Noam Chomsky FOTO: commons.wikimedia/CC BY 3.0/Cancillería del Ecuador
FOTO: commons.wikimedia/CC BY 3.0/Cancillería del Ecuador
KOMENTÁŘ / Americký filozof, kognitivní vědec, lingvista a kritik politiky Spojených států vyvolal pozdvižení tvrzením z interview, ve kterém prohlásil, že Rusko se chová na Ukrajině humánněji než Spojené státy v Iráku. Také tvrdí, že Ukrajina odmítá mírová jednání na nátlak Američanů, protože je vůči USA v podřízeném postavení. Nezeptal se ovšem Ukrajinců, jestli to také tak vidí.
Na začátku rozhovoru nejdřív srovnává politiky Donalda Trumpa a Joea Bidena. O Trumpovi říká, že je to neřízená střela a není jasné, který jeho názor vlastně platí. U Bidenovy administrativy je to podle něj průzračné.
„Bidenova politika je docela jasná. Bylo explicitně řečeno, že musíme pokračovat ve válce, abychom vážně oslabili Rusko. To je stejná politika jako u Británie, která se jí řídí, takže když byly nějaké možnosti jednání před rokem v březnu, dubnu loňského roku, tak jak Británie, tak Spojené státy informovaly, že to nepovažují za dobrou dobu pro jednání. Americkou politikou je i nadále, jak oni říkají, formálně posílit pozici Ukrajiny tak, aby byla v lepší pozici pro jednání. Jinými slovy: žádné jednání, žádná diplomacie, není tam žádný způsob. Nikdo nevysvětlí, jak pokračování války s rozbitou Ukrajinou ji dostane do lepší pozice.“
Tahle argumentace má několik zádrhelů. Nějaká jednání probíhala, ale zkrachovala. Důvod je celkem jasný, když si v Moskvě mysleli, že nakonec vyhrají, nebo si z Ukrajiny ukrojí co nejvíc, nebrali nějakou diplomacii moc vážně. Ukrajinci chtěli, aby Rusové ustoupili aspoň za linii 24. února s tím, že o Krymu by se jednalo v horizontu několika let. Pro Putina, který rozjel válku, o které předem neinformoval ani mnohé ministry, je ale celý podnik otázkou prestiže. Po odhalení masakru v Buči (a lze předpokládat, že na stále okupovaných územích se dělo to samé) Ukrajina zcela pochopitelně nechce nechat své občany pod okupační mocí. Svědectví o vraždách, mučení a deportaci ukrajinských občanů nepovzbuzují chuť jednat s válečnými zločinci, kterým nelze nic věřit. Chomsky jako by předpokládal, že obě strany jsou nějak rovnocenné. Nejsou.
Pak ještě své myšlenky rozvádí.
„Dokonce i vojenští komentátoři poukazují na to, že pro Spojené státy je to výhodný obchod. Za zlomek kolosálního vojenského rozpočtu jsou Spojené státy schopny vážně degradovat vojenské síly svého vlastního a jediného skutečného vojenského protivníka. No jestli je to důvod nebo ne, to nevím, můžete se ptát sám sebe, ale to jsou fakta,“ tvrdí Chomsky.
Z evropského pohledu, nebo aspoň z pohledu té části Evropy, kde máme zkušenost se sovětským panstvím, máme dojem, že bylo třeba ruské síly degradovat mnohem víc a mnohem rychleji. Oficiální propaganda v ruské státní televizi nebudí dojem, že by se tam někdo chystal na nějaké pokání. Spíš tam slyšíme hlášky o potřebě likvidace ukrajinské státnosti, převýchovy Ukrajinců, kteří jsou prý pod vlivem nacistické a západní propagandy, a hlásá se potřeba jaderného bombardování evropských metropolí. Takové výlevy chorých mozků by se nemohly dít bez oficiálního schválení.
Chomsky ale vidí riziko jinde.
„Každý, kdo má funkční šedé buňky, by se měl obávat rizika jaderné války, proto byly ‚Hodiny soudného dne‘ nastaveny na 90 sekund do půlnoci. Existuje mnoho možných scénářů, které by mohly vést k jaderné válce jak na Ukrajině, tak i v Číně… Pokud si představíme, že prognózy amerických politických vůdců jsou správné, předpokládejme, že se ukáže, že Ukrajina se může přiblížit k porážce Ruska, tak si Putin prostě sbalí kufr a řekne, ‚dobře, to bylo hezké, tak jděte domů do zapomnění‘, nebo eskaluje útok proti Ukrajině?“
Vlastně by podle myslitele bylo riskantní se snažit Rusko porazit. V Kremlu si nemohou přát nic lepšího, než aby si všichni na Západě, nebo aspoň politici, mysleli něco takového. Čím víc se bude pomáhat, tím je to vlastně horší. Asi by bylo nejlepší nechat Ukrajinu prohrát.
