla vláda podporovat ekonomické programy, které budou účinné, čímž myslím, že podpoří HDP a zaměstnanost, budou směřovány na malé a střední firmy a vytvoří nějakou hodnotu. Ne hladové zdi, které se staví, aby se postavila zeď, ani kopat díry, které bude někdo jiný zahazovat. Naopak investovat do něčeho, co dává dlouhodobý smysl. A to se mimo jiné vracíme k opatřením, které zlepšují krajinu a ovzduší.
Myslíte, že by nám nejenom nyní, ale i při následné obnově pomohlo, kdybychom měli euro?
Pozoruhodné je, že podle průzkumu Mezinárodního měnového fondu máme být nejvíce postižená ekonomika Visegrádu, i když proti Slovensku pouze o pár desetin. Člověk by přitom očekával, že by proponenti vlastní měny měli říct, že dopadneme naopak lépe, protože k tomu využijeme samostatnou měnovou politiku. Mezinárodní měnový fond to tak nevidí a bohužel tomu nenapovídá ani zkušenost z předchozí krize z let 2009–2010.
Jelikož nejsme členy eurozóny, tak nemáme přístup k ochrannému deštníku pro vládu, respektive k případnému financování dluhu pomocí záchranného fondu ESM. Zbývá na nás ochrana pomocí facility na podporu platební bilance, což je slabší forma ochrany. Nejsem si ani úplně jistý, že nám v této fázi krize pomáhá oslabování koruny. Mrzí mě, že se o tom nevede žádná ekonomická debata.
Jestli tomu správně rozumím, tak se obáváte toho, že oslabení koruny nepomůže ani exportérům, jelikož je jejich obchod značně omezen, ale naopak hrozí především inflační tlaky, tedy že si běžný občan koupí za své peníze méně?
Krátkodobě je to přesně tak, jak říkáte. Možná, že se situace trade-off při oživení ekonomiky trochu zlepší. Myslím si, že je namístě zamyslet se nad tím, kde je přidaná hodnota a kde naopak rizika a náklady. Z mého pohledu zkrátka není naše strategie odmítání přijetí eura dobrá. Spousta mých kolegů nemá vůbec radost, že jejich země nemají přístup do systému ESM. Ale u nás o tom z pozice vrcholových politiků nepadlo jediné slovo.
Každopádně v ČR stále platí nouzový stav, který umožňuje vládě některé nestandardní kroky. Jak se podle vás mění demokratické mantinely vlivem současné situace?
Ve spoustě zemí došlo ke změně pravidel. Myslím si, že se parlament může v takové mimořádné situaci usnést na tom, že posílí exekutivní kompetence vlády. Nevidím na tom nic špatného, s tím, že je samozřejmě dobré, když tato dohoda vznikne na základě širší, nikoli úzké vládní většiny. Takže je to podle mě naprosto v pořádku, ale samozřejmě si to vláda užívá. Věci se dělají jednodušeji a rychleji. Ale zároveň by podle mě mělo být odpovědností vlády jednak vysvětlit, k čemu tyto mimořádné kompetence potřebuje, a za druhé být ochotná se jich vzdát v okamžiku, kdy už to není potřeba. Mimochodem je to podle mě dobré i ve vztahu k parlamentu, který v ten moment ponese vyšší spoluzodpovědnost za to, aby to naše či jiná země zvládla.
Připomeňme, že straně maďarského premiéra Viktora Orbána Fidesz bylo pozastaveno členství v Evropské lidové straně (EPP), jejíž jste součástí. Myslíte, že by to mohlo potkat i některé další státy? Často se hovoří například o situaci v Polsku.
Konstrukce jejich nouzového stavu je ojedinělá i tím, že je to na dobu neurčitou. Ale to pro mě není hlavní bod, nýbrž trest pětiletého vězení za šíření fake news. To je věc, kterou udělal i jeden politik, který se jmenuje Putin. Je opravdu paradoxní, že vláda, která je jedním z šiřitelů fake news, chce za jejich šíření trestat pětiletým žalářem.
A vedle toho jde i o vyslání vojáků, kteří dohlížejí na fungování soukromých firem. To je podle mě neodůvodnitelné. A bohužel to spadá do těch opatření, které tamní vláda používá. Dále různá občanská referenda, z nichž poslední byla namířená proti Romům, nebo lži ohledně pana Sorose či Evropské unie.
Takže si myslím, že tohle nemá v Evropě obdoby, přestože se dějí v Polsku věci, které jsou z mého pohledu hodně na hraně. Ale chtěl bych zdůraznit, že při pohledu na Maďarsko jsou některé věci, které jsou zdůvodnitelné, i když jsou radikální. Ale jsou tam i věci, které naprosto vybočují z toho, k čemu by vlády i v takovéto radikální době mohly sáhnout, bez ohledu na to, že jim to parlament odkývá.
Myslíte, že existuje pro Fidesz cesta zpátky do EPP?
To není tolik otázka na mě. Ale pokouším se to řešit v Evropském parlamentu, kde mám velký problém, jelikož bych rád slyšel od maďarských kolegů, že alespoň s některými opatřeními tamní vlády nesouhlasí, ale nic takového nepřišlo. Je to rozhodnutí na úrovni Evropské lidové strany, ale bohužel to, že není schopna se k tomu jasně vyjádřit, ji podle mého názoru oslabuje a diskredituje.