Pomník lidických dětí vytvořila sochařka Marie Uchytilová FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
Šetření atentátu, vypsaná odměna ani tvrdé represe nepřinášely žádné výsledky. Až se 3. června 1942 objevil dopis v továrně Jaroslava Pály. V něm stálo: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden, a pak už se neuvidíme. Milan.“ Dopis byl adresován dělnici Anně Maruščákové, která se kvůli nemoci v práci toho dne nenacházela. Továrník, který poštu přečetl, se s obavou, že se jedná o provokaci ze strany Němců, rozhodl dopis předat četníkům, z četnické stanice poté putoval přímo na kladenské gestapo.
Gestapo po předání dopisu zatklo Annu Maruščákovou a nedlouho poté se mu podařilo vypátrat a zatknout i samotného pisatele, kterým byl Václav Říha. Anna pravou identitu „Milana“ neznala, nebyla jí známa ani ta skutečnost, že je ženatý. Tajuplný vzkaz měl vyvolat dojem, že pisatel je zapojen do odbojové činnosti, není již bezpečné se nadále scházet a musí rychle z jejího života odejít.
Anna Maruščáková údajně u výslechu zmínila, že ji dotyčný poprosil o vyřízení pozdravu v Lidicích, kde žily rodiny Horákových a Stříbrných, o kterých se vědělo, že jejich synové odešli do zahraničí. Oba synové byli u 311. bombardovací perutě v Anglii. Razie v Lidicích nepřinesla žádný výsledek. Když se podařilo identifikovat a zatknout také Václava Říhu, vyšetřovatelé stoprocentně věděli, že nikdo z vyslýchaných nemá nic společného s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
V den Heydrichova pohřbu, 9. června 1942, požádal Karl Hermann Frank Adolfa Hitlera o souhlas s vyhlazením obce Lidice. Bestiální čin měl být odvetou za provedený atentát. Dle tehdejší propagandy měly být Lidice vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži měli být zastřeleni, ženy měly být uvězněné v koncentračním táboře a děti měly být dány na náležité vychování. Realita byla však mnohem horší. Ten samý den byly Lidice ve večerních hodinách obklíčeny a nikdo tuto obec již nesměl opustit. Osud Lidic se začal naplňovat 10. června, z rozkazu K. H. Franka bylo 173 mužů a chlapců starších 15 let zastřeleno u Horákova statku. Zhruba tři desítky vězňů z Terezína byly přivezeny náklaďákem do Lidic, aby vykopaly hromadný hrob pro lidické chlapce a muže. Uprostřed hořícího pekla měli vězni mrtvá těla i pohřbít. Ženy a děti byly převezeny do Kladna, kde od sebe byly násilně odtrženy. Několik dětí bylo vybráno na poněmčení, což jim zachránilo život. Ušetřeny byly také děti do jednoho roku, ty byly poslány z Kladna do Zemské porodnice a ústavu pro péči o matku a dítě v Praze a na začátku roku 1943 předány na německé oddělení dětského nalezince v Praze-Krči. Zbytek dětí byl otráven výfukovými plyny ve speciálně upravených vozech ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu nad Nerrem, který se nacházel v Polsku. Po válce se z celkového počtu 105 dětí podařilo najít pouhých 17. Po lidických dětech se pátralo ještě několik desítek let po konci války.
Ženy byly deportovány do koncentračního tábora Ravensbrück, v roce 1945 se do vlasti vrátilo 143 z nich. Dalších 26 obyvatel Lidic bylo popraveno 16. června 1942 v Praze-Kobylisích. Jednalo se o rodinné příslušníky Horákových a Stříbrných, také o dospělé muže, kteří byli v osudnou noc z 9. na 10. června mimo obec, a chlapce, kteří byli převezeni na Kladno a u nichž bylo dodatečně zjištěno, že jim je více než 15 let.
Obec Lidice byla vypálena a srovnána se zemí. Nic nemělo zůstat stejné, zlikvidován byl také místní hřbitov, vykáceny byly stromy, rybník byl zavezen a koryto potoka bylo posunuto. Do dnešních dní se zachovaly filmové záznamy, které pořídili sami nacisté, když obec likvidovali.