Pak přijde lekce whataboutismu.
„Dovolte mi položit jednoduchou otázku, když Spojené státy a Británie rozbíjely Bagdád na kousky, jel nějaký zahraniční vůdce navštívit Bagdád? Ne, protože když se USA a Británie dostanou do války, jdou po krku, zničí všechno, komunikace, dopravu, energie, cokoli, co umožňuje fungování společnosti, což se na Ukrajině nestalo. Rusko by to nepochybně mohlo udělat, pravděpodobně s konvenčními zbraněmi by se mohlo postarat o to, aby byla stejně neživotaschopná jako Bagdád. Mohlo by přejít k útoku na zásobovací linie na západní Ukrajině, mohlo by dojít ke konfrontaci s NATO. Co se pak stane? No prostě další krok nahoru po žebříčku eskalace, a jakmile na něm začnete, nikdo neví, kam to povede. Takže nepovažovat se za znepokojené jadernou válkou znamená být mimo.“
To tazatele zarazilo, tak se radši jednou jednou zeptal: „Naznačujete, že Rusko bojuje humánněji než USA a Velká Británie v Iráku?“
Na to Chomsky dává právě odpověď, která vyvolala ve světě takovou pozornost.
„Nenaznačuji, je to zřejmé. Jen si vezměte, na co jsem se právě zeptal, jel někdo, pamatujete si, že by zahraniční představitelé jeli do Bagdádu? Ve skutečnosti museli stáhnout všechny inspektory OSN, stáhnout mírovou delegaci, která byla na místě, protože útok byl tak tvrdý a extrémní. To je americko-britský styl války. Podívejte se na oběti. Všechno, co vím, jsou oficiální čísla. Možná víte víc, takže oficiální čísla OSN jsou asi osm tisíc civilních obětí (na Ukrajině, pozn. red.). Kolik bylo civilních obětí, když USA a Británie zaútočily na Irák? A to je jen jeden případ, kolik bylo civilních obětí. Když Izrael napadl Libanon, bylo to asi dvacet tisíc. Položte si tu otázku sám.“
Noam Chomsky by neměl odvádět pozornost stranou. Ukrajince by asi jako argument neuspokojilo, že ve válce v Iráku v roce 2003 (která trvala si pět týdnů) byly ohromné ztráty na životech a v následujících letech ještě tragičtější ve skutečné občanské válce, takže by měli být spokojeni s tím, že se jim zase nic tak hrozného neděje. Teď to nejsou Američané, kteří by bombardovali města, obytné domy, školy a porodnice, jako to dělá Putinův režim. Od roku 2003 měli ve Spojených státech po Bushovi prezidenty Trumpa, Obamu a Bidena, z nichž žádný nenařídil žádnou invazi. Režim diktátora Saddáma Husajna měl ostatně za jeho krutovlády na svědomí podle odhadu 250 tisíc životů Iráčanů. Ke krvavému rozpadu Iráku, který diktatura držela pohromadě, by po Saddámově konci došlo nejspíš tak jako tak. Pokud by ho nevystřídal někdo se stejně pádnou rukou. Když budeme ale hrát Chomského hru, můžeme říci, že Spojené státy nepodnikají invaze do aspoň nějak demokratických zemí. To se o Rusku říct nedá.
Noam Chomsky se značnou část života věnuje zdrcující kritice Spojených států, aniž by musel zakoušet jen zlomek toho, co čeká v Rusku někoho za držení transparentu s nápisem „Pryč s válkou“.
Ukrajinci jednají tak, jak pro svou bezpečnost musí. Obsazenou mají menší část svého území, ale většinu mořského pobřeží. Válečné zločiny Ruska pokračují bombardováním na celé Ukrajině a přímo na okupovaných územích. Rusko by jakékoli příměří využilo k obnovení sil a vrhlo by se do dalšího tažení. Zabránit by tomu mohl jen konec Putina u moci. Možná. Možná ovšem přijde ještě nějaký větší šílenec, zásobu tam mají dost velkou.
Možná by se Noam Chomsky měl obrátit na Putina a říct mu do očí, že by Rusko mělo se zločinnou válkou okamžitě přestat. Nejlépe osobně. Jenže to by musel být předtím dva týdny v karanténě a posadili by ho na konec velmi dlouhého stolu. Na tu dálku by ani nepoznal, jestli tam sedí pravý Putin, nebo jen taková atrapa pro užitečné idioty.
