Patnáctileté bilancování našeho členství v EU se neslo v duchu sčítání a vzpomínání. Kolik peněz jsme inkasovali, která obec na Unii nejvíce „vydělala“, jak jsme slavili vstup a co považujeme za milníky naší účasti na hlavním projektu evropské integrace. K půlkulatému výročí vstupu se objevilo i několik podnětných komentářů glosujících současný vývoj v EU. Z těchto textů vynikla analýza Alexandra Vondry pro deník FORUM24. Vondra tradičně skloubil znalost mezinárodní politiky a schopnost zajímavě předvídat budoucí vývoj. V několika aspektech se ale podle mého názoru mýlí a poodhaluje hlavní slabinu současné české debaty o EU. Totiž že téměř všichni žádají od EU reformu, ale nedokáží už tolik říci, co je na EU systémově špatného a už vůbec ne, jak by se měla měnit. 

[ctete postid=“247333″ title=“Jsme 15 let v Evropské unii. Přínosy jsou značné, ale Unie stojí na křižovatce“ image=“https://forum24.cz/wp-content/uploads/2019/03/Vondra-385×230.jpg“ excerpt=“V letošním roce si připomínáme 15 let od vstupu do Evropské unie. Jak jsme se za tu “ permalink=“https://forum24.cz/jsme-15-let-v-evropske-unii-prinosy-jsou-znacne-ale-unie-stoji-na-krizovatce/“]247333[/ctete]

 Vondra píše, že členství v EU nám mnohé dobré přineslo, ale nad současným stavem a trajektorií Unie hluboce pochybuje. V tom se shoduje s českým politickým mainstreamem i pohledy veřejnosti. Není to již silné, sebevědomé a akceschopné společenství, do kterého jsme vstupovali. Unie prožívá jednu krizi za druhou a čelí „opozici zdola“, která ve Francii, Itálii, Polsku nebo Maďarsku získává voliče díky odporu vůči evropskému establishmentu a přinesla odchod Británie z EU. Na vině je přemíra integrace, ztělesněná např. Lisabonskou smlouvou. Tak by se dal shrnout Vondrův text i postoj řady dalších českých politiků a komentátorů.

Lisabonská chiméra

Poslední revize primárního práva – Lisabonská smlouva – se stala kvůli urputné snaze části české politické scény o její zablokování a vehementnímu úsilí všech klíčových evropských státníků o její prosazení velkým symbolem. S odstupem času se ukázalo, že nebyla samospásná. Stejně tak ale neplatí, že je původcem dnešních problémů EU. Evropa by i bez Lisabonské smlouvy čelila stejným výzvám jako dnes, jen by možná nástroje k jejich řešení byly v některých oblastech slabší. 

Problémy současné EU totiž nepramení primárně v Bruselu. Příčiny krize důvěry v politickou reprezentaci jsou různé napříč Evropou a souvisejí spíše s domácí než evropskou politikou. EU to pak jako projekt stvořený politickými elitami porůznu odnáší, aniž by „viníky“ byly nadnárodní instituce. Spojovat tak vývoj evropské integrace či přímo Lisabonskou smlouvu s dnešními politickými otřesy v Evropě nedává velký smysl. Tato hra na schovávanou se navíc velmi podobá snaze některých západoevropských politiků označit za viníka výše popsané krize velké rozšíření EU, ke kterému před patnácti lety došlo.

Reformu!

Neustálé opakování, že EU se řítí k propasti a že brexit je pro nás v tomto ohledu zásadním varováním, které vneslo do EU ještě více chaosu, vede většinu nositelů tohoto narativu k volání po reformě EU. Podle Vondry jejím „výsledkem musí být EU, která se nestane svěrací kazajkou, v níž se budou lidé dusit, ale trampolínou, která usnadní evropským národům svobodný a úspěšný rozvoj.“ Reformovat EU chce z českých politiků kdekdo, a to včetně Andreje Babiše, nicméně u takového apelu většinou všichni zůstanou. Ucelený program nemá nikdy žádný.

ODS je toho zářným příkladem. Strana, která byla v ČR hlasatelem „jiného“ uvažování EU ideově zamrzla s vydáním Manifestu českého eurorealismu. Na tomto faktu nic nezmění ani to, kolikrát Petr Fiala dramatickým hlasem řekne, že Unie potřebuje zásadní reformu, a kolikrát nám připomene, že o EU napsal několik knih. Čtení programu ODS pro volby do Evropského parlamentu není smrští pronikavých idejí nebo návrhem nové architektury EU. Jedinou podstatnou změnou, se kterou přichází, je výrazné posílení národních parlamentů.

Příkladem žonglování s prázdnými hesly je pak požadavek „velkého právního úklidu“. ODS se tímto vlastně zavazuje, že bude v EU schvalovat a měnit legislativu, což rozhodně není pro volby do zákonodárného tělesa světodějná událost. Abych byl spravedlivý k ODS, recept na zásadní proměnu EU nemá žádná česká politická strana. Od Občanských demokratů bych to ale, s ohledem na to, že zakládali frakci reformistů, očekával.

Lépe už je

Je vlastně poměrně dobrou zprávou, že přicházejí-li mainstreamové české politické strany s nějakým programem pro EU, do základu jí měnit nechtějí. Současná architektura EU je pro ČR uspokojivou realitou. Obsahuje prvky flexibility (nikdo nás nenutí přijmout euro) i soudržnosti (kohezní politika je hlavním výdajem evropského rozpočtu). Podílíme se na největším světovém trhu a tvoříme jeho pravidla. Ambici sáhnout do jemné rovnováhy Unie může chtít Macron nebo Kaczyński, Česko ale nemá ani vizi změny EU, natož pak spojence pro takové dobrodružství. A buďme za to rádi. Řečeno parafrází frakce ODS v Evropském parlamentu, tak český přístup k institucionální a rozhodovací architektuře EU má být (a v praktické evropské politice vlastně je) konzervativní, nikoli reformní. 

Otázkou nicméně zůstává, zda nekonečné volání po změně bez dostatečného obsahu nezanechá spoušť na českém veřejném mínění. S podobnou reformní masáží doprovázenou požadavkem redefinice vztahu mezi Spojeným království a Bruselem žili léta Britové. Následně jim jejich premiér vyjednal pár těžko zapamatovatelných výjimek, o kterých mělo být referendum o setrvání v EU. Debata se ale stočila jinam a dnes si na Cameronovy výjimky jen těžko někdo vzpomene. Snad se Česká republika nevydá podobnou cestou.