Pozapomenutá oběť Štěpánka Mikešová
V Lidicích žila také žena židovského původu Štěpánka Mikešová, která byla zatčena na základě udání několik dní před vypálením obce, 2. června 1942. Její osoba se stala předmětem politických sporů a uměle vyvolaná kauza z roku 2019 neustále rezonuje v naší společnosti, ač okolnosti, které kauzu vyvolaly, byly dobře známy již několik let. Smyslem tohoto textu ale není rozbor onoho sporu, nýbrž připomenutí další oběti z Lidic.
Štěpánka Mikešová, rozená Löwingerová, se narodila 22. listopadu 1906 ve Ždánicích u Kyjova. Jejími rodiči byli Rosálie (roz. Taussigová) a Mořic Löwingerovi. Štěpánka vystoupila z židovské náboženské obce ke dni 15. prosince 1938, což potvrzuje dochovaný matriční záznam. O dva měsíce později, 9. února 1939, se na Slovensku vdala za Františka Mikeše, který pocházel z Břeclavi a živil se jako úředník na ministerstvu zemědělství v Praze. Při této příležitosti se Štěpánka nechala pokřtít. Od března téhož roku už bydleli v Lidicích, nejprve v čp. 83, později v čp. 93. Ze života manželů Mikešových máme pouze útržkovité informace a není jich mnoho. Víme, že manželství zůstalo bezdětné a na podzim 1939 dochází k rozvodu, na vině jsou norimberské zákony. František Mikeš se tímto krokem vyhnul jakožto státní úředník předkládání dokladu o rasovém původu své ženy. Štěpánka si ponechala manželovo příjmení, které odklánělo pozornost od židovského jména Löwingerová. Dle policejní přihlášky z léta 1941 už žila Štěpánka Mikešová v nájmu sama, ale bývalý manžel ji údajně finančně podporoval. František Mikeš zemřel 22. března 1942 v kladenské nemocnici. O jejich vztahu pokračujícím i po rozvodu svědčí kniha zemřelých, ve které je napsáno, že jeho poslední bydliště bylo právě v Lidicích čp. 93, a v kolonce „rodinný stav“ je vyplněno, že byl ženat, a nechybí zde ani jméno jeho ženy Štěpánky. Byl pochován 26. března v Lidicích farářem Josefem Štemberkou. O čtvrt roku později sám farář skončil před popravčí četou na dvoře Horákova statku a zemřel po boku dalších lidických chlapců a mužů, kterým sloužil do posledních chvil jako duchovní podpora. Klid po smrti nenašel ani František Mikeš, protože lidický hřbitov byl v červnu 1942 nacisty zlikvidován a jejich řádění se nevyhnulo ani zesnulým a dávno pohřbeným lidickým občanům.
A Štěpánka Mikešová? Její osud se naplnil 17. srpna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Z její rodiny nezbyl nikdo, kdo by na ni mohl po válce vzpomenout. Jediná připomínka této ženy se nacházela v Pinkasově synagoze v Praze, kde bylo její jméno zapsáno mezi ostatními českými oběťmi holocaustu. Teprve na začátku roku 2020 byla odhalena pamětní deska v Památníku Lidice. Zasloužila se o to bývalá ředitelka Martina Lehmannová. Po jejím odchodu se žádné připomínání Štěpánky Mikešové ze strany památníku a nového ředitele nekonaly, dokonce ani na Mezinárodní den památky obětí holocaustu. To se změnilo 2. června 2022, kdy byl na místě, kde stával dům čp. 93, položen kámen zmizelých. Stalo se tak 80 let po zatčení Štěpánky Mikešové.
Osudný 16. červen 1942
Absolutní zlom ve vyšetřování nastal necelý týden po vypálení obce Lidice na Kladensku. Osmý z parašutistů, Karel Čurda, který se nenacházel s ostatními v kryptě, ale byl u své rodiny v Nové Hlíně u Třeboně, tragicky vstupuje do tohoto příběhu. Dnes už si jen těžko dokážeme představit, pod jakým tlakem ze strany své rodiny musel Čurda být. V tu chvíli platila beztrestnost pro každého, kdo má nějaké informace o atentátu, platila také pro rodinné příslušníky toho, kdo dopomůže k nalezení parašutistů. Obrovský strach o blízké a mylná myšlenka, že se zastaví veškerý teror, mohly být důvodem zrady.
Po příjezdu do Prahy se Karel Čurda vydal ke Svatošovým, ale když zde parašutisty nenašel, zamířil rovnou na gestapo do Petschkova paláce. Psal se 16. červen 1942. Čurda sice nevěděl, kde se parašutisté skrývají, avšak znal adresy nejbližších spolupracovníků nejen z Prahy, ale také z Pardubic. Zmínil také Hanu a Václava Krupkovy, čímž se spustilo rozsáhlé zatýkání spolupracovníků výsadku Silver A na Pardubicku. Mezitím, 18. 6. 1942, svedli parašutisté svůj poslední boj v chrámu sv. Cyrila a Metoděje.
Vraždy v Pardubicích
„Jsem snad jediným svědkem strašlivých zvrhlostí a bestiality německých žoldnéřů a vrahů na bezbranných a nevinných mých sestrách a bratřích. Byl jsem přinucen odvážeti nešťastné oběti a prokázati jim tuto službu na jejich poslední cestě. Rozhodl jsem se napsati tyto řádky, neboť se domnívám, že budou ze světa sprovozeni všichni, kdo by jednou mohli podati jakoukoliv zprávu a svědectví o nelidské zvrhlosti a brutalitě německých katů. Jsem Čech a zůstanu jím až do smrti.“ Jaroslav Charypar
U Larischovy vily v Pardubicích, které se říká Zámeček, bylo na místě bývalé střelnice zřízeno během druhého stanného práva popraviště. První popravy proběhly 3. června, poslední 9. července. Celkem zde vyhasl život 194 lidí. Důležitým svědkem se stal zaměstnanec pardubického krematoria – Jaroslav Charypar. Byl tím, kdo převážel těla z popraviště. Mnohdy přijel ve chvíli, kdy rozsudek smrti ještě nebyl vykonán, a nedobrovolně se stal svědkem posledních chvil a slov odsouzených. V některých z nich poznával své známé z Pardubic. Myslel si, že půjde na řadu jako poslední, protože se stal nepohodlným svědkem. Z toho důvodu svá svědectví sepisoval a schovával s nadějí, že tyto zápisy po válce najde někdo, kdo je předá vyšetřovatelům. Jaroslav Charypar válku přežil a své svědectví mohl podat sám. Nepopsal pouze poslední chvíle, ale také viditelná zranění na tělech obětí, která při své práci mohl vypozorovat. Tato zranění jim byla způsobena během krutých výslechů v sídle pardubického gestapa.
Mezi 194 oběťmi pardubického Zámečku nalezneme členy litomyšlské skupiny ÚVOD, kteří ukrývali jednoho z vedoucích skupiny Josefa Kůželu. Jednalo se vesměs o velmi mladé lidi, kteří měli vše před sebou. Jeden z popravených, Jaroslav Mlejnek, se teprve dva měsíce před svým zatčením oženil. Živil se jako zástupce přednosty poštovního úřadu v Brandýse nad Orlicí. Ve volném čase se věnoval hře na violu v orchestru a také působil ve Smetanově Daliboru v Litomyšli. Ze stejné skupiny byl i mladší bratr parašutisty z výsadku Carbon Jaroslava Šperla, Jiří. Mimo skupinu ÚVOD se také podílel na pomoci skupině Silver A. Nebo mladičká učitelka Anna Kocmánková, jejíž poslední slova zněla: „Vlasti zdar!“ Na její statečnost údajně vzpomínali samotní gestapáci. Důležitou spojkou mezi Pardubicemi a Litomyšlí byl JUDr. Stanislav Ropek, který se narodil v Desné u Litomyšle, ale působil jako okresní soudce v Pardubicích. Časté cesty nebyly nikomu nápadné. Stanislav Ropek byl in memoriam jmenován vrchním radou. Rozsah teroru byl ale mnohem větší, nebyly to pouze popravy na Zámečku, blízcí rodinní příslušníci odbojářů byli deportováni do koncentračních táborů. Sestra Josefa Kůžely Ludmila zemřela ve věku 20 let v Osvětimi spolu se svou matkou. Nejbližší spolupracovníci páchali sebevraždy kvůli strachu ze zatčení. Například litomyšlský učitel dějepisu a zeměpisu, blízký spolupracovník Eduarda Krále, si dobrovolně vzal život 1. července 1942.
Další početnou skupinou byli příbuzní a přátelé Jaroslava Svatoše z Týniště nad Orlicí, celkový počet obětí je 11. Někteří byli popraveni na Zámečku, další spáchali sebevraždu právě kvůli strachu ze zatčení, protože Jaroslava Svatoše ukrývali. On sám válku v ilegalitě přežil, na rozdíl od svých blízkých. Po válce nebyl v Týništi nad Orlicí přijat a byl vyštván, tak se odstěhoval až na Karlovarsko, kde dožil.
Nebyly to ale vždy jen příběhy odbojové činnosti a hrdinství. Byly to také příběhy zrady a osobní msty. Druhé stanné právo využil Alois Hrůza z Nymburka, který udal advokáta Tomáše Sedláčka a okresního soudce Vladimíra Pírka. Podle jeho slov oba zmínění měli schvalovat atentát na Heydricha. Pravým důvodem se stal Hrůzův neúspěch při rozvodovém stání, kdy T. Sedláček zastupoval jeho manželku a pod V. Pírka tento rozvod spadal. Oba zemřeli na pardubickém popravišti na základě smyšleného udání. Před popravčí četou skončila také odbojová skupina z Čáslavi, ve které působili učitelé se svými přáteli. Jednalo se o místní inteligenci a vážené občany.
„Já sám jsem vypálil dvě dávky ze samopalu. Ti lidé se zhroutili. Výčitky, jestli někdo přežil, jsem si nedělal. Nebyl dán rozkaz, že by člověk měl mít výčitky svědomí.“ Heinz Barth
Na pardubickém popravišti vyhasly životy obyvatel Ležáků. Celá osada měla být zlikvidována stejně jako obec Lidice, důvodem se stalo ukrývání radisty Jiřího Potůčka z výsadku Silver A. Ležácké děti zemřely v plynovém voze a ty, kterým už bylo více než 15 let, stanuly na popravišti jako jejich rodiče. Ze všech dětí se po válce vrátila pouze dvě děvčátka. Na rozdíl od Lidic, jejichž tragédie se odehrála 14 dní před tou ležáckou, byly vedle mužů popraveny také ženy a nedošlo k jejich deportaci do koncentračního tábora. Jeden ze členů popravčí čety, Heinz Barth, byl souzen až v roce 1983. Kvůli zdravotnímu stavu byl v roce 1997 propuštěn na svobodu. Zemřel 65 let po svých obětech, v roce 2007.
Tímto vším ale tragédie druhého stanného práva nekončí. I když oficiálně stanné právo trvá do 3. července 1942, vraždění spolupracovníků parašutistů a rodinných příslušníků pokračuje dál. Konkrétně v Pardubicích popravy končí až 9. července 1942, mezi oběťmi jsou také všichni, kdo se podíleli na pomoci výsadku Silver A. V září jsou na kobyliské střelnici v Praze popraveni zástupci pravoslavné církve, kteří pomáhali skrývat parašutisty v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. V koncentračním táboře Mauthausen bylo zavražděno celkem 294 spolupracovníků parašutistů a jejich rodinných příslušníků ve třech vlnách. Nejpočetnější poprava, která čítala 262 obětí, proběhla 24. října 1942.
Celkový počet obětí v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha se odhaduje na víc než pět tisíc obětí. Ale jeho smrt byla ránou do týlu nepřítele. Jasným vzkazem, že příště to může být kdokoliv jiný z nacistických pohlavárů. Po smrti architekta holocaustu mohla být naše země obnovena v předmnichovských hranicích a navždy jsme se do dějin zapsali jako ti, kteří provedli největší odbojový čin druhé světové války.
